Chrudimské noviny Když se vezmou v Bělorusku ženy za ruce a vytvoří živý řetěz, tak bych se k nim šla připojit

Dnes: 15°C
Zítra: 17°C
Pozítří: 13°C

Když se vezmou v Bělorusku ženy za ruce a vytvoří živý řetěz, tak bych se k nim šla připojit

Když jsem paní Marii Kyselové telefonovala kvůli rozhovoru, první její reakcí bylo ticho a poté se ze sluchátka ozvalo: „A myslíte, že to stojí zato?“ Jde opravdu o velice skromnou dámu, která žije v souladu s křesťanskými hodnotami ve Slatiňanech, uklízí v kostele, pěstuje pro ostatní jahody a v žilách jí koluje schmoranzovská krev.

Její pradědeček se jmenoval František Schmoranz (starší). Ona samotná je vnučkou jeho syna Jana. Ten zemřel, když jejímu otci Gustavovi byly teprve čtyři roky. Poručníkem se mu pak stal jeho strýc, Gustav Schmoranz, nejdéle působící ředitel Národního divadla v Praze. Spojení s rodem Schmoranzů měl na její život velký vliv. Ale abychom neopomenuli mateřskou linii, paní Kyselová (rozená Schmoranzová) byla rovněž dcerou Marie, rozené Boháčové, která pocházela ze Zaječic, a její sourozenci, bratr i sestra, se museli potýkat s jinými problémy: maminčin bratr Stanislav, který převzal hospodářství, byl označen za kulaka, stejně jako manžel jejich sestry, který si dokonce odseděl pár let v žaláři po vykonstruovaném procesu, zatímco celá rodina byla z výstavního statku ve Slatiňanech odstěhována do zpustlé vesnice Honbice.

„No, podívejte se, o mně přímo ne, ale o rodině jo,“ souhlasila s rozhovorem, a tak jsem nasedla do auta a jela do Slatiňan. Paní Kyselová má velice nabitý program v kalendáři, na svůj věk žije opravdu nezvykle bohatým společenským životem, takže jsem měla štěstí, že jsem nemusela s rozhovorem čekat další týden. Zastihla jsem ji zrovna mezi úklidem po malování, včera u ní byl na návštěvě syn s vnukem (má i vnučku) a odpoledne po našem rozhovoru ji čekala společenská oslava.

Mluvily jsme o aktuálním dění, o proslovu, který pronesl kaplan při žehnání dokončené stavby nové policejní stanice, nebo proč byla politicky nespolehlivá a nikde ji nechtěli zaměstnat, došla řeč i na její průvodcování na zámku nebo zkušenost s rakovinou, kterou před sedmnácti lety překonala.

Marie Kyselová, rozená Schmoranzová, v zámeckém parku, Slatiňany. Foto: Petra Vintrlíková


Překvapuje vás, že je o rod Schmoranzů pořád takový zájem? Co říkáte na novou výstavu v chrudimském muzeu?

Nepřekvapuje, abych vám řekla pravdu. (úsměv) Výstava je velice zdařilá, to já jsem nic moc, snad jsem byla dobrý člověk, ale jako že bych udělala nějakou díru do světa, to jsem neudělala, to rozhodně ne. Byla jsem po tom devětaosmdesátým v Praze na setkání silničářů, kde jsem si vzala slovo a něco jim tam řekla, ale že bych se pustila třeba do politiky, moc mě ta politika nenadchla. To počáteční nadšení se hodně vytratilo. Myslím si, že náš národ ještě potřebuje tvrdé zkoušky, aby se změnil ve svém smýšlení. Jinak je to hodně: Měli jste se dobře, vždyť jste měli co jíst. To je pravda, co jíst bylo. Ale někdo ještě k tomu životu potřebuje, aby se taky mohl cítit svobodně. Což rozhodně předtím nebylo. Holt ti, co to tak necítí, už mají ten pocit té svobody poněkud otupělý. To je špatně, to je špatně.

V souvislosti s výstavou (Architekt a památkář František Schmoranz st. a rod Schmoranzů ze Slatiňan, pozn. red) vydali moc pěknou knihu. On se toho ujal Ivo Šulc, což je současný ředitel krajského archivu v Zámrsku. Netvořil to sám, podílel se na tom i Tomáš Kořínek, toho pamatuju ještě jako praktikujícího průvodce na zámku ve Slatiňanech.

Jak jste se vy dostala k průvodcovství na zámku?

Teď když vidím úroveň, která je tady, tak se stydím. Poněvadž, když jsme prováděli my, tak v tom bylo hodně takových těch spíš pravděpodobností, co se říkalo.

To právě lidi nejvíc zajímá, ne?

Ale nemůžete podléhat pokleslému vkusu, nemůžete. Má se mluvit pravda. Říkali jsme to, co nám řekl třeba tehdejší kastelán, a teď se ukazuje, že to nebyla vše úplně pravda, poněvadž on hodně asi dal na to, co se doslechnul, a ne na to, co vyplývalo z materiálů a listin.

A vy jste se představovala jako Schmoranzova pravnučka?

Ne!

Vy jste to tajila? To je škoda, ne?

Podívejte, škoda, to je úhel pohledu. V době, kdy jsem končila studia na základní škole, tak jsem vlastně kvůli tomu jménu nemohla jít dál studovat. Tak. A potom, já se nerada chlubím tím, co vykonali mí předci. Když já jsem v podstatě toho až tak moc nedosáhla.

Zabývá se dneska někdo z rodu Schmoranzů architekturou?

Architekturou už dneska přímo ne, ale od toho popraveného Zdeňka Schmoranze, za Němců v Plötzensee, ten měl syna Vladimíra, bohužel už je taky mrtvý, ale ten měl dva syny a jeden z nich měl stavitelskou průmyslovku a dělal ve stavebnictví, ale co přesně, to nevím, ale má dcerku Viktorii a ta dělá do loutkářství. A právě její pradědeček Zdeněk byl novinář mimo jiné, byl v čele tiskové kanceláře československé a taky psal divadelní loutkářské hry. Ale trošku mě na nich vadí (smích), že tady sem na hřbitov, k těm předkům, ke kterým se hlásí, málokdo přijede, to mně vadí.

(Přeběhla kolem černá veverka.) My v pečováku veverku máme, už je na nás zvyklá, normálně se i před námi opaluje na sluníčku.

A vy jste architektkou chtěla být.

Samozřejmě. Ale tehdejší politické poměry tomu učinily přítrž. Já k tomu byla svým otcem vychovávaná. Tatínek měl kancelář, byl živnostník a bývalý živnostníci házeli na svoje potomky punc zbytečných lidí. A tatínek vlastní živnost už po válce neměl a byl zaměstnán u pana rady Vitáčka. Jezdil po objektech a zjišťoval, jestli jsou schopni je po té válce opravit, nebo naopak je potřeba je zbořit.

Zkuste dnešní mladé generaci přiblížit, jak to probíhalo, že jste se nemohla po základní škole dostat, kam jste chtěla.

Jako dítě nebo dospívající jsem do toho příliš mnoho neviděla. Jenom vím, že když přijížděla na návštěvu jedna teta z Prahy, tak se o tom mluvilo a tatínek prostě se přes nějaké své známé dozvěděl, doslova a do písmene, že tenkrát tehdejší ministr Zdeněk Nejedlý jaksi řekl, že Schmoranzová ze Slatiňan nesmí dál pokračovat.

Schmoranzovi z Prahy se holt ztratili, takže ti studovat mohli. Tatínek mi to tenkrát možná trošku alibisticky vysvětloval, že s ohledem na maminku, která by tady na to zůstala sama (byla o deset let mladší), že by to nebylo úplně nejlepší. Maminka hodně dělala na polích u soukromníků a nebylo jí to započteno do důchodu. Což když někdo říká, jak to všechno bylo spravedlivé, nebylo. Není to pravda. Ale když se vás to přímo netýká, prostě nemáte s tím osobní zkušenosti, tak tomu nemusíte ani tolik věřit, když to neznáte. Já s tím osobní zkušenosti mám v té době, měla jsem jiné zájmy mimo jiné, kluky a tak, ale poškodilo mě to, poškodilo mě to.

Co si myslíte o projevu kaplana, který cituje při žehnání nové policejní stanici, že se máme podřizovat vládnoucí moci?

Nevím, svatý Pavel byl několikrát vězněný, respektive, on se odvolal jako římský občan k římskému státu, že chce být jako občan souzen, proto šel do Říma. Na to, jak v tom Římě působil, tak měl domácí vězení, kde teda normálně dva roky vyučoval, takže to bylo takové vězení, které mi si teď třeba tady nedovedeme vůbec představit, ale nakonec ho popravili. Používá tam citáty z Bible, nic proti tomu, ale trošku mně tam ze začátku vadilo, že vláda je od Boha a tak dále. To je takové, je od Boha, nesporně, poněvadž v podstatě všechno řídí, bezesporu, no ale tam ještě taky může být působení zlého, když si ten zlý na toho, kdo je v čele, zasedne, tak dělá kraviny, ale Bůh může ty kraviny si přeonačit ve prospěch dobra. Takhle bych to řekla, ale že by mluvil něco ze sebe, to ne, citoval bibli. Takhle: teď je zvykem nebo módou: žehnat. Budou-li ti policisti opravdu jednat v duchu božích příkazů, tak je to jen dobře. Ale teď je otázka, jestli budou, a jestli je znají. (smích) Boží příkazy, že jo. Holt, to už je další záležitost.

Paní Marie Kyselová oslavila letos 81. narozeniny. Foto: Petra Vintrlíková

Právě minulý týden jsme mohli na sociálních sítích vidět, jak ženy pokojně demonstrují proti vládě Lukašenka v Bělorusku. Co na proslov kaplana říkáte vy, jako křesťanka, která zažila, jaké to je žít za totality?

No to jistě, jestliže ta vládní moc se odchyluje od božích příkazů, tak proti tomu protestovat můžu, neboť to Bůh nezakazuje.. Ale rozhodně třeba protest není vybíjení výloh a vykrádání krámků, jestli chápete, co tím chci naznačit. Když se vezmou běloruské ženy za ruce a vytvoří patnácti kilometrový, nebo jak dlouhý, živý řetěz, tak to bych se k nim šla připojit.

No a pak by přišla policie a všechny by vás odvezla na výslech a možná ještě nějaké modřiny by tam člověk schytal, jak jsme mohli vidět ve sdílených videích na twitteru od těch, co tam přímo byli.

S tím musíte počítat, jste-li v opozici, s tím musíte počítat. To je málo platné. Ale takovou neformální nenásilnou formou proti tomu protestovat, to rozhodně. A my bychom je měli tady podporovat.

Vy jste zažila takovou pokojnou formu protestu na vlastní kůži?

Zažila jsem 21. srpna ve Vídni roku 1968 takovou demonstraci, která se utvořila před naším velvyslanectvím. A šli jsme před ruské velvyslanectví protestovat. A tam, jak jsme se sešli, naprosto neznámí lidi, nevěděli jsme o sobě, kdo odkud byl, absolutně ne. Tak jsme se připravovali na protestní pochod a ta místní policie nás zdržovala, že nám uvolní potom cestu, dají nám doprovod, ale v podstatě si myslím, taky to nemám stoprocentně potvrzené, ale sbírali síly a šli chránit to sovětské velvyslanectví. No a tam když jsme přišli, tak najednou se tam objevil nějaký člověk, kterého nikdo neznal, absolutně, a vytáhl z tašky dvě flašky, které hodil přes plot, to vyslanectví už bylo zavřené, ten park před tím a zahrada. A jak to dopadlo na zem, tak to začalo hořet. Víte co, to pro nás bylo naprosto neznámá věc, poněvadž my jsme se s tím tady nikde nikdy nesetkali, nebo alespoň já ne. A teď z těch postranních ulic tam šli řady těžkooděnců, přišli ze strany, proti nám a de facto nás odtamtud vytlačili. A já když jsem tohleto zjistila, tak jsem letěla na nádraží a vlezla do vlaku, který naštěstí ještě pustili přes hranice. Takže já jsem 22. srpna v pět hodin ráno už byla v Pardubicích na nádraží. Já nejsem ten typ, kterej odchází. Tady byla moje maminka, její důchod byl strašně špatný. Mám tady předky, nikam bych nešla.

Tato zkušenost na vás měla velký vliv?

Na to nevzpomínám dobře. A opět se potvrzuje jedna věc, záleží to na lidech. Poněvadž měli cedulku, konkrétně na poště v Chrudimi, přijmeme zaměstnance, to bylo snad do balíkové pošty, čili manuální práce, ale když jsem se hlásila a vyšlo ze mě proč, odkud odcházím, před tím jsem byla na okresním národním výboru, a vyšlo najevo, z jakého důvodu to bylo, podle určitého paragrafu, tak najednou tam to místo už nebylo. Čili to bylo na poště. U vodovodů a kanalizací, se kterýma jsem i spolupracovala, poněvadž jsem dělala na plánovacím odboru, tak věděli, co ve mně je, byli by mě tam docela rádi vzali, měla jsem pověst dobrého pracovníka. Když se dozvěděli co a jak, taky nebylo už místo. A to mě tenkrát trošku povolily nervy, a že jsem se vrátila a brečela jsem strašně a přišel tam tehdejší náměstek a ptal se mě, co se mě stalo, a to už jsem měla tenkrát nepříliš utěšené rodinné poměry, tak jsem brečela, že si nevím rady. No a on to zařídil, vlivem své osoby, zavolal na správu silnic a tam zrovna byl jeden mládenec, který zrovna měl mravnostní delikt, no prostě šel se podívat na poloustrojené ženské do prádelny a propadl světlíkem ze střechy a byl toho času ve stavu nemocných, tak se to hodilo, a tak jsem se dostala na správu silnic v roce 1970. Po absolvování gymnázia jsem měla dva roky nástavbu: abiturientský kurz národohospodářské evidence. A to jsem tam využila.

Byla jste veřejně činná?

V rámci ROH jsem vždycky dělala v nějaké komisi, zejména sociální anebo kulturní. Byla jsem u cestářů. Třeba jsem se angažovala v rekreační oblasti, zařídila jsem výměnnou rekreaci mezi jednotlivými správámi silnic, přímo chrudimská získala na Mezisvětí chatu, tu jsme dávali dohromady, obnovili jsme bazén, hodně to lidi využívali, přišla jsem na způsob, že jsme si s ostatními správami silnic vyměnovali pobyty. Většinou to byly chalupy, kde v zimě drželi pohotovosti. S Jihočechama, s Krnonošskejma,...

V čem spočívala administrativa u správy silnic, jak se vám tam pracovalo?

No to víte, administrativa v té době, musela jste si tu svoji práci udělat, a třeba když byly vzpomínkové slavnosti na Ležákách a měl tam přijet nějaký papaláš včetně prezidenta, tak to jsme museli tu příjezdovou trasu vyšůrovat, pěkně pangejty a to muselo bejt bez plevele, takže to jsme tam dělali a nikdo se nás neptal, jestli chceme nebo ne, to se muselo. Ale zas tam byli takoví hodní lidi, oni třeba byli drsnější, nemluvili zrovna spisovnou češtinou a slušně u cestářů, takhle v tý době se neříkalo vole vole, ale sprostá slova se používala běžně, ženská neženská, to bylo jedno. (smích)

Člověk je tak starý, na kolik se cítí. Foto: Petra Vintrlíková

Řešila jste ještě někdy potom v práci politiku?

To bylo ještě na okrese. Ten večerní UML jsme museli navštěvovat. Tam si vzpomínám, že po jedné přednášce na VUMLU jsem se vrátila zpátky k náboženství.

Poněvadž to, co tam ten přednášející vypravoval, tak to jsem cítila, že to tak není.

No, popíral Boha. Večerní univerzita marxismu a leninismu. To bylo povinné, to nešlo, že byste mohla říct: já tam nejdu, když jste byla zaměstnaná. Tak to jste musela. To si vy mladý nedovedete vůbec představit.

Myslela jsem si, že jste se vrátila zpátky k náboženství až po té, co se vám podařilo překonat nemoc.

To už jsem byla znovu věřící. Nebo já nemůžu říct, že bych někdy nebyla, to mám ještě v šuplíku ze správy silnic prověrku, tam dokonce mně nabízeli, abych šla do strany jako členka. Což jsem teda odmítla. Ale zkrátka a dobře tam bylo: uznává, že nechce škodit lidově demokratickému zřízení, ale od svého náboženského přesvědčení neustoupila. A to jsem k těm cestářům nastoupila na podzim 1970.

Uzdravila vás vaše víra?

No to se nedá takhle říct. Víra mně pomohla to uzdravení snášet, poněvadž to bylo v roce 2003, kdy jsem byla na odejmutí prsu. A tam jsem šla naprosto vyrovnaná, s tím, že je to v rukách božích, a taky to tak bylo, a dá se říct, je to před sedmnácti lety, že jsem se z toho dostala. Já jsem na žádnou prevenci nechodila, to mě donutila moje tehdejší doktorka obvodní, tak jsem šla a našli tam prostě ložisko na mamografu. Poprvé jsem byla na mamografu a našli to tam. Tak udělali nějaké testy a přišlo se na to, že tam je rakovinný nález.  Ale šlo to rychle. Během čtrnácti dnů jsem byla odoperovaná. Potom jsem chodila půl roku na chemoterapie, na ozařování ne, na chemoterapie. Ale já jsem byla vnitřně klidná. Naprosto vnitřně klidná. To asi dělá strašně moc. A proto od té doby každému doporučuju, nebát se jít na tu prevenci, na ten mamograf, a tak dále, protože zřejmě, když je to úplně na začátku, tak se bez nějaké námahy člověk z toho dostane. No to víte, že cvičit jsem musela, poněvadž po té operaci třeba jsem nezdvihla ruku, to bolelo, to holt se musí zatnout zuby a cvičit, ale dostanete se z toho.

A jak trávíte svůj volný čas?

Jako teď? (smích) Já toho času moc nemám! (smích) Když přijdete do určitých let, tak vám všechno dlouho trvá a koronavir to přerušil. Chodila jsem dětem číst pohádky do mateřské školy. Pomáhala jsem jedné paní s malými dětmi, ale teď se jí narodilo další v lednu 2019, tak je s nimi doma. Chodila jsem do Sokola, do výborů, žiju víc v náboženské obci, snažím se každý den jít na mši svatou, když pořádají akce, tak jim s tím taky trošku pomáhám, no a kostelničím, dělám úklid kostela a kolem kostela. Pan farář mi dovolil, abych si tam zřídila záhon, no tak tam jsem pěstovala jahody. To zas by vám řekli ti, pro které ty jahody byly. A jezdila jsem pravidelně navštěvovat do Domu seniorů ve Skutči dvě Slatiňačky, bohužel teda už obě dvě odešly. Snažím se dělat takovou sociální práci. Navštěvovat, pač je důležité u starých lidí je navštívit, a ani nemusíte moc povídat vy, ale hlavně poslechnout, co říkají oni, poněvadž když jsou sami a tak, tak mají potřebu sdělovat svoje vzpomínky. Ale faktem je, že si myslím, že jsou rádi, když u nich člověk pobyde.

Vnímáte celosvětová opatření kolem koronaviru jako hrozbu?

To nedovedu posoudit. Vy máte roušku, já ji nemám. Nevěřím ve spásu roušek. Moje sestřenice má poruchu krvetvorby, ta na roušky věří. Já osobně ve spásu roušek nevěřím, ale je faktem, že se každý den ráno měřím, jestli nemám teplotu. To je určitě náznak toho, že v tom těle je něco v nepořádku. Bydlím tam s osmnácti lidmi, plus čtyři pečovatelky. Nerada bych to zanesla tam. No ale teď třeba konkrétně jsem dávala dohromady sraz spolužáků ze základky a klepu se, protože nevím, jestli náhodou nepřijdeme do té hosdpody a neřeknou nám: nemůžeme vás obsloužit, je to zakázané. Tohleto je opravdu na těch, kteří se v tom vyznají, i když spíš si myslím, že mají pravdu ti, kteří říkají, že je potřeba, aby se s tím lidstvo seznámilo a vybudovalo si proti tomu imunitu. Holt, někdo podlehne a někdo nepodlehne. No ale jestliže vám podlehne někdo ve třiadevadesáti, v době, kdy je koronavir, kde máte záruku, že zemřel kvůli koronaviru, viďte.

Dívala jsem se do starých novin z období španělské chřipky, ze začátku se psalo, jak márnice v Praze podle novinových titulků byly plné mrtvol… a prvňáci šli třeba tehdy do školy o dva měsíce později, někde píšou že se španělská chřipka objevovala až do roku 1925. Vaši rodiče tu španělskou chřipku museli zažít.

No tatínek určitě, ten byl 1896, maminka byla 1906. Vždycky ta velká města jsou postiženější, ale když byste prošla tady hřbitovem, tak taky zjistíte, že tam jsou náhrobky rodin, kde třeba čtyři, pět lidí zemřelo ve stejném období, takže i tady to muselo na venkově být. Ale ne zas asi tak. Bohužel současná doba se omezuje jen na náhrobky rodiny XY a už nevíte, kdo to byl. Což se mě taky nezdá, z toho se nic nedozvíte. Kdežto, když jdete po starých hřbitovech,... je chyba, že lidi se nestarají o to, co bylo před tím, z historie se člověk může poučit.

 

 

Petra Vintrlíková

Reklama