Při poslední akci škrovádského okrašlovacího spolku také přišel Mikuláš a mne nakonec vyzvali, abych zavzpomínal na některé mikulášské besídky. Za svého života jsem zažil dobu, kdy se nám snažili vnutit Dědu Mráze. Nějak se to nepovedlo, Ježíšek a Mikuláš naopak získal na oblibě. V současnosti je to samé ze Santa Klausem. Samozřejmě se vždy najdou nadšenci pro novinky, jak tenkrát, tak i nyní.

Na svého možná prvního Mikuláše si vzpomínám, to byla doba, kdy ve Slatiňanech byl snad jediný kostým a to v klášteře. Dost neradi ho půjčovali, a když se to povedlo, tak Mikuláš obešel několik rodin v okolí. Těšil jsem se, ale zároveň jsem se i bál. Mikuláš s velkým zvoněním vešel. Zdál se mi obrovský. Klečel jsem a modlil se. Potom jsem si přál, co bych chtěl mít pod stromečkem. Na konec jsem se ho roztřeseným hlasem optal: Mikulášku, Mikulášku, ty máš stejné boty jako teta Helenka? Ta to naštěstí ustála a já se mohl ještě několik let na Mikuláše těšit.

Později jsme za Mikulášem chodili od domu k domu a obdivovali i jeho doprovod. Trochu později jsme s napětím sledovali jeho boj se udržet na nohou. Ještě později jsem zažil, jak ho přivezli do hospody ke Konrádům na trakaři. Nakonec se ho podařilo zprovoznit natolik, že došel domů po svých. Někdy to bývalo opravdu náročné a někdy se ani nepodařilo vše slíbené obejít.

Přišla doba, že začaly chodit naše děti. Potom se s Mikuláši jakoby roztrhl pytel. Někdy se dokonce dost agresívně dobývali dovnitř a začali se brát peníze. Doba jako by zhrubla, ale tak se začali chovat i ti, co je doprovázeli. Dokonce jim i strhávali masky. Ale jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.

Zvolna přicházela doba besídek, která trvá v různých podobách dodnes. Jednou jsem musel zastoupit Mikuláše ve Škrovádu. Vše bylo připraveno, návštěva byla velká. Děti zpívaly nebo říkali básničky a s radostí, na rozdíl od těch současných. Některé se vymlouvají, že se ve škole nezpívá, ale dělají se referáty. Tenkrát  jsem se ptal malého děvčátka, jakou mi řekne básničku nebo zazpívá a hlavně co. Trochu mě zaskočila, že zazpívá sovětskou hymnu. Škrovád byl uvědomělý, což o to. Sajůz něrušímij spustila a zazpívala ji celou a hezky. Ona se taky dost podobá Marseijéze.

Dneska by možná měla problém. Putinovými agenty se to zde jen hemží. Navíc se kádruje o desítky let nazpět. Chuděra holčina by to neměla jednoduché. Dědovi zabrali statek a v prvních letech v něm bylo dokonce i družstvo. Ve válce dával jídlo ruským partyzánům. Bratr dědečka padl za světové války do ruského zajetí a na Urale jim zprovoznil mlýn. Rodina pochází z Moravy, z vesnice nedaleko Slavkova. Tak je klidně možné, že na jejich slámě spali ruští vojáci a jejich koně futrovali moravský oves.

Měla by toho dost. Že začínám trochu fantazírovat a blbnout? Možná. Ale určitě nejsem sám. Mikuláše mám však stále rád. Už jen proto, že je patron námořníků.