Chrudim - Skvělá parta, nejlepší přátelé, blázni pro společnou věc. To vše jsou slova, která vystihují osazenstvo chrudimské pobočky Českého červeného kříže. Organizace, která především v posledních dnech prošla dalším „křtem ohněm.“

Týmovou práci a odhodlání snad všech, kdo ve svém volnu věnují čas pomoci druhým pod vlajkou známé dobrovolnické organizace, totiž prověřily povodně, které pustošily část České republiky. Do pomoci potřebným se samozřejmě zapojili i Chrudimáci, jejichž hlavní „velitelství“ sídlí v Městském parku.

Chrudimská nekompletní parta.  Foto: Chrudimské noviny

„Jsme parta dobrovolníků, kteří svou práci pro ČČK dělají ve svém volnu. Po práci, často i místo práce. Zpočátku někteří z nás začínali v placeném volnu, teď už ale často jedeme ve volnu neplaceném,“ říká s úsměvem Iva Malinová, která sedí za počítačem v kolečkovém křesle. Ani zdravotní indispozice nedokázala bývalou ředitelku MŠ Svatopluka Čecha odradit od pomoci přátelům. „Velká voda totiž přinesla nejen velké neštěstí, ale i velká přátelství. Z počátku jsme měli trochu obavy, jestli naši mladí nelehkou zkoušku ustojí, ale musím říci, že obstáli na výbornou. Dřeli jako koně a nikdy jsme od nich neslyšeli slovíčko stížností,“ poukazuje Malinová na drsnou zkoušku, kterou prošli dobrovolníci pomáhající v zaplavených oblastech.

„Když jsme v televizi viděli Štěchovice, kterým jsme pomáhali už při minulých povodních v roce 2002, bylo nám těžko u srdce. Školka, s níž máme skvělé, přátelské vztahy, byla opět pod vodou. Prostory, které jsme pomáhali uklízet a znovu budovat, jsou znovu zničené. Bylo jasné, že se vydáme pomoci opět. Nikdo z nás neváhal,“ popisuje Iva Malinová situaci.

Přes dvanáct tun humanitární pomoci.  Foto: Ondřej Vrbovský

Přátelské vztahy se štěchovickou mateřskou školou pomáhali utvrzovat po celé roky i chrudimští hasiči, kteří nejen že pomáhali při povodních před jedenácti lety, ale rok co rok jezdili dětem ve středočeském městečku dělat Mikuláše. „Povodně nás opět přesvědčily, že s lidmi to není až tak špatné,“ ujímá se slova místopředsedkyně výkonné rady ČČK Ludmila Rýdlová.

„Pomoc nám okamžitě nabídla spousta mladých lidí. Naše holky, které se vydaly do zaplavených Štěchovic společně s hasiči, pracovaly se stejným nasazením jako oni. Původně měly ošetřovat zraněné, ale když měly svou práci hotovou, neseděly se založenýma rukama a chopily se košťat, vynášely bahno ze zaplavených sklepů. Sáhly si na dno, ale vracely se spokojené,“ vypráví Rýdlová, jak dobrovolníci pomáhali obyvatelům Štěchovic. Do středečního odpoledne přitom prošlo rukama dobrovolníků přes 12 a půl tuny materiálu, který rozváželi svými sanitkami potřebným. Množství prostředků k likvidaci následků povodní dokazuje, že to s lidskou solidaritou v Chrudimi a okolí není vůbec špatné.

Pomoc byla potřeba.  Foto: Ondřej Vrbovský

Jak se ale daří oslovovat mladé lidi? Proč se dokážou nadchnout pro myšlenku pomoci druhým? „Asi to bude tím, že jsme tu opravdu skvělá parta,“ zamýšlí se Iva Malinová. „Mnoho z těch, kteří teď jezdí s našimi sanitkami a uklízejí spoušť po povodních, prošli našimi letními tábory, kurzy, nebo si zahrály figuranty při dalších našich akcích,“ poukazuje Malinová na široký záběr červeného kříže.

„Děti si to často řeknou mezi sebou. Využívají přitom sociální sítě, chtějí dělat něco smysluplného. Až jsme někdy příjemně překvapeni, kolik se jich hlásí třeba na naše tábory, nebo si chce zahrát figuranta se zlomenou nohou, což vyžaduje nemalou dávku herectví,“ usmívá se Ludmila Rýdlová. „Když jsem měla sehnat mladé lidi, kteří by se nechali namaskovat, aby poté představovali těžce zraněné, stačilo oslovit několik mých známých a kamarádů přes facebook a měli jsme hned plno,“ doplňuje svou kolegyni Iva Malinová.

Úvahy o nudících se mládežnících, kteří bezcílně bloumají po ulicích, se tedy příznivců chrudimské pobočky ČČK netýkají. Dalším „zdrojem“ mladých nadšenců je totiž sbor Klíčenky, který vede právě Iva Malinová. Ten je prý doslova plný těch, kdo akcemi pořádanými „křižáky“ (tak se navzájem dobrovolníci s červeným křížem na stejnokroji oslovují) prošel a zamiloval si je. „Jednoduše si myslím, že dlouhé řečnění je k ničemu. Jsou to příklady, co táhne. Největší radost nám pak dělá, když se naše děti hlásí na školy se zdravotnickým a sociálním zaměřením. To potom vidíme, že naše snaha není marná,“ říká Ludmila Rýdlová. „Občas se i stává, že děti přilákají mezi nás své rodiče, kteří se pro myšlenku nadchnou neméně. To je dvojnásobná radost,“ dodává.

Plné nasazení.  Foto: Ondřej Vrbovský

Stalo se vám, že byste své znalosti museli použít i mimo akce pořádané ČČK? „To se asi stalo každému,“ říká po chvilce přemýšlení Rýdlová. „Nemusí jít přitom o zastavování žilního krvácení nebo umělé dýchání. Správně obvázat odřené koleno, aby nezhnisalo, je totiž skoro stejné umění,“ usmívá se Ludmila Rýdlová. „Moje dcera jednou na školním výletě pomohla spolužákovi, kterého srazilo nákladní auto. Učitelka mi poté děkovala, protože tak profesionální přístup u mladé dívky nečekala,“ popisuje svou zkušenost Iva Malinová.

Budova vedle finančního úřadu, kde ČČK sídlí, je známá i pravidelnými sběry šatstva, které později dobrovolníci rozdělují mezi sociálně slabé a bezdomovce. Nedávno se však v Chrudimi objevily kontejnery, které jsou speciálně určené právě pro obnošené svršky. Má s nimi červený kříž něco společného?

„Kdepak. Kontejnery naše nejsou. Musím to zaklepat, protože přes přítomnost těchto sběrných nádob, množství oblečení, které nám lidé pravidelně nosí, se nijak výrazně nezmenšilo. Z počátku jsme byli trošku smutní a naštvaní, protože některé kontejnery patří firmě, která oděvy poté znovu prodává, ale nakonec se ukázalo, že naši dodavatelé, si k nám cestu vždycky najdou,“ popisuje situaci Rýdlová. „S bezdomovci, kteří si pro oblečení přicházejí, se nám spolupracuje skvěle. Jsou to ve velké většině lidé slušní, vděční a neřeší, jestli tričko, které si vybrali, je značkové,“ vyvrací rozšířenou domněnku o vzteklých klientech Ludmila Rýdlová. „Sociální šatník je opravdu hojně využíván a věříme, že bude i v budoucnu.“

Co se tedy chystá v nejbližší době? „Samozřejmě pokračujeme v rozvozech humanitárních potřeb do oblastí postižených povodněmi. Tomu věnujeme v současné době nejvíce času. V plném proudu jsou ale i přípravy na letní tábor,“ vyjmenovává aktivity Iva Malinová. „Tábor se koná u Sečské přehrady, Na Bělidle. Letos jsme jako téma zvolili M*A*S*H 2013. Známá polní nemocnice z amerického seriálu však nebude jediným námětem. Rádi bychom dětem pomohli lépe pochopit činnost Integrovaného záchranného systému. Shodou ne zrovna šťastných náhod jsme jako další téma zvolili i pomoc při živelných katastrofách. Nikdo nemohl předvídat, že to bude téma navýsost aktuální,“ říká Malinová.

Letní tábory pořádané ČČK jsou přitom nesmírně populární. „Máme už přihlášených sedmdesát dětí, které zdaleka nejsou jen z Chrudimě. Zájem přitom potvrzuje, že tvoříme opravdu dobrou partu,“ usmívá se Ludmila Rýdlová. „Když vám totiž děti po čtrnácti dnech u přehrady brečí, že nechtějí domů, je jasné, jak moc se jim naše bláznivé nápady líbí,“ potvrzuje slova své kolegyně Iva Malinová.

Zapojit se do mnohdy vyčerpávající práce, kterou navíc všichni dělají jako dobrovolníci, bez nároku na finanční odměnu, vyžaduje opravdu silný „motor“ a motivaci. Kde ji tedy chrudimští „křižáci“ berou. „U mě je to jednoznačně rodina. Moje vnučka, dcera s rodinou. Ti mě nabíjejí nejvíc. A pak i moje zaměstnání. Pracuji v Domově sociálních služeb ve Slatiňanech. Jsem jedním z těch šťastných lidí, kteří mají své zaměstnání jako koníčka,“ říká Ludmila Rýdlová. „Hodně lidí těžko chápe, že děláme něco bez finanční motivace a ještě nás to baví. Jenže takoví my už prostě jsme. Uprostřed našich dětí navíc nemáme šanci zestárnout, což je už jen takový bonbónek na dortu,“ směje se Iva Malinová.

Opouštíme tedy budovu, v níž sídlí parta „křižáků“ a provází nás smích linoucí se z kanceláře. Dobrá nálada a pohodová atmosféra se zde rozdává na počkání a bez dlouhého čekání.