Chrudimsko/Dvakačovice – Blažena Kohoutová je žena činu. Během týdne pendluje mezi Dvakačovicemi a Prahou, protože se stala po úspěšném působení v byznyse jako vrcholová manažerka nejen vyhledávanou headhunterkou, ale nakonec se shodou okolností vrátila i zpět ke svému původnímu poslání, tedy duchovní službě, jako farářka. Vášeň pro módu a navrhování ji ale nikdy neopustila, což dokazuje její úspěšná módní značka NoblerStyle.

Foto: Chrudimské noviny

Energická a akční žena s pronikavýma očima v pestrobarevných hedvábných šatech spíše boří mýty o představách většiny lidí, když řekne, že je farářka. Blažena Kohoutová je noblesní, má šmrnc, dokáže nadchnout a když mi vypráví, jak se stalo, že se rozhodla vrátit k duchovní službě, řekne: „Prostě jsem odjela na dovolenou a vrátila jsem se s jasným rozhodnutím."

Když přišel covid a na všechno začal platil lock-down, objevila se navíc vhodná příležitost, začít se věnovat módě, což ji lákalo snad odjakživa. První klientkou se stala žena, co potřebovala ušít kabát. Zázemí jí ve svém skvostném ateliéru poskytla její kamarádka, známá návrhářka šperků, Zdena Zingopi, a tím se zrodil nevšední módní byznys Blaženy Kohoutové. Navzájem se skvěle doplňují dodnes.

Blažena Kohoutová v Dvakačovicích.  Foto: Chrudimské noviny

Co vás ze světa byznysu a módy v Praze přivedlo zpátky do Dvakačovic, ke službě farářky?

Sbor ve Dvakačovicích chtěli zavřít a přifařit ho ke Chrudimi. Stalo se to právě když jsem byla po operaci, kterou jsem myslela, že nepřežiju.  A pak jsem měla dvě těžké sepse a já jsem si tak říkala, jestli já to přežiju a budu moct dovychovat ty moje druhé děti, tak já už budu uvažovat úplně jiným než manažerským prizmatem. A po více než měsíci pobytu v Motole přijdu domů, nemůžu ani dolézt do koupelny, a volá mně jeden kluk z Dvakačovic a říká, hele, víš to, že chtějí zrušit náš kostel? Ty to tak necháš? No tak jasně, že to tak nenechám, že jo! To je můj kostel, náš tady.  A už to jelo.

Foto:Chrudimské noviny

Byla pro vás duchovní služba vždy jasná volba?

Bylo to složitější. Původně jsem chtěla studovat módní návrhářství. Maminka mi nedovolila jít na textilku. Ještě ve druháku na gymplu jsem o tom uvažovala, ale pak najednou jsem byla aktivnější v církvi, v hluboké totalitě, a nebyli faráři. Tak jsem se rozhodla, že půjdu studovat teologickou fakultu a budu dobrý farář. S velkými iluzemi, jak všechno změním, samozřejmě. Vystudovala jsem a nedostala státní souhlas.

Nakonec vám pomohla náhoda…

Najednou byla revoluce a chrudimský církevní tajemník mi napsal, ať se dostavím a řekl, že můžu pod dozorem pracovat. Takže jsem byla asi měsíc a půl v Chrudimi u faráře Gregora a potom přišel farář Hlaváč z Proseče za Gregorem, že ho povolává tatínek Michala Kocába, Fredy, (Alfred, pozn. red.) na úřad pro dokumentaci zločinů komunismu, který budou zakládat a že by za sebe rychle potřeboval náhradu. Jestli by mě neuvolnil. A Gregor takhle otevřel dveře (ukazuje rozšafné gesto, jako by se houpal na židli)) a povídá: Hele, šla bys do Proseče? A já říkám, no tak jo. (směje se)

Foto:Chrudimské noviny

Co si při vzpomínce na svoje začátky v Proseči vybavíte jako první?

Moje zkušební kázání v Proseči, které probíhalo v revolučních dnech. Byl úplně narvaný kostel lidmi. Pod kazatelnou seděl můj přísný profesor řečtiny a nového zákona. Ještě asi dva tři měsíce předtím mě drtil na poslední zkoušce. Vítali mě jak ze starých časů někde z filmů pro pamětníky. Hned po kázání vystupovali s pozdravy lidi jako třeba místní ještě prvorepublikový pan učitel, pan varhaník a další vážení členové sboru, pak spisovatelka Eva Kantůrková, Zdeněk Jičínský, nebo potomek bratří Mannů, Jindřich, jejich vnuk, kterým Proseč udělila čestné občanství. Všichni, co zrovna přijeli na Občanské fórum. Jindřich Mann, ve své zdravici prohlásil, že moje kázání bylo pro něho koncert krásné češtiny. Byla jsem z toho úplně paf.

Čím si vysvětlujete ten úspěch?

Moje babička, která se sem vdala, mi říkala, že na horách žijí úplně jiní lidé. Sama pocházela od Trhové Kamenice. A já jsem to pochopila až když jsem přišla do Proseče, že to je trochu jiná mentalita než tady v Polabí a že tam je taky mnohem větší zbožnost. Tam si lidi z kostela pamatují všechna kázání a třeba i to, co jsem řekla před rokem.

Foto: Chrudimské noviny

Jaký byl váš plán, když jste začala jako farářka dojíždět z Prahy do Dvakačovic?

Kupa věcí se děje jenom v městských sborech a na venkovských ne, jako jsou třeba biblické hodiny, které bývají opravdu v silných sborech. A já jsem je zavedla. A pořád mi to přišlo málo, tak jsem si řekla, aha, tak tomu dáme jiný formát! Já budu povídat nějaké biblické téma jako na biblické hodiny, ale aby mohli přijít i nevěřící a necítili se blbě, tak tomu dáme formát o cestování. Tím, že já na začátku budu vykládat tajemství modlitby Páně, protože to každý běžně slyší na pohřbech, na svatbách, na všem možném a nerozumějí tomu, když jsou nevěřící. A pozvu zajímavé lidi, co cestují, no a hned na první setkání přišlo padesát.

Foto: Chrudimské noviny

A na čem pracujete teď?

Kolik potřebujete, tři?

Potřebuji dva. Teda dva na střechu a jeden na zateplení. Tenhle týden dostanu od největšího sponzora půl milionu. Tak to zase poposkočí a už hledám další cesty, tak uvidíme, co vyjde, doufám, že to vyjde.

A já si myslím, že ty věci, když člověk dělá dobrou věc, tak že jsou požehnané. A že to přijde. Tak jako všechno.  Tak doufám, že to tak bude.

Podle čeho vybíráte osobnosti, které na benefiční akce pozvete?

Spousta lidí se nabídne sama. Nebo někoho oslovím a řeknu za jakých podmínek a jestli by to udělali i jako benefici, že sbírám prachy na střechu a výjimečně dáme někomu třeba na cestu, ale výjimečně, většinou řeknou, že ani to ne. Takže pak jde všechno na ty sbírky. Na opravu varhan jsme vybrali za půl roku. Teď to bude horší. No ale to dáme!

Foto: Chrudimské noviny

A co váš sbor?

Každý podporuje aktivity, které děláme pro veřejnost a já si myslím, že o tom to je. Já nechci říct, že jsme kulturní středisko, ale ta služba faráře musí jít dneska za hranice sboru i církve. A myslím si, že čím dál tím víc, jaká je doba, jak se lidi potýkají s agresivitou, s nepochopením, se závislostmi, tak že církev je takové místo a taková jistota, nebo místo k povznesení. A oni jdou z bohoslužeb, z koncertu, nebo z těch besed a teď mi říkají: já jsem si tady tak odpočinula, já jsem byla úplně někde jinde. Já se tady cítím tak dobře. Když mi ty lidi, nevěřící, kteří chodili na katechezi a to já neříkám, že to je na popovídání si, oni mi řeknou: my se tady cítíme tak dobře. My se sem těšíme. Tak jako to je skvostné, ne?

Nabízí se otázka, jak tedy jako farářka vnímáte téma menšin a jinakosti?

My jsme měli v církvi o tom i diskuze, než se udělalo nějaké oficiální stanovisko a jsou sbory na severu Čech třeba, kde asi ve třech sborech, a na Zlínsku byl taky jeden sbor, kde s tím nějaký problém nějací staroušci měli, ale například pan farář, můj předchůdce, patřil k menší komunitě a žil tady se svým přítelem, takže tenhle sbor je úplně otevřený a já tady znám hned jeden pár z Prahy, který tu ale bydlí nedaleko, a když jsou tady, tak sem chodí do kostela a jsou zvaní i k večeři Páně i jsem jim nabídla, že kdyby se chtěli vzít, že dostanou u nás požehnání.

Já s tím potíž vůbec žádnou nemám. Třeba jeden můj kamarád je jediný, který se mnou je ochoten chodit po obchodech (smích) a diskutovat, co má Dior nového za kolekci, takže to docela oceňuju (upřímný srdečný smích).

Myslím, že my to považujeme za normální a respektujeme plně. V katolické církvi to ještě nezvládli. Evangelíci si myslím, že vždycky byli takoví o pár kroků napřed. A mají i úplně jinou mentalitu a vůbec to už neřešíme v takové té svobodě a svobodomyslnosti a myslím si, že se to i v tomhle projevuje, že si tu svobodu ceníme pro sebe a ceníme si si jí i pro ty druhé, a to si myslím, že je dobře, a vážím si toho.

Foto: Chrudimské noviny

A vnímáte dnes duchovní službu jinak než dřív, než jste pracovala ve firmách?

Já si myslím, že spíš vystupuji z řady a duchovní službu vnímám trochu jinak. Myslím, že je rozdíl, jak vnímá duchovní službu a kde stojí oficiálně katolická církev a kde stojí protestantské církve dneska.

Jo, v té otevřenosti, v tom přijetí a vůbec. Ale pro mě to není odkázat v neděli v kostele bohoslužbu.

A o čem to je?

Foto: Chrudimské noviny

A teď k vaší roli módní návrhářky: Děláte taky nějakou módní osvětu?

Ano, dělám, workshopy, a jsou hrozně populární a vždycky pak mám strašně moc objednávek. Probíhají v ateliéru u Zdeničky Zingopi. A já jednak hodně ráda všechny ty trendy kreslím, i přinesu vzorky látek a ukázky a povídáme si o tom...

Třeba workshop na zimní oblečení, na kabáty – mám tam jednak typy kabátů – úžasné střihy – a aby si to mohl každý na sobě vyzkoušet, než se rozhodne. A většinou je dělám třeba v černé. Ale pak vidím, že bledě modrá, šmolková, prostě sluší každému a najednou jste v ní o dvacet let mladší, že to je úplně úchvatné. A teď to tam vezmu a všechny řeknou, že si to musí taky vyzkoušet. Takže workshop má končit v jedenáct hodin a končí ve dvě, samozřejmě. Většina pak nazná, že to nutně potřebuje taky. A teď jsou tam Zdeniččiny šperky,na každém workshopu pak je ještě nějaká speciální nabídka šperků pro moje klientky, aby měly nějakou výhodu, takže fakt to trvá dlouho, ale mně to přijde dokonalé.

Taky ale semináře dělám zdarma v rámci Klubu žen. A to právě je vždycky velká účast. Sjede se z okolí kupa lidí, protože posílám pozvánky na obecní úřady k rozhlášení a vyvěšení, takže přijdou i lidé, které třeba vůbec neznám a to je taky úžasné.

Foto: Chrudimské noviny

Kdy si při tom všem stíháte vybírat látky na vaše návrhy?

Dnes je to tak, že mám asi šest firem, u kterých nakupuji. Někteří dodavatelé mi sami volají už dopředu, že přišlo zboží, většinou mi to i nafotí a já hned poznám, co je kolekce Dolce a Gabana, nebo třeba Bluemarine, protože mám obrazovou paměť a u těch významných návrhářů, kteří mě fascinují, když sedím v metru, nebo kdekoliv, tak si sjíždím v mobilu jejich přehlídky. Než k dodavateli dojedu, tak už mám promyšlené, komu co nabídnu, vypočítám si metry, risknu to a koupím to. Když přijdu domů, hned kreslím návrhy a už píšu klientkám, k čemu by se jim to hodilo, jaká je odhadnutá cena a jestli mají zájem.

U exkluzivních dodavatelů mě něco tak nadchne, že nesnesu, aby to měl někdo jiný (směje se). Teďka beru z role třeba, ve které byly desítky metrů a já mám nějakých dvacet stálých klientek a každá z toho něco málo má, takže jsem vlastně vděčná za každou, které to můžu nabídnout, ale to je něco tak úchvatného, že prostě, no nekupte to.

Kde si mohou zájemci vaše návrhy vaší módní značky NoblerStyle prohlédnout?

Více než na web dávám příspěvky na facebook. Většinou mám šaty rovnou i na sobě, aby se dámy nebály, že nemají třeba ideální postavu. Většinou to funguje tak, že mi lidi hned volají a rovnou šaty chtějí.

Vaše klientela jsou hlavně doktorky, právničky, VIP?

Ano a manažerky, hlavně HR a obchodní ředitelky. Chodí ke mně, abych jim ukázala, jaké mám nové látky, nakreslím vlastní návrhy, pak jim to šijeme. Mám nasmlouvané profesionální švadleny. U klientek, které známe, nám stačí jen jedna zkouška, u nových jsou to dvě. Většině z nich vlastně tvořím skladebný šatník.

Foto: Chrudimské noviny

Na čem si v Noblerstyle zakládáte?

Naše klientky mají od nás kvalitní módu z pravého hedvábí, z kašmíru. Maximálně z vlny, ale třeba nic bych nedělala z plastu. To bytostně nesnáším. To si říkám: z plastu si můžete koupit za pár šupů. To šití je dneska poněkud drahá záležitost. Když už to budu dávat šít, tak to chci mít na pár roků a to znamená, že to musí být nadčasové, dobře kombinovatelné, dokonale zpracované a dokonale na míru.

Děláme hodně velké okraje, takže většina věcí jde povolit. I jsem to třeba udělala tak, že jsem měla látky koupené do zásoby, protože když jsou moc hezké, tak si koupím ještě pro jistotu, kdyby se mi to zničilo nebo kdybych si třeba potřebovala dát ušít druhé o dvě čísla větší. A pak v tom vylezu a manžel řekne: No vidíš, vždyť ti to je. A já řeknu: No vidíš! (směje se)