Celý život chodím na Chrudimskou pouť. A posledních pár let mi při každé návštěvě vrtá hlavou jedna jediná otázka. Neztratili jsme někde po cestě její původní smysl?

Nemyslím atrakce, ani nemyslím kolotoče. Dokonce ani ten hluk, který člověka po půl hodině spolehlivě vyžene z náměstí.
Myslím něco mnohem důležitějšího. Kdysi totiž nebyla pouť jen zábavou. Byla privilegiem.
Když středověký panovník udělil městu právo pořádat pouť, nebyl to jen církevní akt. Bylo to privilegium, které mělo městu přinést prosperitu. Na několik dní se do Chrudimi sjely tisíce lidí. Přijeli se pomodlit, pobavit, nakoupit a hlavně nechali své peníze u Chrudimáků.
Hostinský natočil víc piva. Řezník prodal víc klobás a pekař víc chleba. Malíř prodal obrázek svatého Salvátora. Mimochodem, byly to obyčejné kopie. Blbé kopie. Ale měly atmosféru. Lidé si je odváželi domů jako vzpomínku na Chrudim. Dvě takové mám dodnes doma a nedal bych je za žádnou dokonalou reprodukci.

To je na tom to krásné. Pouť byla výkladní skříní města. Nepředváděla atrakce. Předváděla Chrudim.

...

Jak je možné, že slavnost, která měla prospívat obyvatelům města, dnes vede k tomu, že obchodníci zavírají krámy a lidé z centra zamykají byty a odjíždějí na chalupy?

Možná jsem tím trochu postižený. Na chrudimské pouti chodím od roku 1966. Jako kluk jsem na ní dokonce vystupoval v roli bojovníka s krajtou královskou. Dostal jsem padesát korun a důrazné doporučení, abych nikomu nevyprávěl, že ta krajta byla skoro polochcíplá. Jinak prý dostanu přes hubu. A to si pište, že jsem jim věřil. Jindy jsem s kamarády prodával ve Filištínské párky. Tak poctivě, že jsme dostali pokutu za naředěnou hořčici. Dodnes na to s láskou vzpomínám.
A pak jsem seděl na radnici a snažil se některé věci okolo poutě změnit.

Posledních čtyřicet let, kdykoliv někde narazím na pouť, jdu se na ni podívat. Je úplně jedno, jestli jsem v Německu, Holandsku nebo Rakousku. Prostě mě zajímá, jak to dělají jinde. A víte, co mě překvapilo? Nikde jsem nezažil pouť, která by vypadala jako ta naše. Ne proto, že by tam nebyly centrifugy a kolotoče. Byly. Ne proto, že by tam nebylo pivo nebo klobásy. Byly všude. A občas tam dokonce hráli i jejich Michala Davida.

Rozdíl byl úplně někde jinde. Všude jsem měl pocit, že někdo přemýšlel nad tím, jak má jejich město během pouti vlastně vypadat.

Jednou jsem dostal tip z hradeckého biskupství na malou pouť v Sudějově kousek od naší chalupy. Sedl jsem do auta a jel se podívat. Byl tam krásný kostel, stánky, kolotoče, lidé tam u stolů pili pivo, jedli klobásy a hlavně si povídali. Vždyť právě kvůli tomu tam přišli. Aby se po roce zase potkali, dali si pivo a popovídali si. Děti pobíhaly mezi atrakcemi, hudba k tomu hrála, ale člověk se u ní normálně slyšel. Nikdo na nikoho nemusel křičet. Kolotoče byly vlastně kulisa. Hlavní program seděl u těch stolů.

Našel jsem starostu a zeptal se ho, jestli je to náhoda, nebo jestli prostě měli štěstí. Usmál se a řekl mi větu, na kterou si vzpomenu pokaždé, když přijdu na chrudimskou pouť. „Není to náhoda. Takhle jsme tu pouť chtěli.“ Ta věta je vlastně celý důvod, proč tenhle článek píšu.

Když vyrazím na pouť a projdu se po náměstí, začnu si všímat věcí, které jsme si už za ta léta přestali uvědomovat. Obchodníci zavírají svoje krámy, protože vědí, že jejich zákazníci stejně nepřijdou. Lidé z historického centra balí kufry a odjíždějí na chalupy, protože doma v tom randálu tři dny nevydrží. Na jednom náměstí proti sobě hraje pět aparatur a každá se snaží překřičet tu druhou, jako kdyby právě na tom závisel osud celé pouti.

A nejhorší na tom je, že nám to po tolika letech připadá normální.

Nepřipadá. Nemělo by. Nejsem nepřítelem kolotočů. Nejsem nepřítelem moderní hudby. Půl života jsem organizoval rockové koncerty a dobře vím, co je silný zvuk. Problém není hlasitost. Problém je okamžik, kdy každý hraje sám za sebe a nikdo neposlouchá celek. Když orchestr nemá dirigenta, nevznikne hudba. Vznikne kakofonie.

A někdy mám pocit, že přesně to se stalo i Chrudimské pouti. Nepřestala být velká ani nepřestala být oblíbená. Jen možná přestala být slavností Chrudimi.

Přitom jsem přesvědčený, že to jde změnit. Ne zákazem atrakcí nebo návratem do minulosti. Ale obyčejným přemýšlením. Stejným přemýšlením, jaké měl ten starosta malé středočeské obce, když mi řekl: „Takhle jsme tu pouť chtěli.“
Pouť vznikla proto, aby se do Chrudimi sjeli lidé z okolí a poznali to nejlepší, co Chrudim umí. Dnes si z Chrudimi často odvážejí hlavně vzpomínku na hluk a předražené pivo.
Možná je čas položit si úplně stejnou otázku, jakou si položil ten starosta malé obce. Ne kolik kolotočů chceme. Ne kolik reproduktorů chceme. Ale jakou Chrudim vlastně chceme na tři dny ukázat světu.