Josef Krečmer: Vždycky jsem radši krotil dravou zvěř, než probouzel mrtvoly
Pardubice – Josef Krečmer patří k výrazným osobnostem české hudební scény. Výborný violoncellista z kantorské muzikantské rodiny, zakladatel špičkového souboru Barocco sempre giovane a někdejší dlouholetý umělecký šéf festivalu Pardubické hudební jaro, v devadesátých letech mimo jiné pracoval pro nadaci Yehudi Menuhina v Paříži.
|
|
|
|
|
|
|
|
|
Mnozí ho ale znají i v jiné roli – jako empatického pedagoga pardubické konzervatoře, který dokáže rozpoznat talent i pod rebelskou slupkou, a nad takovými studenty drží ochranná křídla a pomáhá jim z průšvihů.
Ve volném čase si rád odpočine při pilotování dronu nebo jízdě na motorce, je také vášnivým kapitánem námořní i vnitrozemské plavby, což je mimo jiné i pojítkem jeho dlouholetého přátelství s chrudimským galeristou Lubošem Jelínkem, který o něm s úsměvem říká:
„Když bych měl Pepíka charakterizovat jako člověka, kterého znám léta…tak je to živý člověk, se kterým je sranda. Nedělá ze sebe nic extra. A navrch bych řekl, že je to průšvihář – ne že by se mu nedařilo, ale tím, jak se pohybuje světem, trochu provokuje. A takoví to často dotáhnou daleko.“
Josef Krečmer v přátelské atmosféře kavárny Domu hudby jeho slova koriguje: „Možná se tím spíš dobře bavím. Vitální člověk občas provokuje přirozeně. A na umělecké škole se to vlastně osvědčuje – o těch vzorných studentech, co nevynechají jedinou přednášku a všechno odkývají, později často není tolik slyšet.“ A právě tím se otevírá téma našeho rozhovoru.
Prý nadržujete studentům s komplikovaným přístupem k povinnostem. Jak to je?
„Co se týče studentů a jejich duševního potenciálu, vždycky jsem radši krotil dravou zvěř, než probouzel mrtvoly. A to je v muzice zásadní věc: když si někdo sedne za nástroj a je jako leklá ryba, je těžké ho probudit. Lidé se sice vyvíjejí a nic není definitivní, ale opravdu raději pracuji s těmi živými, aktivními. Těm problémovým jsem vždycky trochu stranil — pokud byli féroví. Nad nikým jsem nikdy nelámal hůl, i když jim to třeba zrovna moc nešlo. S živými lidmi jsou prostě problémy, to je normální. Ale to už zabíháme do detailů.“
Jaký je Josef Krečmer jako pedagog?
„Dokonce bych řekl, že nejsem ani dobrý pedagog, protože jsem v tomhle opravdu nekonvenční. Někdy jsem podezírán, že studenty navádím k lumpárnám — ale to není pravda. Jen když přijdou a řeknou, že udělali nějakou recesi, tak se někdy místo kárání musím smát, nemůžu za to. Ať chci nebo nechci.
Pro standardní pedagogy je to těžko stravitelné. Ale já neustále opakuji, že mimořádní, talentovaní lidé se prostě nevejdou do systému, do škatulek a osnov. Prošli mi tu rukama lidé, kteří dnes dělají kariéru ve světě, a těm jsem vždycky říkal: váš čas je strašně vzácný. Co se člověk nenaučí ve vašem věku, to už nikdy nedožene.
A pokud jde o přístup: nesmí člověk tolik myslet na sebe, ale na jejich budoucnost. Určitě nejsem typický kariérní pedagog a nejsem tu od toho, abych někoho buzeroval. Když už někoho přijmeme na konzervatoř, jsem tu od toho, abych ho podpořil a třeba mu dodal i sebevědomí.“
Je těžké studovat na konzervatoři? Co studentům radíte?
„Vždycky jim říkám: musíte si rozmyslet priority. Nemůžete být všude. A musíte umět i odpočívat.
Upřímně — kdyby měli plnit důsledně všechny povinnosti, chodit na všechny hodiny a k tomu cvičit na nástroj a učit se, jejich pracovní týden by měl asi 80 hodin. Tak nemakali ani černoši na bavlníkových plantážích. To je nesmysl. To se však týká jen těch, kteří muziku a svoji budoucí profesi berou opravdu vážně. Jde o to, že největší hodnota mladého člověka je čas. A největší zloděj je ten, kdo mu ho krade.
A málokdo si dokáže představit, že když nechce být někdo jen dobrý, ale špičkový, je to jako vrcholový sport. Čtyři až pět hodin tréninku denně je naprosto normální. Život se tím změní — a systém s tím někdy moc nepočítá.“
S čím podle vás systém nepočítá?
„S lidmi, kteří jsou špičkoví. Odhaduji, že Niccolò Paganini by na konzervatoři vydržel tak čtrnáct dní. Ale to neznamená, že je škola špatná — nic lepšího nemáme. Nemůžeme však jen otrocky plnit zadané úkoly, jen abychom vyhověli systému. Někdy ho musíme v zájmu věci porušovat.“
Vnímáte rozdíly mezi studiem hudby dříve a dnes?
„Dříve bylo víc amatérů. Skoro v každé vesnici byla dechovka, když byl dobrý kantor nebo regenschori, hrálo a zpívalo se krásně v kostele. Já ještě pamatuji třeba Chrudimskou filharmonii v šedesátých letech, pan Karel Židek zde tehdy řídil opravdu velký amatérský orchestr. A díky tomu dokázalo víc lidí ocenit skutečné umění — měli k němu vztah.
Na konzervatoři však už nejsou amatéři, ale lidé, kteří se hudbou budou živit. Je to profese, už to není jen z lásky k hudbě, i když ta tam, doufám stále zůstává.“
Co podle vás definuje úspěšného umělce?
„Je to obrovské spektrum vlastností, které se musí sejít v jedné osobnosti — a je to vlastně náhoda.
Musí mít kuráž postavit se na pódium, mít šikovné ruce, výbornou paměť, hudební nadání, vytrvalost, fyzickou kondici, dobré nervy, určité charisma atd.
Říkám studentům: když už lezeš na pódium, musíš se usmívat. Lidi si zaplatili vstupné a nezajímá je tvoje momentální nálada. To je základ profesionality. A je dobré to slyšet už na škole — v Berlínské filharmonii by na to už bylo pozdě.“
Jak byste charakterizoval pardubickou konzervatoř?
„Má opravdu vysokou úroveň. V některých oborech je nejen mezi regionálními konzervatořemi opravdu téměř bezkonkurenční. Podmínky jsou tu skvělé. Studenti v Domě hudby doslova bydlí — škola je otevřená od sedmi ráno až do deseti večer, mohou tu cvičit i v sobotu a v neděli. Určitě je to lepší než třeba trápit cvičením na trumpetu sousedy v paneláku.
Asi máme i docela dobrou pověst. Nedávno mi dokonce psal jeden nadějný cellista až z Indie, poslal mi i nahrávku s tím, že by chtěl, abych ho učil, ale nevím, asi to nebude tak jednoduché.“
A vaše začátky v Teplicích?
„To bylo ještě divoké pohraničí. Na ulicích se mluvilo občas německy, ještě tam žily neodsunuté vdovy po Němcích. A když přijela parta horníků ze severočeských dolů, viděli housličky nebo harmoniku, a už to jelo: zahraj nám Ta naše písnička česká! Měli spoustu peněz, luskli prsty a servírky nosily tácy panáků… byla to vážně divočina.“
A studium v Praze?
„Když měl člověk dvě hodiny volno a potřeboval cvičit, běžně jediné klidné místo byl záchod, tam se cvičilo nejvíc. Já měl to privilegium chodit do kotelny, kde na mě koukali pěkně vypasení potkani, muziku měli evidentně rádi. (smích)
Byl jsem tehdy velmi pilný a úspěšný v několika mezinárodních soutěžích.“
A proto jste se přihlásil na AMU i přes špatný kádrový posudek?
„Ano, právě proto. I na konzervatoř jsem se dostal tak trochu náhodou. Ověnčený úspěchy v soutěžích jsem šel pak bez maturity v sedmnácti k talentovým zkouškám na AMU. Počítal jsem s momentem překvapení pro chrudimské okresní státníky a osvědčilo se to. Byli sice velmi pohoršeni, doporučení ke studiu by mi nikdy nedali, ale to už bylo mimo jejich sféru vlivu. Zkoušky jsem udělal na výbornou i z teoretických předmětů a politiky, zajímal jsem se tehdy o vše a byl jsem dost sečtělý. Přesto mě na první dobrou z kádrových důvodů nepřijali. Postavilo se však za mě několik významných uměleckých osobností, dokonce i členů KSČ. Proto dnes nenadávám na všechny bývalé komunisty, svět není černobílý – nebyli všichni stejní. Pomohli mi, a nakonec jsem byl na AMU přijat.“
Co bylo pro vaši kariéru zlomové?
„Bylo toho asi víc, ale potěšilo mě, když si mě všimli v zahraničí a oslovila mě slavná Menuhinova nadace v Paříži, abych tam organizoval koncerty. Před rokem 1989 to bylo něco neuvěřitelného. Vozil jsem tam studenty, koncertovali jsme po celé Francii. Recepce pro nás pořádala manželka francouzského prezidenta Danielle Mitterrandová, na své panství nás pozvala i madam Chirac, manželka starosty Paříže a budoucího prezidenta, koncerty navštěvoval tehdy velmi oblíbený ministr kultury Jack Lang. Zkrátka byla to velkolepá jízda. Působil jsem tam také jako koncertní mistr mezinárodního orchestru v Théâtre des Champs-Élysées pod vedením legendárního Yehudi Menuhina, rád na to vzpomínám.“
A co následovalo?
„Od roku 1979 patřím nepřetržitě k živému inventáři Konzervatoře Pardubice – profesorem jsem od svých jednadvaceti let. (úsměv) V devadesátých letech byl vypsán konkurz na koncertního mistra violoncell v Komorní filharmonii Pardubice. Přihlásil jsem se, ale nešlo ani tak o ctižádost nebo kariéru. Uvědomil jsem si, že připravuji studenty převážně na dráhu orchestrálních hráčů a chtěl jsem tuto profesi lépe poznat. Vlastně jsem si tím jen chtěl zvýšit kvalifikaci.
Říkal jsem si, že to zkusím tak na dva roky. Nakonec jsem tam zůstal mnohem déle. Můj odchod však byl tak trochu skandální. Skončilo to fiaskem a zveličenou a nepravdivou historkou, která se roznesla po celém muzikantském ghettu (tak tomu říkám proto, že jsme jedna muzikantská komunita, všichni se známe, občas se pomlouváme, ale myslím, že se jinak máme docela rádi). Během koncertu jsem si musel odskočit – Rybova vánoční mše je totiž dost dlouhá. Koncertu předcházel masivní přípitek na odchodnou jedné kolegyně. Něco legračního a asi i trochu nejapného jsem při tom nečekaném a předčasném odchodu z pódia zašeptal kolegům, bohužel jsem šeptal asi moc nahlas, slyšelo to i publikum v sále, a to se opravdu nedělá, je to neprofesionální. Komorní filharmonii jsem proto tedy raději navždy opustil a díky tomu jsem se mohl věnovat více mým studentům, založit Barocco sempre giovane a pořádat mezinárodní festival.“ (smích)
Proč vzniklo Barocco sempre giovane?
„Původně to bylo v rámci mého úvazku komorní hry na konzervatoři. Ale studenti postupně ze školy odcházeli, stali se z nich profesionálové a oslovili mě s tím, že by rádi v tomto muzicírování pokračovali. Založili jsme tedy komorní soubor Barocco sempre giovane – Baroko stále mladé. V začátcích nám velmi prospěla spolupráce s Václavem Hudečkem, těch koncertů bylo opravdu mnoho. Zanedlouho jsme účinkovali na Pražském jaru a mnoha dalších evropských festivalech. Koncertní zájezdy po světě to byly velkolepé a někdy i dost dlouhé, naše koncerty přenášely např. britská BBC, německé i rakouské rozhlasové stanice, dokonce i CBC Kanada. Radio National de España Madrid, Sweriges Radio AB Stockhlolm, RTE Dublin a mnoho dalších.
Dodnes je jádrem našeho repertoáru baroko, nevyhýbáme se však ani jiným slohovým obdobím, včetně hudby 21. století.“
A co Pardubické hudební jaro?
„Pardubické hudební jaro jsem převzal a stal jsem se jeho ředitelem a dramaturgem v roce 2012. Udělal jsem z něj docela velký mezinárodní festival — opera, balet, všechny české významné orchestry včetně České filharmonie, pozval jsem i spoustu vynikajících zahraničních umělců a souborů.
Z přibližně pěti koncertů, která bývaly dříve, jich bylo najednou pětkrát tolik, a to nejen v Pardubicích, ale v celém širším regionu.
Byla to velmi náročná práce, v době covidu úplný horor, jaro se konalo třeba i na podzim, ale stálo to za to. Dával jsem do toho všechno, někdy to bylo až na hraně lidských sil. Dnes už je to minulost, pořadatelem festivalu je Komorní filharmonie Pardubice.“
Co vás čeká teď?
„Před časem mě oslovila dcera spisovatele a svědka holocaustu Arnošta Lustiga s tím, že objevila jeho dosud neznámé dílo – epickou báseň s názvem Kantáta. Požádala mě, abych vybral hudbu k Lustigovu textu. Volba byla pro mě jednoznačná – Kantáta Johanna Sebastiana Bacha „Ich habe genug“. Moje Barocco sempre giovanne spolu s herci Jiřím Lábusem, Petrem Štěpánkem, Milanem Kňažkem, Jitkou Schneiderovou, Vilmou Cibulkovou a Vilémem Udatným provedlo toto hudebně-lyrické pásmo pod názvem Kantáta – tanec šílených již mnohokrát. Na podzim nás čeká zájezd s tímto programem do New Yorku a Washingtonu, ovšem s americkými herci a omlazeným souborem Barocco sempre molto giovanne – Baroko stále velmi mladé. Jedná se o vynikající partu nadaných studentů konzervatoře, kteří si tuto koncertní příležitost určitě zaslouží. Teď už jen sehnat peníze na letenky a docela drahý hotel.
Jinak stále připravuji na profesionální dráhu mladé muzikanty a plánuji další koncerty na několik let dopředu. Neumím si představit, že bych jednou nedělal to, co dělám právě teď, asi bych hodně rychle umřel.“
Josef Krečmer (*1958)
-
rodák z Dobříkova u Chocně
-
dětství ve Slatiňanech, skaut
-
od roku 1968 v Chrudimi
-
sestra byla výborná pianistka, on na violoncello začal hrát až v 10 letech
-
rodiče učitelé, otec byl po roce 1968 vyhozen ze školství
-
studoval v Teplicích, později v Praze
-
od roku 1979 profesorem Konzervatoře Pardubice
-
v letech 1990–2004 současně koncertním mistrem Komorní filharmonie Pardubice
-
-
od roku 2011 je zakladatelem a ředitelem společnost Barocco sempre giovanne o.p.s.
-
žije v Pardubicích
Reklama
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
