Pardubice - Letní kino letos pomalu míří do druhého poločasu. Červencový program zpestřila návštěva Juraje Herze. Český král hororů v Pardubicích uvedl své válečné drama Habermannův mlýn.

Natočil desítky úspěšných filmů. Objel s nimi téměř celý svět. Cestování ale nemá příliš v lásce. Jezdí jen do těch míst, kde zrovna natáčí. S díky odmítá účast na mnohých letních festivalech a akcích. Přesto si už čtvrtým rokem během prázdnin udělal čas a vyrazil do pardubického Letního kina.

„Letní kino má své zvláštní kouzlo. Lidé jsou tam pospolu, sedí v přírodě a v dnešní době navíc sledují skvělé filmy v poměrně vysoké kvalitě,“ říká legendární režisér Juraj Herz.

Kromě filmů, se do letního kina vždycky hodně chodilo také za romantikou. Souhlasíte?

Asi ano. I když já... Když mi bylo nějakých patnáct, šestnáct let, byl jsem v Bratislavě. Tehdy jsme chodili do kina do poslední řady. Neměli jsme ještě žádné byty, a tak kino bylo jediné místo, kde člověk měl trochu toho soukromí a mohl tam být se slečnou chvíli sám. Tehdy šlo ale o kamenná kina. Ta letní začala fungovat až později.  V té době už jsem zase já kvůli tomu, abych mohl být nějaké slečně blízko, nepotřeboval chodit do biografu. (úsměv) 

Nicméně na kina jste ani tak nezanevřel.

Filmy mám rád od dětství. Když jsem byl ještě studentík, chodil jsem do kina i dvakrát denně. A rád. To mi vydrželo dlouho. Teď už nemám tolik času, tak chodím míň. Ale jako člen evropské filmové akademie vždycky v říjnu dostanu padesát filmů, které musím vidět a ohodnotit. O tom, co se kde točí tak mám stále dobrý přehled.

Objíždíte také festivaly?

Nemám potřebu někam jezdit. Letos jsem nebyl třeba ani v Karlových Varech, už mě to moc nezajímá. Co ale nikdy neodmítnu, je účast na festivalech hororových filmů. Ty mají totiž úplně odlišnou a jedinečnou atmosféru.

Stejně tak neodmítáte pozvání do pardubického Letního kina. Čím si vás zrovna Pardubice tak získaly?

Také mají skvělou atmosféru. Úplně jinou, ale zrovna tak báječnou jako ta „hororová setkání.“ Navíc je to hezké město. A je tu dobré divadlo, kde jsem před lety, ještě coby pomocný režisér, objevil pro film tehdy začínajícího Josefa Somra. Bylo to s ním velice těžké. Byl zakřiknutý, nesmělý, nechtěl jezdit do Prahy na zkoušky. Ale já byl přesvědčený, že je to velký herec.

To jste se nespletl. Kdy to bylo?

V roce 1963.

A o jaký film šlo?

Obžalovaný. Dělal to Ján Kadár a Elmar Klos. Hodně jsme tenkrát natáčeli v pardubické věznici.

Koukám, že máte Pardubice spojené se samými pěknými místy. Vězení, krematorium...

V tom vězení se mi líbilo. A krematorium je úžasné. Díky Spalovači mrtvol jsem měl možnost si ho pořádně prohlédnout. Jak jste se ptal na ty Pardubice, tak právě Spalovač mě sem po letech znovu přivedl. Od natáčení jsem tu nebyl. Dnešní organizátoři Letního kina ale udělali tenkrát úžasnou projekci tohohle filmu právě ve zdejším krematoriu. To prostředí ještě víc umocnilo celou atmosféru. Byl to zážitek. Tím si mě získali. Proto sem jezdím rád, a budu-li moct, přijedu i příští rok. Pokud tu tedy na mě ještě bude někdo zvědavý.

Vedle Spalovače mrtvol jste pardubickému publiku v pardubickém letním kině osobně představil také další své filmy. Minulý rok Petrolejové lampy a před dvěma lety T.M.U. Letos to byl Habermannův mlýn. Ten po své premiéře vyvolal u publika hodně rozdílné reakce. Jak ho vnímáte vy?

Jde o téma, které se mě osobně hodně dotýkalo. O pohled na život Němců a Čechů během války. Taková sonda lidských charakterů. Většina podobných filmů, která tady do té doby vznikla, byla o tom, že Češi byli hodní a Němci ti zlí. Já toužil natočit jiný film. Film o tom, co jsem na vlastní kůži zažil, kdy se mi Němci snažili zachránit život. Chtěl jsem ukázat také na tu druhou stranu. To mnohé zaskočilo. Objel jsem s Habermannovým mlýnem svět a reakce byly opravdu různé. Dokonce jsem v Německu slyšel názor, že Češi nemohli být tak zlí, jak ukazuju. Ale Češi byli tak zlí, někteří. Stejně tak Němci byli velice zlí, ale také jen někteří. Na historii se nejde dívat jednostranně.

Jak dlouho jste tenhle film připravoval?

Asi tři roky. Musel jsem vytvořit scénář, který by mi vyhovoval. A na to jsem spotřeboval několik scenáristů. (úsměv) Samotné natáčení pak bylo velice rychlé. Měl jsem na něj třicet devět dní. Z toho mi jich asi třicet propršelo.

Co na něm bylo nejnáročnější?

Že nás chytily přívalové deště. Vzaly nám dekorace, catering. Ale mělo to i své světlé stránky. Jelikož vše bylo zatopené, udělali jsme si na procházení po place takové lávky. A na jedné z nich jsem se potkal s herečkou Martinou Hudečkovou. Měla u mě tenkrát takovou malou roli, ale díky tomuto setkání se pro mě stala jedno pro vždy nepostradatelnou.

Jak to?

Abych jí na té úzké lávce obešel, objal jsem jí a při té příležitosti jí i lehce políbil. Od té doby spolu žijeme. Už tři roky.  

To je jako z červené knihovny. To mi k vám nesedí. V životě romantika a točíte horory. Čím vás zrovna tenhle žánr tak okouzlil?

Hororové filmy mnoho lidí vnímá jen jako kbelíky plné krve. Já toto nemám moc rád. Mě baví filmy, které jsou plné napětí. A dobrý horor takový skutečně je.

A jací jsou „hororoví režiséři“?

Hrozně milí a veselí lidé. Jejich setkání jsou vždy plná překvapení. Naposledy na jednom takovém ve Francii nám kolega vyprávěl, jak byl za svůj jinak úspěšný film už dvakrát ve vězení...

Jak to?

Měl tam několik scén, ve kterých byly africké ženy napíchnuty na kůl. A italský soud nechtěl věřit, že šlo jen o trik. Tak ho zatkli. On, aby se obhájil, musel pak ty Afričanky najít a přivést před soud. Tím dokázal, že je opravdu nezabil, že žijí. Není to krásné?

Myslím, že kdybych někdy chtěl točit film, budu se raději držet romantických komedií. Zrovna romantické komedie já vůbec nemám rád.

Za ty ale snad ještě nikoho nezavřeli.

Nedovedu si představit, že bych je kdy točil. Mě u filmu zajímá hlavně atmosféra. A ta u letní komedie prostě nejde udělat. Zrovna teď připravuji film, který se bude blížit hororu, možná spíš thrilleru, právě svým napětím. Nebude tam krev, žádné velké mordy.  Ale i tak by to mělo být hrůzné.

O co půjde?

To nemůžu prozradit. Tři roky jsme se se scenáristou Honzou Drbohlavem chystali na film, který by se od ostatních lišil svým nápadem. Kdybych teď cokoliv prozradil, bylo by to jako kdyby tvůrci Šestého smyslu řekli - hlavní představitel je od začátku mrtvý. Tím by se absolutně zrušilo napětí, o které nám jde.

Tak alespoň prozraďte, zda půjde o historické téma, příběh ze současnosti, o pohádku?

Bude to naprosto současný moderní film. Děj se odehrává v jednom městečku mezi nemocnicí, dvěma menšími městy a mezi mužem a ženou. Víc ze mě nedostanete.

A máte tam tentokrát pro Martinu nějakou větší roli?

Nemám. A i kdybych měl, ona by jí nevzala. Nemá to ráda. Já s ní souhlasím. Nedělá to dobrotu, když spolu partneři pracují. Mimochodem, ani do Habermannova mlýna jsem si jí tenkrát nevybral, dohodila mi jí má bývalá žena.

Nechme práci stranou. Jak trávíte léto?

Jsem už čtvrtý týden u Martiny na chalupě. 

Chalupář.

Všichni moji přátelé jsou tím zaskočeni, zděšeni. Nikdy jsem totiž nechodil do přírody, nikdy jsem nejezdil na žádnou chalupu. Najednou bum a jsem tam pořád. Před rokem jsem tam trávil celé léto, jezdil tam na podzim, v zimě. Sám tomu nemohu uvěřit, ale opravdu se tam cítím skvěle.

A co takové ty chalupářské a zahrádkářské činnosti? Do nich se také pouštíte?

Občas. Před týdnem jsme třeba bojovali s mravenci. Naneštěstí jsem chvíli před tím viděl takový dokument o termitech. Líčil, jak jsou hrozně bojovní a agresivní.  Bylo to neuvěřitelné. Tak jsem Martinu přesvědčoval, ať tuhle válku raději vzdáme.

Takže král hororů dostal strach z mravenců?

To byste musel vidět. Jak říkám, když má film atmosféru, nemůže vás nechat v klidu. Pohltí vás, zasáhne. Ať už je o čemkoliv. A mezi námi, tu přezdívku nemám moc rád.