Chrudim – Přesně před týdnem uvedla Galerie Art Chrudim za účasti autorky její novou výstavu se symbolickým mnohoznačným názvem Limbo. Malířka Bára Myslikovjanová připouští všechny významy.  Během osmi let od chvíle, kdy úspěšně absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze, může jako jedna z mála říct, že se svým uměním dokáže úspěšně uživit. Stala se známou a vyhledávanou malířkou a po jejím díle je sháňka i mezi zahraničními sběrateli. Co o svých obrazech prozradila umělkyně sama?

Limbo, jak se výstava symbolicky jmenuje, může být nejen předpeklí, ale je to i známá taneční hra, ve které se snižuje tyč, pod kterou se musí protancovat, dokud nespadne. Limbo je i kritiky oceňovaná videohra z roku 2010, kde se v temném lese pohybuje malý chlapec a snaží se rozluštit nejrůznější hádanky, aby našel  svoji ztracenou sestru. Limbo je stav nejistoty, co bude dál, jako by se zastavil čas.

Barbora Myslikovjanová na otázku galeristy, proč se před začátkem příchodu lidí na vernisáž neusmívá, odpověděla, že si šetří úsměvy pro návštěvníky. Nevadilo by jí prý ale vůbec, kdyby žádní nepřišli. A na otázky, jak se staví k výběru fotografií odpověděla: „Ano, tam vypadám vcelku míromilovně, tak tu můžete použít," komentovala s humorem sobě vlastním a zároveň dodala: „Co nadělám? Jsem jaká jsem, to neovlivním, vyber sama, jako by ses dívala na sebe.“ A to je i klíč ke vnímání jejích obrazů. Je to stejné jako u poezie.

Barbora Myslikovjanová.  Foto: Chrudimské noviny

Bára maluje odjakživa, jak říká, ale svoje umělecká studia začala na střední uměleckoprůmyslové škole ve Valašském Meziříčí. „První rok jsem byla na výtvarném zpracování skla, kde byla i malba, ale další rok otevřeli užitou malbu, takže jsem přestoupila a absolvovala kvůli tomu dvakrát prvák,“ zavzpomínala.. Nenechala se ničím odradit a šla si už tehdy za svým cílem stát se malířkou. Leszek Wojaczek jí v tomto ohledu prý hodně pomohl a tato škola jí  dala daleko nejvíc. „Zpětně lituji, že jsem se trochu více neponořila do tajů sklářského řemesla,“ uvedla. Později na AVU u Michaela Rittsteina, kde začínala také malbou, už to bylo jinak: „To ve mně paradoxně už nic moc nezanechalo," uvedla.

Výloha s obrazem z výstavy Báry Myslikovjanové.  Foto: Chrudimské noviny

A jak vzpomíná na první setkání se svéraznou malířkou, která se nebojí přiznat, že je solitér, galerista Luboš Jelínek? „Když jsem Báru poznal, chválil jsem její kresbu, ale snažil jsem se ji přesvědčit, aby se více zaměřila na malbu,“ prozradil svoje známé postupy. „Jenomže Bára mě okamžitě poslala někam,“ vylíčil s úctou a obdivem a s přátelským tónem směrem k malířce, aby dal najevo, jak vypadá i jejich další spolupráce, protože Bára si opravdu vždy stojí za svým a dobře ví proč.

„Jejím poznávacím znakem jsou kresby malých formátů na papíru,“ dodal galerista Luboš Jelínek. „Dalším poznávacím znakem je, že jsou papíry vždy z druhé strany silně podmalovány několika vrstvami akrylových barev, což bylo pro mě velmi zajímavé a osobité zjištění,“ dodal. Malířka se ke svým kresbám okrajově také vyjádřila, i když o smyslu svých obrazů obyčejně záměrně mlčí. „Kresba na papír je pro mě symbolická, nejintimnější záležitost, něco jako deníček,“ uvedla a zároveň dodala: „Zatím nemám potřebu dělat velká obří plátna, ale až ji budu mít, tak je namaluju,“ nenechala se zaškatulkovat.

Foto: Chrudimské noviny

Zajímáš se, jak Tvoje obrazy působí na lidi?

„Ano, zajímám se o to. Někteří mi dávají zpětnou vazbu ihned po vernisážích, nebo mi od nich chodí dopisy, jak jim moje obrazy pomohly. Většinou v tom zrcadlí sami sebe a já se tak dozvím jejich příběhy a traumata a jim se tím uleví. Mám z toho dobrý pocit. Moje umění má mít i terapeutické poslání, pro mě i pro lidi, a často tomu tak je."

Jak ses na dnešek těšila?

„Na svoje vernisáže výstav se nikdy netěším, považuji to za nutné zlo, kdybych měla ty prostředky a peníze, že bych věděla, že dožiju do nevím jakého věku, protože moc dlouho tady nechci být, tak bych se odstěhovala někde za město a tam bych si malovala a nepotřebovala bych mít výstavy, instagram, nic. Ale – kdo ví, třeba by mě to po roce přestalo bavit a chyběla by mi ta zpětná vazba, těžko říct.“

Co bys řekla o Galerií Art Chrudim?

„Galerie Art Chrudim je férová, vstřícná a přátelská. Cením si galerií, které si zachovávají lidských přístup, váží si umělců a je vidět, že svoji práci dělají s láskou a ne jenom pro byznys.“

Kromě malování i píšeš poezii a v Galerii Art si můžou zájemci zakoupit také tvoji unikátní sběratelskou sbírku básní s  kresbami Deset slov, o čem je?

„Ke každému slovu se váže jedna báseň a jedna kresba. Reprodukce jsou možné ke zhlédnutí i na mém webu. Tématy, která symbolizuje oněch deset slov, se zabývám celkově i ve své tvorbě. Součástí je i záložka, kterou jsem vlastnoručně poskládala. Kromě běžných výtisků vyšlo i speciálních deset, kde je navíc jeden originál.“

Jak se žije v dnešní době v ČR umělcům?

„Je to různé a nebudu jmenovat, ale existují galerie, kde se obecně k malířům a jejich obrazům nechovají s úctou, ale přímo, jak to říct, sprostě. Někde nedostanete honorář ani za vernisáž, což je podle mě velmi smutné. Není to u nás jako v Německu, kde umělci sice třeba podepíší smlouvu s galerií, ale ta jim následně během měsíců výstavy posílá stálý plat. Nic z toho u nás neexistuje.“

A jak se s tím vyrovnáváš Ty?

„Mám hlavně svoje sběratele, kteří se ke mně naučili chodit. Plus spolupracuji s pár galeriemi, ale jen s těmi, které jsou férové. Platím daně jako OSVČ a uživím se, přitom život v Praze není úplně levný."

Foto: Chrudimské noviny

Chceš se vyjádřit ke kauze okolo stále aktuálního dění na AVU? Co bys k tomu řekla?

„Už jsem osm let ze školy, takže tam mám spíše už známé, než přátele, ale většinou jsou to lidé, kteří se tam cítí být trošku na okraji a moc rovněž nesouzní s tím, jak to tam v poslední době fungovalo a ani mně se to nelíbilo. Možná jsem moc staromódní, ale připadá mi, aby se  člověk nakonec za pár let ještě nestyděl, že tam vůbec studoval. Tak to vnímám já. Přijde mi to už moc za hranou, třeba spolky, které tam vznikají, mi připomínají tak trošku novodobý komunismus. Přitom paradoxně chtějí svobodu."

Mohla bys pro čtenáře Chrudimských novin udělat výjimku a vybrat si a okomentovat jeden ze svých obrazů na této výstavě?

„Tak třeba můj autoportrét, i když je na pozadí v podstatě krev, tak nedošlo k žádné vraždě nebo úrazu, obrazně to je moje bolestnost, uvnitř mé hlavy, co prosakuje ven. Záměrem nebylo ukázat nějakou brutalitu. Všechny postavy z mých obrazů na této výstavě jsou jakoby zaseknuté v nějakém druhu limbu. Něco řeší a nemůžou se posunout dál, nejsou tady, ani někde jinde na věčnosti. Názvy u obrazů si dávám vždy sama, stejně jako si určuji, jak se bude jmenovat výstava. Tuto jsem pojmenovala po konkrétním obraze, Limbo."

Barbora Myslikovjanová.  Foto: Chrudimské noviny