Nedávno jsem se zastavil v Sázavě. Je tomu více než čtyřicet let, co jsme sjížděli s vodáckým oddílem Sázavu a zde nás přepadla prudká bouřka. Museli jsme se utábořit a hlavně rychle připravit dětem teplé a vydatné jídlo. Tábořiště vpravo nad jezem je dnes již zrušeno. Škoda, na jezu byla velice příjemná propust, kde se dalo nedaleko tábora cvičit. Jak sjíždění, tak přejezdy proudu, nebo plavání s vestou. Většina propustí byla pro vodáky vítaným zpestřením při sjíždění řek. Pro Sázavu v jejím středním toku to platí dvojnásob.

Tábořiště nad jezem je zrušeno. Stojí tam dům, prý majitele současného tábořiště na ostrově, pár set metrů pod jezem na levém břehu. Je tam několik chat, hřiště a kurty. Uprostřed ohrada a v ní několik černých koziček. Před chatami naleštění miláčci. Nějak mi tam chyběly vodácké stany. Chvíli jsem pozoroval hemžení při příjezdu vodáckých skupin. Viditelně znervózněli, proč je tam nějaký dědek okukuje. Představil jsem se skladníkovi, nevím jak jinak ho nazvat, který přebíral materiál a lodě. Když zjistil, že jsem starý vysloužilý vodák, znatelně se mu ulevilo. Okamžitě informoval šéfa na Šternberku, odkud většinou skupiny vyplouvají. Jsou to dvoudenní víkendovky, které se ubytovávají v Ratajích. Konečně mi došlo, proč se skupiny vodáků v promočených tričkách potulují po městě Sázavě a hledají ubytovnu. Asi proto, že v současnosti jsou stany spíše výjimka.

Propust na Sázavě, kresba Jaroslav Koreček

Dnešní lodě jsou takřka nerozbitné. Podle toho se s nimi také zachází. Již se nelepí, ale výjimečně sváří. Každá firma má jinou barvu. Tak se po našich řekách pohybují konvoje lodí žlutých, červených, zelených a dalších barev. Ptal jsem se skladníka, proč jim při půjčení alespoň neukáží, jak se správně drží pádlo, nebo jaké jsou základní záběry. Někdy z té úrovně bolí oči. Opáčil, že není zájem a tvrdil, že to vodáci všechno umí. Proč tedy při sjezdu propustí pouští v hrůze pádla a  chytají se bordů, nechápu. Oči vytřeštěné a na konci proudu jdou ke dnu.

Vždy je pádlo na vodě jediná opora vodáka. Dnes ale není na nic čas. Bohužel se již zřídka vidí kontra záběr a běžně se přehazuje pádlo k udržení směru. Řeky se tolik nemění, mění se vybavení. Staří vodáci jezdili na dřevěných kánoích a kajaky byly potaženy pogumovaným plátnem. Kdyby na nich jezdili jako současní vodáci, končili by na první propusti. Jen tak pro zajímavost, kolik z vás ví, a to bez podíváni se na internet, co je koníčkování?

Tak jde život na vodě dál. Ti, co jezdili na vodu za romantikou, pomalu mizí. Těm současným to takhle stačí.