Chrudim – První věcí, která Chrudimáka nepochybně napadne, když se řekne "integrovka", je „Když se Máňa vdávala, měli jsme tam výborný cukroví, který udělali na té škole u přejezdu.“

Přitom nic není vzdálenější realitě, než redukce chrudimské Střední odborné školy a Středního odborného učiliště obchodu a služeb na producenta cukrářských výrobků a skvělých číšníků.

Přichází-li návštěvník od Chrudimě, kolem bývalé léčebny dlouhodobě nemocných, nemůže si nevšimnout krásného parku, opravené silnice, nového osvětlení - to, mimochodem, škola hradí ze svého rozpočtu – fontány, opravené fasády a desítky dalších svědků pracovitosti, energie a nezvyklé píle ředitele integrovky (jak ji budeme, s dovolením, dále nazývat) Jaroslava Kořínka.

Původně učil krátce na základní škole v ulici Sladkovského, později, v roce 1992, nastoupil na integrovku jako prostý učitel. Škola byla v té době zdevastovaná nezájmem komunistického režimu o zachování památek a příjemného prostředí pro studenty.

Opadaná omítka, dožilá střešní krytina, nedostavěná tělocvična, z níž se stihl nad zem zvednout pouze skelet – na víc nebyly firmy. Ředitel odešel na Hotelovou školu Bohemia a mladý učitel Kořínek se vydal na prázdniny do Německa. Přivydělat si trháním okurek. Tam mu také telefonovali kolegové, že byl vybrán a jmenován novým ředitelem tehdy ještě Středního odborného učiliště.

A protože Jaroslav Kořínek má rád výzvy, i přes nedostatek praxe (učil tehdy teprve čtyři roky) hozenou rukavici přijal. Spolu s ním tak začala dlouhá a často i trnitá cesta k dnešnímu stavu, kdy škola je jednou z nejlépe opravených škol v Chrudimi, bývalém chrudimském okrese a střední školou s nejvyšším počtem studentů.

„Za bývalého režimu se sice škola neopravovala, instalovala se pouze kotelna, vyházela kamna a vyměnila okna, ale mělo to i své výhody,“ usmívá se ředitel Kořínek. „Nedošlo k poničení unikátní a dnes opět tolik krásné omítky, esteticky dokonalým břizolitem, jak tomu je třeba na základní škole v Sladkovského ulici.“

Ptáme se, jak se mu podařilo získat všechny dotace a samozřejmě i podporu učitelského sboru: „Budovy školy byly v dezolátním stavu,“ zvážní ředitel a po stole rozkládá fotky. „Nebylo tak těžké přesvědčit kolegy a získat peníze. V devadesátých letech stačilo nesedět s rukama za zády, ale něco dělat. A máte-li elán a takto vypadající školu, kterou navštěvuje přes 800 žáků, peníze se neshánějí tak obtížně.“

Přijde nám zvláštní, že tak mladý člověk, vlastně učitelské ucho, může tak snadno zpracovat projekty na obnovu zdevastovaného ústavu: „Co jsem neměl na svých zkušenostech, doplnili moji kolegové zástupci,“ směje se Kořínek.

„Mít opravenou školu by ale nestačilo“, pokračuje sympatický ředitel.  „Další nemalé finanční prostředky přišly a přicházejí do školy z evropských fondů. Od roku 2009 bylo a je školou úspěšně získáno a realizováno 7 projektů v celkovém objemu více než 17 milionů korun zaměřených výhradně na zkvalitnění výchovně-vzdělávacího procesu a realizaci odborných stáží žáků v zahraničí.  A tady musím zdůraznit“, ukazuje na složku před sebou,  „že náročné zpracování a předložení všech těchto projektů do schvalovacího řízení je autorským dílem mých tří kolegyní. Díky tomu škola nemusela využít nabídek různých firem či komerčních společností, které se touto činností mnohdy úspěšně živí. Žádné prostředky prostě nebyly vynaloženy zbytečně,“ vysvětluje ředitel.

„V budově původně sídlila Hospodářská škola", pokračuje Jaroslav Kořínek a ukazuje na historický plán na zdi za sebou, "dnešní Střední zemědělská a vyšší odborná škola, takže park, kterým jste prošli, byl parkem vlastně pokusným. Nejrůznější druhy dřevin, pokusná políčka, chmelnice.

Poté, co asi před sedmi lety spadl jeden starý strom, rozhodli jsme se, že takto to dále nejde,“ a zpracovali projekt, říkám si v duchu. „A zpracovali projekt,“ čte mi myšlenky Kořínek odkládající sklenici s limonádou. Pravou. S citronem.

„Obnovy se tak dočkala i fontána, která budí pozornost u každého, kdo do školy přichází,“ dodává.

„Možná to je trochu zvláštní, ale i elektřinu do veřejného osvětlení v parku si platí sama škola. Pozemek je samozřejmě její, takže město nepřispívá nic,“ předejde mou otázku ředitel.

Když se zmíníme o tom, čím jsme tento článek začínali, je skoro překvapený: „Ano, samozřejmě, všechny výrobky, na nichž se naše cukrářky učí řemeslo, jsou i k prodeji. V cukrárně se nachází malá prodejnička, kde je možné i objednat nějakou větší várku.“

Ptáme se po prodejně někde v centru města: „I o tom jsme uvažovali, ale krom reklamy, větší ekonomický význam by to asi nemělo. Příjem z prodeje považuji za příjemný, ale nikterak zásadní pro hospodaření školy. Spíš to děvčatům pomáhá spojit si svou práci s reálnými výsledky – něco, o co se tolik snaží třeba školy u nás i ve světě.“ upřesňuje význam prodeje výrobků Kořínek.

Nezřídka je také slyšet o různých soutěžích, akcích pro vysoké politiky, kterých se studenti integrovky účastní: „Jistě, zrovna dnes jsou studenti na soutěži v Hradci a v nejbližších dnech pocestují zase na druhý konec republiky. Věříme, že konfrontace s jinými studenty téhož oboru jim jen prospěje a připraví na ne příliš milosrdný trh práce, kde vítězí ten lepší,“ kývá hlavou ředitel integrovky.

Vyrovnat se s často ne příliš ohleduplnými mladými lidmi, kteří rádi svou zlost nebo nudu vybíjejí na zařízení školy však ředitel dokáže: „Především je důležité prokopnuté dveře co nejdříve odstranit. Začne to jedním háčkem ulomeným třeba i nechtíc a končí to zničenou šatnou. Prostředí, v němž se žáci pohybují, jednoduše ovlivňuje jejich chování. A já velmi nerad vidím, když práci, která byla na škole za ty roky odvedena, někdo ničí.“

Loučím se tedy s Jaroslavem Kořínkem, který dokázal svou energii vložit do služby druhým, mladým lidem. Když ho prosíme ještě o poslední glosu, v níž by zhodnotil celou svou práci, skromně odpoví: „Bylo by smutné, kdyby škola po dvaceti letech ředitelování vypadala stejně, nebo dokonce hůř.“

Se zpívající fontánkou za zády, jak by řekl někdo poetičtější než my, opouštíme areál Střední odborné školy a Středního odborného učiliště obchodu a služeb. Opouštíme komplex budov, které za svůj současný vzhled vděčí člověku, který se jako mladý kantor nezalekl výzvy, kterou před něj Bůh, nebo osud, chcete-li položil. Kéž je takových víc a Chrudim bude opět těmi pověstnými Athénami Východních Čech.

Další fotografie jsou zde