Chrudimské noviny „Kluky beru bez čekání,“ říká učitelka baletu Pavla Kymplová

Dnes: -3°C
Zítra: 3°C
Pozítří: 4°C

„Kluky beru bez čekání,“ říká učitelka baletu Pavla Kymplová

Chrudim - Po obrovském úspěchu baletu Popelka v Divadle Karla Pippicha bylo přirozené zjistit, kdo za ním stojí. V chrudimské základní umělecké škole jsem si povídal s Pavlou Kymplovou, učitelkou, která se v dětech snaží probouzet lásku k umění klasického baletního tance.


Najít učebnu, kde se děti pod vedením své učitelky formují v ne příliš snadném umění baletu, nebylo tak snadné. Nenachází se totiž přímo v budově Zušky, ale v prvním poschodí nad jídelnou přilehlé základní školy. Přesto se s pomocí děvčat, které podle oblečení evidentně patří k svěřenkyním Pavly Kymplové vydávám po schodech od šaten nahoru.


Už na chodbě je pak jasné, že se nacházím jiném světě - fotografie mladých slečen a pánů v typických baletních pozicích, reprodukovaná klavírní hudba a jasně znějící dospělý hlas mezi štěbetáním omladiny. Jsem tu správně.


Sundávám si boty, abych nenašlapal a už si podávám ruku s mladou a usměvavou paní učitelkou Kymplovou. Je trošku překvapená, že jsem dorazil tak brzy po našem telefonátu.


„To jsem tedy nečekala, že dorazíte tak brzy. Ale klidně se posaďte, já dám dětem úkoly k procvičování a hned se vám budu věnovat,“ vítá mě Pavla Kymplová.


Pavla Kymplová ve svém tajném království - depozitu baletních kostýmů. Foto Chrudimské noviny


Na děti nekřičí. Klidným hlasem jim vysvětluje, jak nejlépe protrénovat to, co laik vnímá jen jako pár snadných pohybů při hudbě.


„Jenže ono to tak snadná není,“ směje se Kymplová. „Balet je tvrdá dřina. Zvláště pro kluky, kteří musí být opravdu hodně vypracovaní, protože zvedat několikrát za představení nad hlavu svoje protějšky, není nic snadného,“ vysvětluje.


Ptám se na otázku z nejbanálnějších, odkud učitelka baletu pochází: „Jsem z Aše. Do Chrudimi jsem dostala vlastně hlavně přes balet. Chtěla jsem změnu prostředí, tak jsem si začala vyhledávat volná pracovní místa a do oka mi padla právě Chrudim.“


Pavla Kymplová vystudovala pražskou taneční konzervatoř.


„Absolvovala jsem Duncan centre, což je škola s velkou tradicí. Jedná se sice o školu zaměřenou spíše na moderní tanec, ale já jsem se pod vedením Niny Brzorad  zaměřila na balet klasický.“


A jak se v malé holčičce probudí láska k tomuto ne zrovna snadnému a u nás i ne příliš vděčnému oboru?


„Klasicky,“ směje se Kymplová. „Maminka mě přivedla do Základní umělecké školy v Aši a tak jsme začala dělat svoje první kroky, první taneční figury. Postupně jsem si balet natolik zamilovala, že jsem pokračovala právě na zmiňované konzervatoři,“ popisuje své začátky učitelka.


Baletka. Foto: Pavla Kymplová


„Sama mám moc ráda klasická provedení baletních kusů. Ostatně, i publikum si u nás spíše vybírá klasiku, než moderní předělávky, která kladou někdy až příliš vysoké nároky na diváka,“ upřesňuje svůj postoj k tanci.


Ptám se, jak se mladé učitelce daří udržet poměrně tuhou disciplínu, která z dětí, odchovaných počítači a bramborovými chipsy dělá baletky a baleťáky.


„Na děti nekřičím, ale každý ví, že když se nechová tak, jak by měl, následuje trest. Nejde o žádné fyzické tresty ve vlastním slova smyslu. Protože balet je svého druhu sport, trestem bývá nějaká obtížná figura pro dívky, pro chlapce pak především kliky. Protože svalnaté ruce potřebují jako sůl,“ uvádí na pravou míru některé zažité předsudky.


S tím souvisí i další z předsudků – co mužský tanečník, to gay.


„Opravdu to tak není. Ale je to jedna z příčin, proč se k nám kluci nehrnou a, na rozdíl od děvčat, nemusí čekat v pořadnících,“ usmívá se Pavla Kymplová.


Žákyně baletního oddělení Základní umělecké školy v Chrudimi. Foto Pavla Kymplová


„Souvisí to i s tím, jak se naše společnost k tanečníkům chová. Na západě, především ve Francii, ale i na východě v Rusku, jsou baletky a jejich partneři osobnosti srovnatelné s celebritami ze sportu, filmovými hvězdami. U nás se lidem vybaví maximálně Vlastimil Harapes. A to ještě jen proto, že se jedná zároveň o herce. Balet je vnímán jako něco zženštilého, ačkoli ho svého času provozovala nejvyšší šlechta včetně francouzského krále. Tvrdou dřinu a tisíce hodin náročného tréninku pak už většina prostě nevidí,“ zlobí se na zažité stereotypy učitelka chrudimské Zušky.


Pokud se zeptám na to, co se Pavle Kymplové povedlo natolik, že je po právu pyšná, neváhá ani okamžik.


„Jednoznačně Ašský střevíček. Máme za sebou už třináctý ročník soutěže, která obrovsky pomohla s popularizací baletu u nás i v zahraničí. Díky ní se neskutečně zvýšila úroveň mladých amatérských tanečníků a vznikly i další, navazující soutěže. Kdo by si pomyslel, že se stane tak populární,“ usmívá se právem pyšná učitelka.


A i přesto, že jí balet bere většinu volného času, najde si ho i na další zájmy.


Představení v Divadle Karla Pippicha. Foto Pavla Kymplová


„Jsem zavilý fotografický nadšenec. Samozřejmě amatér. Ročně nafotím stovky fotek. Chrudimské domy, květiny, akce pořádané ve městě. Chrudim je neuvěřitelně krásné město a jen málokdo si toho opravdu všimne. Byla jsem také v Číně, která mě opravdu učarovala. Nádherná země a příjemní lidé. Takže se nelekejte, až vás někde třeba taky vyfotím,“ uvádí své další zájmy Kymplová.


Musí být nesmírně obtížné vzbudit v dětech lásku k nějaké činnosti. Pavla Kymplová to ale umí. Hovoří za ni desítky dětí, které jí prošly rukama. A hovoří za ni i děvčata, která v dráze baletek pokračovala na konzervatoři.


Balet prostě není pro žádné měkkoty, ale je to pěkně tvrdá dřina. V chrudimské učitelce Kymplové však děti dostávají jak laskavost, tak i důslednou přísnost. Skvělá průprava do života, ať už se jejich kroky po letech v Základní umělecké škole budou ubírat kamkoliv.


 

Jakub Valenta

Reklama