Jana Švecová: Pouliční festival zase vnesl do města život a radost ze setkávání
Chrudim – Jana Švecová se rozpovídala o bambulovníku i festivalových podprsenkách. Je majitelkou oblíbeného obchůdku Mlsný Pecivál a v sobotu se díky jejímu nápadu konal ve městě první chrudimský pouliční festival s názvem Chrudim (o)žije, který udělal radost spoustě lidem a opravdu oživil ulice města i v dnešní době. Jak tento úspěch vnímá, kde se zrodil nápad a co bude dál?
Není úplně běžné, že by organizoval pouliční festival obchůdek jako je Mlsný pecivál a ještě s takovým ohlasem. Čemu ten úspěch přičítáte a co vás přivedlo k tomuto nápadu?
„Myslím si, že možná to je tím, že jako obchod jsme zvyklí poslouchat potřeby lidí, turistů, a já je tam poslouchám. Člověk třeba když už žije v tom městě delší dobu, má nějakou slepotu, ale ti lidé, co tam přijedou, třeba říkají, jak to chodí jinde, nebo co jim chybí.
Ten popud byl takový, že Chrudim se trošku tváří jako takové mrtvé město, občas někdo říká město duchů, nebo ospalá díra. Takže jsme se jako by rozhodli, že s tím zkusíme něco udělat.“
Jak se zrodil nápad zorganizovat v Chrudimi pouliční festival, kde jste se inspirovala?
„Inspirovala nás akce Olomouc ožije, která se konala letos, tuším v červnu. Samozřejmě, že rozsahem se nemůžeme srovnávat s Olomoucí, s univerzitním městem, ale určitě v malém nebo menším měřítku se to dalo uskutečnit i v našem městě. To byl ten prvotní impuls.
Měla jsem ten nápad v hlavě už dlouho, když jsem si hledala informace o tom, jak to probíhalo v Olomouci, moc se mi líbilo, jak to tam ti pořadatelé popisovali, a tak jsme se inspirovali. Ale udělali jsme to samozřejmě trošku jinak, protože Olomouc je v něčem jiná, ale zase naopak si myslím, že na malém městě je ta výhoda, že lidé si to mezi sebou řeknou, znají se a zase se to šíří trošku jinými cestami.“
Kolik času vám zabrala organizace, ve které fázi jste oslovila Chrudimskou besedu?
„Bylo to strašně rychlé, protože já jsem si původně myslela, že to uspořádáme místo pouti, která se neměla konat. Ale pak jsem zjistila, že chrudimská pouť v nějakém omezeném měřítku proběhne, ale k těm kolotočům jsme to nemohli vůbec směřovat. To by se vzájemně rušilo.
Potom jsem volala řediteli Chrudimské besedy, jestli vůbec by se mu ten nápad líbil. Jestli by byl ochoten to s námi pořádat, protože samozřejmě oni mají technické zázemí, které já nemám, bez toho by to nešlo. A jemu se ten nápad líbil. V té době byl zrovna na dovolené, tím se to naše setkání dost komplikovalo, než se uskutečnilo. A to se bavíme o srpnu! Potom jsem zase jela na dovolenou já, takže jsem to všechno organizovala z dovolené.“
Nebylo těžké sehnat lidi, kteří by se připojili a hráli na ulici? Znáte všechny osobně, jak probíhal výběr?
„Psala jsem lidem, jestli chtějí vystoupit, jestli chtějí tohle udělat, a takhle se to sbíhalo a oni to zase řekli dalším lidem a tak se to tvořilo. Někteří se mi pak hlásili i sami.“
Jak probíhalo oslovování obchůdků?
„První týden v září jsem obešla všechny restaurace v centru, měla jsem sepsanou takovou pozvánku a snažili jsme se jim vysvětlit, o co půjde, a přesvědčit je, aby všichni otevřeli a nějak se zapojili. Někteří naši myšlenku pochopili a zapojili se a to bylo fajn.“
Měla jste z něčeho obavy?
„Třeba jsme byli skeptičtí, jestli ti obchodníci budou ten večer prodávat, jestli otevřou. Já jsem neslibovala, že to bude večer o nějakých ziscích. Mělo to být o tom, aby ten obchod otevřeli večer pro lidi, kteří třeba jinak nemají čas přes všední dny se k nim dostat, protože v Chrudimi se zavírá v pět. Tak aby měli lidé možnost zjistit, že takový obchod tam vůbec je.“
Můžete vyzdvihnout konkrétní příklad toho, jak jste si představovala, že to mohlo probíhat?
„Třeba Prádlo u Holcmannů. Ty holky si pozvaly svoje zákazníky, napekly pro ně občerstvení, nalily si s nimi štamprličky, vínečko. Bylo to jakoby o setkání, povídání si. Nebyl to takový ten běžný všední den, kdy prostě není čas. Nebo se prohodí věta a na shledanou. Takže to bylo takové neformální. Také tam jsou už několik desítek let a obchod funguje, v Chrudimi mají svoje klienty a znají se. Takže to bylo takové osobní setkání. Naproti jim hrála úžasná houslistka, takže ta atmosféra města i tou hudbou se hrozně pozvedla. I ty zákaznice jim údajně nosily taky občerstvení. Paní jim tam donesly nějaké napečené šneky a probíhalo to opravdu v přátelském duchu. A hlavně oni si tam u nich kupovali pyžama, i to spodní prádlo. A normálně to opravdu zafungovalo. Jako že někomu třeba přišlo jako dobrý úlet si v sobotu večer koupit podprsenku, protože na to prostě jindy nemá čas nebo náladu, cokoliv.“
Stalo se v průběhu těch příprav nebo později něco, co vás překvapilo?
„Určitě mě překvapilo, jak se nám vlastně podařilo spojit energii těch všech lidí, že třeba každý jednotlivec měl nějaký nápad, se kterým do toho šel, a jenom jsme to spojili do společné akce v jeden den, v jeden večer. To se mi na tom zdálo úplně nejlepší. Každý ten obchodník mohl využít svoji vlastní fantazii. Já jsem jim to i říkala, ať si ten obchod vyzdobí a ten večer udělají něco jinak. Tak se to stalo.
Třeba my jsme se spojili s Mama Klubem a před náš obchod přišly děti z družiny a pověsily nám tam bambule. Takže tam máme jakoby bambulovník. Děti za to dostaly nanuky, lezly po žebříku, věšely bambule. Měly z toho i v rámci té družiny zážitek. Pak tam můžou vzít rodiče a ukázat jim, co vytvořily. My jsme se divili, že tam ty bambule zůstaly přes noc. Pořád tam jsou. Nikdo to netrhá. Docela i ta výzdoba tam drží.“
Co konkrétně se vám nejvíc líbilo?
„Restaurace U Paluků pověsila do ulice jakoby prádlo. Tak jak to bývá třeba na Sicílii, nebo jinde v těch jižních státech. Šli do sekáče, koupili modrou podprsenku za dvacku a prostě nějaké spoďárky, trička a udělali tam výzdobu a nasvětlili to. Vypadá to strašně hezky a je to vlastně, dá se říct, blbost, za pár šupů.
Jedním ze smyslů té akce bylo, ať i ten večer je v tom městě něco jinak, než když tam přijedu autem a jedu na poštu.“
Když na příštích akcích bude chtít vystupovat někdo, kdo tam nebyl, tak co by měl pro to udělat?
„Vlastně nás jenom zkontaktovat. My i plánujeme udělat takovou výzvu, protože pro nás je složité někoho shánět. Ty kontakty už si budeme průběžně schraňovat. A my jsme k tomu i vybízeli. Není to omezené ničím. Kdo chce co ukázat, ať to na té ulici prostě rozbalí. Ať si to zkusí. My jsme měli třeba před obchodem dva violoncellisty. Což byly v podstatě děti, které nikdy na ulici nevystupovaly. A jenom si to chtěly zkusit. A byl to pro ně jiný zážitek než třeba koncert v ZUŠce. A měli úspěch. Bylo to úžasné. Prostě to úplně jinak rezonuje ta hudba a vlastně to ani nevadí, když se něco pokazí. Nejde tam o nějaký špičkový výkon. A může kdokoliv předvést, co umí, a inspirovat někoho dalšího."
Myslíte, že to nebyl jednorázový počin, a plánujete v budoucnu akci zopakovat?
„Určitě bych byla ráda, kdyby se to stalo každoroční tradicí. Ale už i lidé říkali v té euforii, aby to bylo každý týden, ať je to každý týden! Což samozřejmě není možné, protože všechno se okouká a přejí. Ale určitě nápadů, které jsme na akci nezrealizovali, je strašně moc, protože se naplnily v krátký čas. Byli bychom rádi, kdyby se to stalo tradicí. Už mě pozval i pan starosta, protože by byl rád, kdyby to prý bylo čtyřikrát ročně. Ale uvidíme. Všechno je to čerstvé a ještě jsme to úplně nevstřebali. Protože jsme takovou účast zdaleka nečekali. Bylo štěstí, že nám přálo počasí. Až do večera bylo teplo. A to je základ těchto pouličních akcí. Mysleli jsme si, že někteří lidi přijdou, ale že jich bude tolik, to jsme nečekali. Nějakým způsobem se to prostě všechno dobře sešlo.“
Co byste chtěla ještě dodat nebo vzkázat?
„Chtěla bych všem moc poděkovat za to, že do toho šli. Vlastně i za vstřícnost Chrudimské besedy. A všem, kteří se na programu nezištně a dobrovolně a s nadšením podíleli. Bylo to na tom opravdu znát.“
Více fotografií můžete zhlédnout v našem Dnu v obraze pod tímto odkazem.
Reklama
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
- Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.