Chrudim – Trénink šest dní v týdnu, to už musí znamenat opravdovou lásku ke sportu. Erika Broklová, studentka druhého ročníku pedagogického lycea se sportovním zaměřením, si vybrala jako svůj největší, možná i jediný, koníček rychlobruslení.

I ti, kteří sportu úplně neholdují, tuto sportovní disciplínu určitě znají. Rychlobruslení stouplo na oblibě i díky Martině Sáblíkové, známé české sportovkyni, která se v rychlobruslení stala trojnásobnou olympijskou vítězkou. V případě Eriky Broklové byla právě tato sportovkyně inspirací při výběru sportu, kterému by se chtěla intenzivně věnovat. „Tenkrát jsem chodila plavat, ale trénink jsem měla pouze jedenkrát týdně. Můj mladší brácha hrával hokej a měl tréninky mnohem častěji, což jsem mu trochu záviděla. Jednou jsme se s tátou koukali na televizi, kde zrovna závodila Martina Sáblíková a tátu napadlo, že bych mohla zkusit právě rychlobruslení. Řekla jsem si proč ne a tak jsme do toho šli,“ vypráví Erika o svých začátcích.

„Uměla jsem trochu jezdit na kolečkových bruslích, ale žádná sláva to nebyla. Každý však musí nějak začít,“ odpovídá na dotaz, jak na tom s bruslením byla, když se už v pouhých osmi letech přihlásila do klubu v Chrudimi. Dnes Erika jezdí devátým rokem a stále ji rychlobruslení baví. Sportu věnuje téměř veškerý svůj volný čas. „Nyní jezdím za rychlobruslařský klub Skuteč a tréninky mám šestkrát týdně. V létě trénujeme na kolečkových bruslích, v zimě na ledě. A když nejsem ve škole nebo na tréninku? Nejraději jsem doma a odpočívám. Občas taky vyrazím ven s kamarády,“ říká mladá sportovkyně . Mladší bratr Michal časem opustil hokej a přidal se k sestře a rychlobruslení. Oběma se daří dobře, přestože ne každá sezóna vyjde podle představ. „To, že jezdíme s bráchou společně, je prima. Rivalita mezi námi nepanuje, naopak, podporujeme se a máme radost, když se druhému závod podaří. Mezi mé největší úspěchy patří druhé místo v Mistrovství České republiky v půlmaratonu, třikrát jsem obsadila třetí příčku v Mistrovství České republiky ve víceboji a dvakrát jsem se stala vítězkou Otrokovického inline poháru,“ popisuje Erika své sportovní výsledky.

V týmu Eriky sportuje kolem deseti dětí. Kromě pravidelných tréninků společně jezdí i na závody či soustředění. Protože spolu tráví spoustu času, není divu, že mají mezi sebou intenzivní vztahy. Vyráží společně i do zahraničí - do Německa či do Polska. O vztazích v klubu Erika říká: „S některými jezdím už od počátku, a tak jsme skoro jako sourozenci. V klubu se cítím dobře, trenér je moc fajn. Když jedeme do zahraničí, kromě tréninku a závodů společně vyrazíme i do města, abychom trochu poznali okolí. Nebo nás trenér vezme třeba na vánoční trhy.“

Každý sport sebou nese i zdravotní rizika a často může dojít na ošklivá zranění. Zajímalo nás, jaké zkušenosti má Erika. „Mně se naštěstí nic vážného nestalo. Jednou jsem měla ale opravdu smůlu, udělala jsem si několik zranění během jednoho dne. Tehdy jsem byla na závodech v Opavě. Když jsem jela závod na tři kilometry, v cílové rovince jsem bojovala o první místo a v zápalu jsem nekoukala před sebe, ale pod sebe, což je samozřejmě chyba. V té velké rychlosti jsem najela na kanál, kde se mi zkroutila noha a ošklivě jsem spadla. Praskla mi helma a měla jsem odřený celý obličej, boky, ruce a skoro celé tělo. Na těchto závodech jsem byla přihlášena ještě na půlmaraton. Po pádu jsem se odhlásila. Okolí mě však přemluvilo, ať to i přesto zkusím. Během dalšího závodu jsem se ale srazila se soupeřkou a opět jsem spadla. Navíc do mě najeli další dva závodníci, kteří přes mě přeletěli,“ vypráví se zápalem o svém smolném dni.

Po odchodu Gabriely Koukalové z vrcholové sportovní kariéry vznikly články s názory odborníků a psychologů o tom, jak sportování pro ženy není vhodné, zvláště to vrcholové. Jestli by prý měly ženy sportovat, tak jen pro radost bez honu za výkonem. Zeptali jsme se Eriky, jak tuto problematiku vnímá a jestli někdy nezažívala smutek či pocity úzkosti. Po krátkém zamyšlení říká: „Ne vždy se závod podaří, a pak je jasné, že mě to štve a mrzí. Trenér mi občas něco vytkne, řekne mi, kde jsem udělala chybu. Ale nikdy jsem nějaké deprese kvůli neúspěchu neměla.“ A jestli Erika zažívá v rychlobruslení nějaké krize? „To jo. Někdy už se mi nechce a mám chuť s tím seknout. Ale docela rychle to zase odezní a já si uvědomím, že mi to za to stojí,“ odpovídá.

Erika studuje na Střední škole Bohemia pedagogické lyceum se sportovním zaměřením. Díky pozitivnímu vztahu ke sportu měla s výběrem střední školy jasno. Škola ji baví, přestože občas s některým předmětem bojuje. „Ve škole mi ohledně sportu vychází vstříc, sportovců nás je ve třídě přece jenom více. Individuální studijní plán tedy zatím nepotřebuji. Po maturitě bych mohla pokračovat vysokou školou nebo se můžu věnovat dětem – učit ve školce, ve škole nebo trénovat. Docela se na to těším,“ říká s úsměvem o svém studiu a možném uplatnění.

Nedalo nám to a zkusili jsme zjistit, co jiného mladou sportovkyni a studentku kromě sportu baví. Zda-li v létě nejezdí na tábory nebo jestli si třeba ráda vyrazí do přírody. „Moc toho času navíc nemám, na tábory nejezdím. Do přírody však chodím ráda. Posledně jsme vyrazili s taťkou na výlet a to jsem si moc užila,“ ukončila Erika Broklová své povídání.

V dnešním mediálním světě, kdy je mladým lidem největším koníčkem mobil a počítač, je milé potkat dívku, pro kterou je největší zálibou sport.