Točí se filmy, dokumenty, konají se pietní akty. Ale nic z toho samo o sobě nestačí. Nic z toho nezabrání tomu, aby se historie opakovala, pokud nebude existovat aktivní občanská společnost. Co to znamená?

 

Vzpomínkové rituály jsou důležité. Ale k čemu jsou, když na nich pokládají věnce politici, kteří se u památníku usmívají, když část lidí už není schopna rozpoznat manipulaci, nenávist a propagandu, a když se při bezpráví raději otočíme jinam a řekneme: „A co s tím nadělám.“ Není to nakonec ta pravá česká mentalita? Vždyť tradiční české přísloví říká: Nehas, co tě nepálí.

 

Jak tedy můžeme zabránit tomu, aby se historie opakovala? Zodpovědnou volbou. Můžeme se změnit. Můžeme si vybírat takové zástupce, kteří nepropagují nenávist, nešíří kolektivní vinu, nerozdělují společnost, nenálepkují spoluobčany a stojí za institucemi, které brání zneužívání moci.

 

 

Musíme také upozorňovat na mechanismy, které k tragédiím vedly. Protože historie se neopakuje doslova — opakují se vzorce. Když se z drobných projevů nenávisti stane běžná mluva. Když lidé přestanou věřit, že mohou něco změnit. Když politici vyvolávají strach, aby získali moc, slibují rychlá řešení a ukazují na viníky. To vše byly předpoklady pro tragédie jako Lidice a Ležáky.

 

Proto jsou důležití lidé, kteří se zajímají o svět kolem sebe, nahlas odmítají nenávistné zkratky, nenechají se manipulovat, nerezignují na demokracii a ohradí se, když se děje bezpráví. To je mnohem důležitější než položit věnec.

 

A čeho jsme svědky dnes? Že paměť existuje, ale imunita slábne. A to je jeden z největších paradoxů dnešní doby: máme více památníků než kdy dřív, ale někdy jako bychom nebyli schopni včas rozpoznat, kdy se blíží to, před čím nás varují.