Kdo se ujal režie celého představení se zatím nepředstavil a scénářem se také nikdo nechlubí. Na jevišti visí obrys České republiky a za ním v pozadí mapa světa. Česko je celé zelené, kromě žlutého terčíku. To je hlavní město Praha. Mapa světa je v opačných barvách. Celá žlutá, jen malá zelená tečka označující Arménii. Hlavní roli má současný pan president. Ten se zatím na jevišti neukázal. Hrají pouze jeho vyzyvatelé. Čtyři z nich si sice nebyli schopni zajistit potřebné podpisy, ale ochotně jim pomohli kamarádi senátoři. Stačí čtyři a  nahradí 50 000 podpisů plebejců.  Pro jistotu to podepsali všem čtyřem. Proč ne, když to posvětil Ústavní soud. Ale jenom pro tentokrát.

Začátek divadla  byl zbytečně dlouhý a nudný. Diváci začali zívat. Konečně se na jevišti ukázal představitel hlavní role. Šel sám sebe volit a doprovázela ho první dáma. Ochranka nesměla chybět a bylo to velké štěstí. Bohužel se i prezidentské ochrance najde zrádný Jidáš. Na scéně se objeví řvoucí aktivistická černá děvka z Ukrajiny. Asi chtěla předvést svoje pomalované jedničky. Ve svlékání a malování na sebe není žádná novinka. To předvádí i jeden z prezidentských kandidátů. Na Ukrajinu to asi ještě nedošlo. Někteří diváci sice tvrdili, že pořád lepší vytahané jedničky než Márova žebra, ale většina divaček dávala přednost žebírkům. Jandis ji nazval křehkou padesátikilovou dívenkou. Já bych sice deset kilo přidal, ale on to musí vědět lépe.

Pan profesor, další z vyzyvatelů, dokonce po zásahu ochranky projevil obavu o její zdraví. Chudinka. Co ale překvapilo a nejen mě, byla rychlost, jak celou věc vyřídily soudy. Co jindy trvá léta, tady stačily hodiny a byla vypakovaná. Ono by se náhodou mohlo vyšetřit, kdo to celé zařídil. Tu rychlost by jim jistě záviděla i Říšská policie během výjimečném stavu za Heydrichiády.

Konečně nabírá představení na obrátkách. Začalo sčítání hlasů a všem došlo, proč je na scéně ta mapa. V celé republice zvítězil president sjednotitel. Pan profesor ovládl hlavní město a ostatní svět. Zřejmě všichni inteligenti kromě Prahy vycestovali a tady zbyli blbečkové bez maturity, kteří jediní podle průzkumů volí současnou hlavu státu. Představuji si, jak se řítí vysokoškoláci bílou Grónskou plání na sněžných skútrech k volebním urnám. Nebo maturanty se sobím spřežením, probíjející se Tajgou a pod kožichem na hrudi chránící svůj svůj volební průkaz. Jen pár primitivů v Arménii pana profesora nevolilo. Co je docela zajímavé, že přesně takto dopadly nedávné volby parlamentní. Takřka všichni volili Topku. Vzdělanci fandí chemikům.

Vítěz voleb políbí manželku, poděkuje voličům a mizí z jeviště. Moc si v prvním dějství nezahrál. Konec prvního dějství zcela opanují poražení. Všichni okamžitě obklopí pana profesora, který z nich dostal nejvíce hlasů a všichni mu blahopřejí k vítězství. Ten se vžil do role vítěze a prochází se se vztyčeným palcem po scéně. Pro pobavení začne vypravovat jednu pohádku, ale zapomněl, jak se jmenuje. Kdyby nepřispěchala na pomoc jeho panímáma, kul by tam pikle dodnes, jak to obyčejně v pohádkách končí. Musel se však věnovat gratulantům a dělalo mu to evidentně dobře. Diváci začínají pomalu brblat, že to mají asi popletené. Proč slaví vítězství, když prohráli? Nakonec se shodli na tom, že to do přestávky vydrží a oni se to do příště snad naučí. Pan profesor se cítí vítězem a chlapácky chce sundat  současnou hlavu státu z hradu. A nakonec, proč ho zrovna nesvrhnout do Jeleního příkopu. Přestává se kontrolovat a pomalu vypadává z role slušňáka, začínají mu růst svaly. Při vší úctě si dost dobře nedovedu představit, jak se ohání krumpáčem při kopání základů a předvádí koncert s motorovou pilou, když kácí stromy na stavbu chalupy. Ještě tak možná u hoblovky, kde falcuje drahé mahagonové prkno a basuje si při tom rockový refrén. Ale to s opravdu velkou fantazii. Proč však chodí s ochrannými brýlemi stále, to snad ví jen on. V normální hospodě by je musel rychle sundat, pokud by se tam vůbec odvážil. Být to v Bondovce, tak by tam měl jistě foťák nebo radar, případně kulomet.

Všiml jsem si, jakou předvádí před reportéry rozcvičku. Roztáhne ruce a několikrát se otočí. Tohle uměl jeden borec, když jsme chodili do třetí třídy. Ten to vydržel celou velkou přestávku a nemotal se. To by byl president. Bohužel se vydal jiným směrem. Ještě jednou si zopakoval pátou třídu a stal se z něho docela slušný truhlář. Opojen svým vítězstvím, vydal se pan profesor pochlubit do rodného kraje. Když ho ukázali v Třinecké hale, vyprovodili ho fanoušci pískotem. Oni to nejsou žádní velcí intelektuálové, ale hned poznají záludné fauly, nebo když je zápas koupený. Hlavně však vědí, kdy je zápas prohraný a končí. Tohle se spousta lidí nikdy nenaučí.

Tím také první dějství končí a čeká nás dlouhá přestávka. Po ni se můžeme těšit, jak se vlčí smečka semkne kolem svého vůdce. Obklíčí kořist a nejodvážnější ji s prokousnutým hrdlem srazí k zemi. Všichni se na ní vrhnou a budou se rvát o svůj krvavý díl mezi sebou. Na zbytky se slétnou černí supi a dílo zkázy dokončí z děr vylezlé krysy. Na místě zůstanou jen ohlodané kosti. Je také možné, že se ještě dočkáme nějaké upoutávky. Každopádně se máme na co těšit.