Dopředu by se hodilo malé varování, že tento článek si můžete přečíst zadarmo, ale rozhodně není pro čtenáře, kteří chtějí snadné a rychlé vysvětlení: Poslední dobou hýbe Chrudimí kauza nového vizuálního stylu. Chrudim se díky tomu zase dostala až na televizní obrazovky.

Nechci ale jako jiní rozebírat, „jak se to může všechno jenom stát…“, dumat nad kompetentností designérky, o odborné porotě nebo o systému uměleckého vzdělávání, článek nespekuluje ani o svazujícím způsobu zadávání podobných zakázek pro malá města, kterým se údajně dobrý typograf rád vyhne, ani o respektování základních pravidel kvůli veřejné soutěži, nebo kdo komu vlastně tento kšeft dohodil.

Některým vadilo poskakující písmo, které bez linky připomíná většině lidí spíše rozbitý psací stroj než stupňovitost Chrudimi či pohyb loutky. Jiní si zase stěžovali třeba na dynamický přístup zrychleného střihu videa. Všechny ale překvapila nejvíce nezvyklá kombinace barev, a kdo nezná důvod tohoto výběru, tomu se to i líbilo. Kdo ví, jak vypadá současný městský znak a prapor, čekal možná barevné sjednocení v černé, bílé a červené. Vypadá to, že hlavním cílem bylo se odlišit.

Chrudimská veduta od Josefa Cereghettiho. Vzor barevnosti nového vizuálu města. Zdroj: Wikipedia

Zaměřme se společně pouze na jeden „drobný“ detail, který vidí každý, a tím je právě ona barevnost vybraná ve spojitosti s jednou chrudimskou osobností a podivná specifika Chrudimi, na která údajně nový vizuál upozorňuje. Pojďme si říct trochu podrobností, a pak ať už si o všem vytvoří vlastní obrázek čtenář sám.

Nebyl to člověk valně vzdělaný

„Od koho pochází, nevíme. Nebyl to člověk valně vzdělaný, neuměl dobře ani latinsky, ani německy, ani česky. Nebyl tedy knězem, ani učitelem latinských škol a byl spíše venkovan než měšťan; dovedl vyprávět pohádky, skládat lidové popěvky a zajímal se o včelařství. Své pomůcky, zvlášť okázalý překlad Sandrartův, si snad vypůjčil z nějaké klášterní nebo zámecké knihovny,“ napsal v roce 1957 badatel Karel Svoboda o tehdy ještě neznámém autorovi překladu Ovidiových Metamorfóz. Tím byl právě, jak později poukázali Tomáš Malý a Radka Nokkala Miltová, historička umění pocházející z Chrudimi, malíř Josef Cereghetti, psán někdy i jako Ceregetti (1722–1799).

Barevnost střech a stromů na jedné jeho kolorované perokresbě veduty města v jím sepsané chrudimské kronice zaujala o skoro tři století později autorku vítězného návrhu natolik, že ji použila v novém vizuálu.

Kdo byl tedy malíř Cereghetti (vyslovováno italsky čeregety)?

Vnuk italského štukatéra byl průměrně úspěšným umělcem, ale s manželkou Barborou Tomáškovou zplodil třináct dětí. Nedisponoval prý ani velkým majetkem a o rodinu se později jako vdovec musel postarat sám: na živobytí si kromě portrétních maleb a oltářních obrazů přivydělával i kopiemi poutních obrázků, včetně obrazu slavného chrudimského Salvátora. Obrázky prodával před chrudimským kostelem a po večerech si u svého jídelního stolu překládal různá díla světové literatury: Pohádky tisíce a jedné noci, Mandevillův cestopis, Liviovy dějiny nebo Ovidiovy Proměny, které ale nepřekládal z latinského originálu.

O kvalitě překladu se jistý badatel jménem Truhlář vyslovil roku 1887 v tom smyslu, že: „Způsob slohový jest velmi nedokonalý, pravopis přímo strašlivý.“ Pěkné ale na celém překladu je, že všude se užívá namísto zažitého německého „au“ již české obdoby „ou“. Cereghettiho překlad se od roku 1842 nacházel rovněž v knihovně Národního muzea v Praze.

Hloubku ve výběru barev raději nehledejte

Cereghetti nevyužil hlubší ikonografickou symboliku, když zvolil ve vedutě města Chrudim odstíny červené a zelené barvy. Pokud bychom chtěli barevnost nového vizuálního stylu Chrudimi čerpat ze zde vzniklých uměleckých děl, našli bychom ale lepší výběr, který by lépe korespondoval s historií i současností města?

Červenou na střechu si pravděpodobně zvolí za barvu i většina dětí, když dostane zadání namalovat dům a vedle něj strom. Nicméně nelze opomenout, jak by podotkli arteterapeuti, že kombinace červené a zelené často volí i děti zneužívané. Co vedlo k této prý jednohlasné volbě komisi složenou i z městských úředníků, není zatím jasné. Nezvyklé, ač komplementární barvy byly ale určitě zvoleny záměrně, jen bylo potřeba najít šalamounské vysvětlení.

Kde je kašpárek nebo Tanečnice? Zdroj: Město Chrudim

Návrh prý promítá místní specifika

Celý nový vizuální styl musí člověku, který ví něco o historii a umění, napovědět jediné: že se na něm shodl někdo, kdo asi musel chtít všechno tohle popřít, v tom lepším případě. Zašlou slávu Chrudimi se tímto pokusem oprášit nepodařilo, ale plakáty by se dobře vyjímaly jako poutače na krátkodobou výstavu na téma: O stupeň blíž loutkám.

Muzeum loutkářských kultur má sice ve svých sbírkách loutku Tanečnice od Degase, ale spojení loutky strážníka, navíc s titulkem: ‚O stupeň blíž loutkám‘ vedle sloganu ‚O stupeň blíž historii‘ se asi nedalo odolat.

Návrh pro mě hlubší symboliku města raději postrádá. Další vysvětlování nové podoby vizuálu odkrývá spíše nechtěný snobismus a nahodilost… Ale podle toho, co uvádí Czechdesign, prý do návrhu autorka promítla „místní specifika“.

Umělec, nebo starosta?

Cereghetti kroniku pravděpodobně nesepsal na vlastní popud, ale na přání tehdejšího chrudimského starosty Karla Chocenského, se kterým měl dle badatelů zvláštní a nevyjasněný vztah. Kronika Chrudimi z roku 1771 byla uchovávaná v městském muzeu a roku 1865 se dokonce dočkala pocty být součástí odvážné uměleckohistorické výstavy k utužování národního povědomí. Zatímco dnes je dílo vnímáno i jako významný doklad regionálního dějepisectví, o tom, jak byla vnímána kronika v dobách dávno minulých, se dočteme v heslu o Cereghettim ze Slovníku naučného z roku 1862: „Sepsal historii chrudimskou, z rozličných starých kněh shledanou a v pořádek uvedenou, 1771, nemajíc ovšem veliké ceny, kromě četných obrázků, jimiž ji vyzdobil.“ 

Kulisy se mění a s tím i vizuální prezentace města. A tak například víme, že v roce 1116 byl prý městským erbem Chrudimi stříbrný štít s jednohlavým černým orlem a později třeba zase rozpolcený modrý a zlatý štít s černou orlicí se zlatým „CH“. A to je snad vše k výběru barevnosti nového vizuálu města… nebo snad ne?!

V odkaze na Cereghettiho už chybí jenom třešně

Představte si, že by mohl Cereghetti promluvit a řekl by nám, že zvolil tyto dvě barvy, protože střecha má být prostě červená a strom zelený a zrovna jiné ani neměl po ruce? Ale kdyby se tolik nepropagovala souvislost nově zvolené barevnosti vycházející ze staré perokresby, mohl více vyniknout význam zelené barvy spojené s nadějí a oranžová třeba s hojností a tvořivostí. Když už nic jiného, kromě voličů ČSSD a Zelených určitě jásají hlavně majitelé restaurací, vždyť oranžová přece vzbuzuje větší chuť k jídlu a té bude po jejich slavnostním znovuotevření hodně potřeba. Ale kdyby si ti, co navrhli spojitost s Cereghettim, zadali jeho jméno ještě do google překladače, tak jsme mohli mít v novém vizuálním stylu města i třešně. To by bylo něco pro členy humoristické Stolní společnosti Kosů chrudimských!