Letošní podzim, který je před námi, bude jednoznačně ve znamení zkrácené a hektické předvolební kampaně. Jako bychom si ji my, Chrudimáci, za poslední rok neužili až až. Nikomu jistě nevymizely z paměti volby senátora, který má reprezentovat naše město v daleké Praze. Zda byl tehdy zvolen správný člověk, nechť každý posoudí sám.

Trochu mne překvapuje, že místní zástupci stran parlamentních, i těch, které se do vysoké politiky teprve chystají, nevyvíjí prakticky žádnou činnost, aby oslovili voliče. Snad jen Petr Lichtenberg ze Strany svobodných občanů dokázal uchopit příležitost za pověstné pačesy a představit alespoň jeden z bodů, který jeho strana veřejnosti předkládá. Ostatní politici spí jako Růženky v trní.

Pravda, romská problematika, s níž se pokusil zastupitel vypořádat, není zrovna snadným, ale možná o to vděčnějším tématem. Však kdo z nás nemá osobní zkušenost se spoluobčany, kteří jsou terčem nezvyklého množství vtipů, narážek, oprávněných i zcela lichých výtek?

Nemohu neříci, že stejně, jako zhruba dvaceti „lajkerům“, je i mně sympatické řešení, které Petr Lichtenberg předkládá. Ne snad proto, že bych byl voličem Svobodných. Tím nejsem, protože mám své výhrady k volebnímu systému a vůbec k fungování demokracie v našem státe. Líbí se mi z jednoduchého důvodu - jsou logické, smysluplné a nakolik mohu soudit, i spravedlivé. Ať se totiž rozhlížím doleva, nebo (údajně) napravo, všechny ostatní strany se ve svém programu Romům věnují způsobem, který uráží buď je samotné, anebo mne.

Nezastávám totiž názor, že solidaritu, k níž nás především nutí levice svými poplatky, lze vymáhat. Solidarita buď je, nebo není. A dospělý člověk se pozná podle toho, že touží spíše po osobní svobodě, než závislosti na dávkách a dotacích. Kdo z nás by totiž neuvítal zrušení daně z příjmu, nebo nesmyslných pojištění - zdravotního, či sociálního? Dokážeme si vůbec spočítat, kolik peněz z výplaty by nám zbylo, kdybychom nemuseli odvádět všechny tyto nesmyslně vysoké poplatky?

Nemám rád, když se lidé nutí do něčeho, co nechtějí. Jistě, základní principy vynucovat nejen lze, ale dokonce to považuji za nutnost. Nebýt vymahatelného práva, v anarchii se tu většina lidí vybije. Ovšem hranice, kde už se jedná o nespravedlivé zasahování do svobod druhého, je diskutabilní. Vadí mi, že jsou Romové nuceni k našemu způsobu života. Vadí mi, že jsme je zavřeli do králíkáren, v nichž jejich přirozený a vrozený temperament strádá, zapíjí se alkoholem, vybíjí v ničení domů a jejich okolí.

Žijeme ve svobodné Evropě, hranice států jsou už takřka neznatelné. Romové mají v přirozenosti kočovný způsob života - po celá staletí se proháněli s vozy celým tehdejším mocnářstvím. Proč jim neumožnit, aby si připomněli, co jim vlastně po právu náleží? Obytné automobily dnes využívá spousta moderních vyznavačů svobody a volnosti. Léto tráví v Chorvatsku, zimu ve Španělsku.

Moc bych si přál, aby nadcházející volby dokázaly, jak moc se pletou všichni ti, kdo nás, Čechy, označují za národ netolerantních rasistů, pivních skautů a lenochů bez špetky národní hrdosti. Mám totiž strach, že nezmění-li se něco těžko definovatelného v celé naší společnosti, mohla by přijít další revoluce. A tentokráte už ne sametová.