Chrudim – Kdysi ji smrt děsila, ale dnes ji bere jako součást života. Lenka Nevečeřalová vypravuje pohřby, kope hroby a pomáhá pozůstalým rozloučit se s jejich blízkými zesnulými důstojně – s úctou, klidem a pochopením. Svoji práci bere jako poslání. Pomáhá živým i mrtvým – s respektem, pokorou a pietou. Když v devadesátkách letěla písnička Hrobař od Premieru, bourala tabu kolem smrti. Lenka Nevečeřalová tehdy ještě nebyla na světě, ale dnes je to právě ona, kdo boří předsudky – jako žena, která se rozhodla stát hrobařkou.

Lenka Nevečeřalová.  Foto: Chrudimské noviny

Když se jí ptali, čím chce být, říkala, že soudní lékařkou. Už jako malá si ráda listovala matčinými odbornými knihami. Kromě právničky v rodině měla i jiné vzory, které mohla následovat, a klidně by se mohla stát soudkyní nebo političkou, ale nakonec se rozhodla jít svou vlastní cestou. A rodina ji v tom podpořila. Říkali, dělej, co tě baví, hlavně, když budeš šťastná. 

Smrt ji fascinovala, ale zároveň děsila. Na školním výletě v Kutné Hoře dokonce utekla z kostnice s jekotem, když uviděla lidské lebky. Až později zjistila, že to zřejmě nebyl strach z lebek, ale vyděšení ze způsobu zacházení s lidskými ostatky. Dnes se na ně dívá denně – a s klidem. Ke všemu totiž přistupuje s pokorou a patřičnou pietou. A každý krok nejdříve dobře zváží. Řídí se intuicí. Svoji práci si vybrala také proto, aby pomáhala mrtvým odejít důstojně a skutečně jim dopřála odpočívat v pokoji.

Osudové setkání

V osmnácti, když už studovala obchodní akademii, potkala člověka, který se živil hrobařinou a téma volby povolání se znovu otevřelo. Když ji trochu zasvětil do řemesla, Lenka zjistila, že právě tohle je to, co chce v životě dělat. Ale školy nenechala a tak má dnes kromě certifikátu a kurzů v oboru z pragmatických důvodů i maturitu. Hrobařina pro ni není jen práce – ale poslání. Nejde jen o kopání hrobů, ale je to hlavně o lidech. O těch, kteří odešli, i o těch, co zůstávají.

Těžké začátky

Když vzala poprvé do ruky lopatu, nemohla za chvíli popadnout dech, ale nevzdala se. Aby si postupně udržovala fyzičku, začala běhat a místo činek doma zvedala cihly. Jen fyzická síla by ale nestačila. Člověk musí umět také naslouchat, a aby mohl plnit přání pozůstalých, i jednat s úředníky. A není to jen o kopaní hrobů a lopatě, někdy přijde na řadu i sbíječka. „Když se daří, tak se daří, jako v každé práci,“ říká Lenka a s úsměvem.

A u všeho se musí dodržovat pravidla a normy, nejen rozměry, ale třeba i tlecí doby. Jen pro zajímavsot, u kopaných hrobů je nejmenší hloubka 150 centimetrů a nejvíce dva metry a tlecí doba deset až patnáct let. U hrobek není stanovena. V případě hrobů mají vliv třeba i jílovité vrstvy, které procesy zpomalují, ale někdy i spodní voda, která může uzavřít pohřebiště i na třicet let, jak říká.

Foto: Chrudimské noviny

V lodičkách na hřbitově

Lenka má všechny potřebné certifikáty, takže může provádět i exhumace s povolením hygieny, a to i pro potřeby vyšetřování policie. Jednou měla přijet na exhumaci a kriminálka ji nechtěla pustit na hřbitov – čekali totiž na příjezd zaprášeného hrobníka s placatkou a lopatou a místo toho dorazila hezká plavovláska v zelených šatech a v lodičkách.

Zvědavci se často neudrží: „Jak se mohla na něco takového dát? Nepije, nefetuje, nedělá veřejně prospěšné práce…,“ popisuje. Jeden zvědavec jí prý dokonce řekl, že asi musí být lesba, když nemá chlapa. Ale pravda je, že muži často  vezmou rychle do zaječích, jakmile zjistí, čím se živí, a tak z prvního rande bývá někdy rovnou poslední, ale i v tomhle ohledu hrobařka Lenka věří, že všechno má svůj čas.

Vlastní cestou

Po několika letech usilovné práce u různých pohřebních služeb se rozhodla Lenka Nevečeřalová osamostatnit a založila si Angelethos, kde nabízí své služby. Díky nasbíraným zkušenostem už může doporučit ty, kteří svoji práci dělají opravdu dobře. A varovat před těmi, kteří přijedou v riflích a košili s krátkým rukávem. Nenápadný detail, ale podle Lenky vypovídá o přístupu hodně.

Workoholismus nezapře

Lenka věří na posmrtný život a podle toho přistupuje ke své práci. Ví, že na smrt se nedá připravit. Proto je na telefonu ve dne v noci. Když jí zavoláte, přijede profesionálka, které můžete důvěřovat.

Za posledních pět let si nevzala jedinou dovolenou. Vzpomíná, jak během covidu byly pohřby smutné, tiché, bez otevřených rakví. Ale i tehdy byla k dispozici, když ji druzí potřebovali.

Jde to i jinak

Když váš blízký odejde, není nutné hned volat pohřební službu. Můžete si dopřát čas. Klid. Rozloučit se doma, v rodinném kruhu. Bez spěchu. Tak, jak to cítíte. A samotný pohřeb? Nemusí probíhat v krematoriu. Poslední rozloučení se může odehrát v přírodě. U rybníka. V lese. Na louce. Tam, kde to měl zesnulý rád. Všechno se dá zařídit.

Po práci dokáže vypnout

Má kolem sebe lidi, kteří její práci neřeší – berou ji takovou, jaká je. S přáteli se ráda sejde na grilovačce, což považuje za dokonalý relax. Stejně jako plavání v bazénu nebo běhání za tmy, se sluchátky v uších. „A rozhodně si nepouštím Čechy krásné, Čechy mé,“ směje se.

Proč právě hrobničina?

„Beru to jako poslání, s pietou, úctou, s pochopením,“ říká. „Je to poslední služba člověku.“