Kým jsou pro nás svatí bratři Konstantin a Metoděj? Pokládat tuto otázku národu, jenž se hrdě hlásí ke svému titulu „nejateističtější národ Evropy“, zdá se čirým bláznovstvím.

Někdo si možná vzpomene a v mysli mu vytanou střípky školních znalostí - jednalo se o dva soluňské rodné bratry, kteří přinesli do našich zemí křesťanství. Překvapivě pravděpodobně nebyli čistokrevnými Slovany, ačkoli v okolí jejich rodné Soluně, se významná menšina našich příbuzných nacházela. Spekuluje se maximálně o matce, která snad slovanský původ opravdu měla. Právě tato zkušenost jim později bude ku prospěchu, když sestaví hlaholici a staroslověnštinu.

Křesťanství před jejich příchodem na Velkou Moravu už dávno v našich krajích dávno zapustilo kořeny. Nešlo však o jeho východní, ale západní odnož. Ta se vyznačovala především bohoslužbami v latině. Na pozvání knížete Rostislava však byli vysláni naši staří známí. Proč? Asi proto, že se kníže chtěl vymanit z nadvlády Francké říše na západě. V té době však byl moc malým pánem...

Přestože se česká kotlina už v době jejich příchodu hemžila kostelíky, pohanství stále ještě vládlo a nikdy vlastně naši zem neopustilo. Přesvědčil se o tom mnohem později i svatý Vojtěch, který opustil království hned několikrát. Důvodem byly příšerné mravy obyvatel, i samotného vládce.

Naše „ateistická“ země disponuje podivuhodným počtem mučedníků. Nejsme nikterak velcí, nebo významní, přesto u nás náboženská otázka byla vždy tématem číslo jedna. Důkazem může být i sobotní mistr Jan Hus, jehož světská moc upálila v Kostnici. Mistr Jan byl zajímavý člověk. Podle svědectví současníků malý, obtloustlý, proplešatělý mužíček, jemuž se nelíbil úpadek mravů druhých i sebe samého. Vždy se neubráním sarkastickému úsměvu, když sleduji sochy asketických tvarů, které mají právě tohoto katolického kněze zpodobňovat. Vypadal totiž skutečně spíše jako Jirka Paroubek. Jednalo se také o velkého ctitele Panny Marie, což dnešní husité jen neradi slyší. Jejich „církev“ totiž vznikla až se vznikem První republiky a s Husem mají společné maximálně jméno.

Jan Hus toužil po očistě veřejného a především církevního života tak mocně, že neváhal hledat inspiraci u pobloudilých kacířů. Jaký to rozdíl, oproti Františkovi z Assisi! Víte o tom, že jednou z hlavních myšlenek, kterou propagoval, byla i teze, v níž tvrdil, že těžký hříšník okamžitě po spáchání hříchu ztrácí svůj úřad. Král, nebo úředník na berňáku, to je jedno. Důsledky takového myšlení uvedeného do praxe, jsou děsivé. Nikdy byste si nemohli být jistí, že to, co jste vyřídili na úřadě, nebo u policie, je vlastně platné, protože úředník třeba den před tím někomu zalhal, nebo něco ukradl.

Koncilu v Kostnici to samozřejmě došlo také, tudíž zoufale mistra Jana žádal, aby odvolal. Jenže ten byl klasická, tvrdá česká palice, takže samozřejmě neodvolal. Nu a poté už tento pozdně středověký anarchista skončil na hranici. Což si dovolím nehodnotit.

Po jeho smrti se české země dostaly na samotné civilizační dno. Vraždy, žhářství, krádeže, znásilňování, blasfemie. Řádění těch i oněch nebralo konce. Otec vlasti, Karel IV., by zaplakal.

Možná už zde se podařilo zasadit kouzelnou fazoli, která vyrostla do svých pozdějších obludných rozměrů a zadusila vše, co jiným národům bylo oporou. Komunisté dodělali to, co husité načali. Dnes už jen sklízíme plody. Stačí se podívat do libovolné diskuse o navracení majetku církvi, nebo článku o tom, jak nějaký zlý kněz zneužíval děti. Obé by bylo na další, dlouhatánský článek, ale v kostce se dá říci, že Češi za pár let konzumu ztratili schopnost informace kriticky třídit a přebírat jen ty ověřené.

Jak tedy oslavíme Cyrila s Metodějem a mistra Jana? Pojedeme k vodě, nebo si o jejich životech najdeme něco na netu, přečteme knížku? Známe svou minulost a dokážeme být patřičně hrdí na ty, kdo byli naší krve a dokázali položit život pro pravdu, která je něčím víc, než jen dočasným míněním většiny? Vývoj ve společnosti svědčí spíše pro smutné konstatování, že na úkor svatých a úctyhodných mužů a žen, vyzdvihujeme politiky pochybné pověsti, televizní hvězdičky a podivné šoumeny.  Cyrilometodějské výročí by nemělo zapadnout a každému, kdo se nad osudy soluňských bratří zamyslí, upřímně děkuji.