Stát si s včasným vyplácením sociálních dávek hlavu příliš nedělá. Přestože se do soukolí obludně velké úřednické státní mašinérie nasypou každodoročně miliardy korun, které pocházejí z práce nás všech, jsou pak tyto peníze složitě přerozdělovány do jednotlivých kapitol státního rozpočtu, a následně procházejí sítem ministerstev a úřadů, než se dostanou do rukou těch, kteří je potřebují k životu.

Ano, je pravda, že se cestou nějaké ty miliardy vedle obrovských výdajů za státní aparát a během přidělování dotací ztratí v nepřehledném systému zadávání veřejných zakázek a plynou pak do kapes nejrůznějších zájmových skupin, které od toho mají na různých pozicích ve sněmovně až po různá ministerstva "svoje lidi", kteří svým "chlebodárcům" mnohdy absurdně předražené státní zakázky nebo majetek dohazují. Musí totiž zbýt v tomto koloběhu peněz na každého...

Jak se to ale vezme. Na každého totiž nezbývá. Především na řadového daňového poplatníka, který hodnotu státního rozpočtu vytváří a v jistých chvílích je na něm i závislý. Například, když se dostane do hmotné nouze (ztratí práci, onemocní, má trvalé zdravotní postižení, je odkázán jako samoživitel na dávky, pobírá penzi, apod.). Potom mu nezbyde nic jiného, než se obrátit na stát o pomoc, od čehož také stát a jeho úředníky jsou.

Je také pravdou, že jak do trychtýře státního rozpočtu každoročně přitékají miliardy z našich kapes, dolů padají už jen samé drobky. A kdyby jen to. Problémem současné doby totiž je, že padají příliš pozdě a ještě s nevhodnými komentáři paní ministryně práce Müllerové (TOP 09), že přeci lidé nemohou být odkázáni jen na opožděné sociální dávky od státu. Bohužel, taková je ale realita.

Pro řadu lidí je totiž stát posledním záchranným kruhem na rozbouřeném moři, avšak kruh dopadá mnohdy v době, kdy už se tonoucí dávno utopil ve smyčce lichvářských úroků, protože mu včas nepřišly dávky a on přeci musí z něčeho zaplatit nájem, energie, potravu, léky, zabezpečení dítěte, apod. Nikdo mu s platbou nepočká (a když, tak jen pod tíhou dalších úroků), a nikdo mu také nedá nic zadarmo. I to je každodenní realita, kterou paní ministryně jaksi neprožívá a dává svoji neznalost veřejně najevo.

On je totiž propastný rozdíl mezi pravidelnými a nepravidelnými platbami, a není jedno, zda sociální dávky chodily až doposud potřebným lidem na účty vždy k 10. dni v měsíci, anebo jako teď pokaždé jinak nebo s dvoutýdenním zpožděním. Stát od nás chce všechno a v řádném termínu pod hrozbou pokut, penále, exekuce a v krajním případě i vězení, a není schopen daňovým poplatníkům odpustit takřka nic. Sám se ale zavedenými pravidly, které nastavil, neřídí a ještě je vůči svým občanům arogantní.

Není proto divu, jak napsal můj kolega Jakub Valenta, že atmosféra na chrudimském úřadu práce houstne a v lidech doutná potlačovaná agresivita. Váhy sociální únosnosti jsou totiž příliš vychýleny a hranice sociálního smíru je momentálně nejkřehčí v novodobé historii naší země. A pokud si stát nebude i nadále lámat hlavu s vyplácením nejnutnějších dávek a bude ústy paní ministryně vypouštět dál do éteru prostoduchá vyjádření, pak se váhy sociální únosnosti rozbalancují natolik, že se můžeme rázem ocitnout pod vládou krajní levice, jak mnohde naznačily poslední krajské volby. Znamenalo by to, že jsme těžce nabytou demokracii opět prohospodařili. Tolik tedy můj postřeh v den, kdy si připomínáme 65 let od komunistického převratu.