Chrudimské noviny Jaroslav Koreček: Vzpomínka na starou pouť

Dnes: 1°C
Zítra: 1°C
Pozítří: 1°C

Jaroslav Koreček: Vzpomínka na starou pouť

Po přečtení Jakubovy reportáže ze Salvátorské Chrudimské pouti mi to nedalo, abych se nevrátil ke svým vzpomínkám. Je tomu již drahně let kdy mě naši poprvé pustili samotného na pouť. Samozřejmě jsme šli se staršími kamarády, kteří byli náš vzor. Vybaven dvacetikorunou jsem si přinesl i meloun. Tenkrát to byli první melouny, které se nechaly koupit. Na nové asfaltce u nemocnice jsme vyzkoušeli, který je rychlejší. Smolařům praskal.

Hlavně však byl otevřen Boží hrob. Chrudimákům jsme záviděli, jak se orientují v tamějších sklepeních. Chtělo to hodně odvahy se tam pustit. Pouťový strašidelný dům byl čajíček. Dodnes mi současný název Mubaso evokuje nějaké strašení. To bu, bu,bu v názvu slyším.

Později jsme obdivovali, jak to ti starší umějí s holkami. S jakou lehkostí je balili. Vždy nějakou vyslali ke kolotočáři, aby ho zabavila. Potom se jezdilo déle. Jednou se jim podařilo zabavit kolotočáře na hodně dlouhou dobu. Po vypitých pivech jim nezbývalo, než si ulevit přímo na kolotoči. Nikdo si toho ani nevšiml, někomu třeba připadalo, že byly vyslyšeny modlitby za déšť. Po tomto výkonu náš obdiv stoupl ještě více.

 


Nakonec jsem se dočkal i toho, že mi dokonce svěřili i vnučku. Aby šla na pouť pěšky, mladí vyloučili hned. Jelo se autem. Nakonec jsme skončili u houpaček. Když jsem na ni čekal, vytvořila se za mnou fronta a někteří mi dávali dvacetikoruny. Dalo mi dost přesvědčování, že ten světský je vedle. Samozřejmě vnučce nic neuniklo a vyprávěla zážitek doma. Její mírně retardovaní rodiče se tomu vydrželi smát dlouhé minuty.

Mám na houpačky docela nepříjemnou vzpomínku z doby, když jsem byl v letech své vnučky. Jednoho dne přišla do školy maminka mé spolužačky, abych se jí omluvil.  Prý jsem ji kopl na školním pozemku motyčkou do hlavy. Ještě předtím se to jmenovalo Mičurinské pole. Vyřešilo se to rychle. Soudružky nezdržujme to, věc je naprosto jasná. Čeká nás oběd, bude svíčková.

Když se spolužačka vrátila s ovázanou hlavou do školy, všichni ji obdivovali jako hrdinku z války. Byla to velká událost a doneslo se to až ke školníkovi, u kterého jsem si měl nechat motyčku nabrousit. Proto, že to byl správný chlap, šel k řediteli s tím, že žádnou motyčku nebrousil. Konečně se spolužačky zeptali, jak se jí úraz vlastně stal. Přiznala se, že to bylo na návsi u houpaček.

Vyřešilo se rychle i tentokrát. Není čas se zbytečně zdržovat před obědem. Tentokrát byl smažený řízek s bramborem. Pro učitelský sbor byl připraven dobře propečený. Podívejte se soudružky, ono je to vlastně úplně jedno. Stejně něco provede, tak si to vybral nyní, pravil soudruh ředitel. Pojďte, ať to není studené.

Jaroslav Koreček

Reklama