Chrudimský filmový týdeník, promítaný v Městském kině před každým filmem, je bezesporu vítaným zpestřením jinak všeobecně uvadající kinematografie, kterou nemilosrdně vytlačují pokročilé technologie. Dnes už má kino takřka každý doma v obýváku včetně všech efektů, které doba vyžaduje. Všechna kina tak v podstatě soupeří o diváky s pohodlností, kterou musí něčím trumfnout, aby se zvedli z gauče, přišli, popřípadě přijeli a za promítání zaplatili.

Velké multiplexy, které jsou mimochodem stále častěji nabízeny k pronajmutí, to dělají tak, že vás usadí do pohodlného křesla, nechají vás najíst, napít a ještě po vás uklidí. Navíc se spoléhají na to, že návštěvu kina spojíte s nákupy a další zábavou v nákupních centrech, kde multiplexy sídlí. Městské kino Chrudim něco takového nemá, přesto v minulosti nezahálelo a začalo o diváky také bojovat. Vyházelo nadbytečná místa k sezení ještě z dob reálného socialismu, pamatující povinná školní promítání filmů z tehdejší opovrhované sovětské produkce, a nasadilo oproti multiplexům daleko těžší kalibr, když namísto křesel nechalo nainstalovat rovnou celé sedací soupravy. Jestliže k tomu ještě připočteme možnost přinést si ke stolečku u sedaček víno v uzavíratelné lahvičce a daleko příznivější cenu vstupného, nemělo Městské kino v Chrudimi v podstatě žádnou chybu a jako jedno z mála v Pardubickém kraji evidovalo v minulém volebním období vzrůstající počet diváků.

Byla proto velká škoda, že na tento trend nová radniční koalice nenavázala a nechala motor dobře nastartovaného kina vychladnout. Nezohlednila obrovskou konkurenci v promítání filmů, které patří mezi ohrožený druh, a neinvestovala průběžně do digitální technologie, bez níž už dnes nelze takřka nic promítnout. Následné improvizované promítání v návštěvnické místnosti Muzea barokních soch, přejmenované narychlo vtipně na Biobaroko, už nemohlo tento průšvih odvrátit a v podstatě tak vyhnalo náročnější diváky zpět do pardubických multiplexů. Pro mnohé soukromé podniky v takovém postavení by to znamenalo automaticky konec. Ne však pro Městské kino Chrudim, které je financováno z městských prostředků jako nezbytná součást kulturní infrastruktury města. Ani to však neznamená, že by mělo být kino dlouhodobě ztrátové, přestože se bude ještě nějaký čas potýkat s handicapem svého uzavření, za které v součtu zaplatíme mnohem víc než za samotnou modernizaci.

Až nyní se tedy ukáže, kolik má Městské kino Chrudim věrných diváků, kolik z nich si ještě pamatuje na jeho služby, kterými vynikalo. To však samo o sobě stačit nebude. Ani nové technické vymoženosti kina. Proto jsem rád, že tak přemýšlí i vedoucí Chrudimské besedy Jiří Kadeřávek, který přišel s nápadem na znovuoživení filmových týdeníků, nikoli však budovatelských, ale se zprávami z našeho města. Pokud budou aktuální, natočené vtipně a s nadhledem, a nepromění se v nekonečně nudnou podívanou na stříhání pásek a oslavné memoáry komunálních politiků, pak má šanci na znovuoživení i samotné kino. A pokud k tomu ještě žánrově zpestří biograf svůj program například o besedy se zajímavými hosty, přímé přenosy a další atraktivní podívanou, pak může plnit roli malého multikulturního centra, jak nám v současnosti ukazují na svém příkladu provozovatelé kina v Heřmanově Městci. Jen pozor na to, aby se už podobná chyba, jakým bylo přechodné uzavření chrudimského biografu, neopakovala, jinak se nedoplatíme a Jiří Kadeřávek nebude stačit přicházet s nápady, kterými by příště takový finanční průšvih vyžehlil.