Chrudimské noviny Martina Vítková: Máme být na co pyšní před svými potomky?

Dnes: 2°C
Zítra: 4°C
Pozítří: 3°C

Martina Vítková: Máme být na co pyšní před svými potomky?

Chrudim - Martina Vítková byla jednou z mála ředitelek zdejšího Regionálního muzea, která se nebála nových výzev a odvážně se pustila do maratonu, který ji nakonec bohužel stál místo. Vedení Pardubického kraje se ji totiž rozhodlo nečekaně k údivu mnoha kulturních odborníků odvolat a uvrhnout muzeum zpět do nejistoty.

Přesto se na své působení v Chrudimi nedívá Martina Vítková s hořkostí, ale do jisté míry se zadostiučiněním.

Paní Vítková, podařilo se vám objevit starou oponu místního divadla, zorganizovala jste i výstavu, na níž podle některých reakcí nebyli místní konzervativní návštěvníci připraveni a výstava byla nečekaně ukončena. O co vlastně šlo?

Nedá se říct, že by opona byla nově objevená. Nová byla spíše ta energie, která se do věci přes studenty UMPRUM nalila. Oponu před lety řešil tehdejší historik muzea Karel Pikhart, ale protože nikdy nebyla vystavena, nic se nestalo. Nelze chtít po institucích či veřejnosti nemalé prostředky, aniž by tu byl jasně viditelný důkaz jejich potřebnosti a smysluplného využití. Libušina věštba na oponě ze starého chrudimského divadla je symbolem budoucnosti, ale také výzvou. Nikdo nezná svou budoucnost, i když pro ni intenzivně pracuje. Výstava Epizoda I, na níž muzeum spolupracovalo s ateliérem sochařství pražské Uměleckoprůmyslové školy, hledala nové způsoby a cesty, jak vystavovat a mluvit o muzejních sbírkách. Výstava měla přivést do Chrudimi dva laureáty prestižní Chalupeckého ceny. Sochař Dominik Lang, známý z Bienále v Benátkách v roce 2011, se tu objevil, ale konceptuální autorka Barbora Klímová, která působí na fakultě v Brně, bohužel už pohled svého ateliéru na archivy nepředstaví. A její studenti svůj semestrální úkol nezakončí. V Chrudimi jako na půl cestě chtěly spolupracovat nejzajímavější tvůrčí ateliéry Prahy a Brna. Z tohoto setkání a protnutí různých myšlenek mohly vzniknout zajímavé podněty.

Opona Jana Kokeše z roku 1854.  Foto: Ivo Mičkal

Také experimentální hledačské výstavy do programu muzea patří. Se sázením na jistotu se nedá daleko dojít, ona ta jistota konzervativismu je také pro každého jiná a jinde. Tvar výstavy ovšem nikdy není důvodem pro její předčasné ukončení. Navíc bez vědomí těch, kteří výstavu připravili. Výstava byla plánována dlouho, už v dubnu 2014 se stalo chrudimské muzeum a jeho sbírky jedním z důležitých témat výjezdního workshopu ateliéru sochařství UMPRUM v jihočeské Bechyni. Projekt byl třetím pokračováním dramaturgického plánu spolupráce muzea a uměleckořemeslných škol, který jsme odstartovali už v lednu 2014 spoluprací se SUPŠ hudebních nástrojů a nábytku v Hradci Králové. 

Jaký byl program této série výstav?

Záměrem muzea bylo představovat pravidelně uměleckoprůmyslové či designové vzdělávací instituce a následně dílo pedagogů. Důvod je zjevný - školy tohoto typu a muzea byly zakládány ve stejné době, na konci 19. století a ze stejného důvodu. Z obav před následky průmyslové revoluce. (Jedna taková škola byla založena i v Chrudimi.) Ekonomika průmyslu se ve výrobě projevila velkými sériemi předmětů. Maximalizace zisku nebrala ohledy na krásu a použitelnost tvaru. Bojujeme s tím stále, snad každý se někdy setkal s varnou či čajovou konvicí, která při použití kape. Na vině je špatný design, špatný tvar. Úkolem řemeslných škol a muzeí bylo předcházet těmto situacím a vzdělávat výrobce i spotřebitele, aby nás stále obklopovaly dobře navrhnuté a funkční tvary. V historii muzeí se snadno zjistí, že muzea se školami vždy nějak spolupracovala. A tato spolupráce byla oboustranně prospěšná. Pokračovat se mohlo třeba sochařskou školou v Hořicích.

Druhou fází spolupráce měla být i výstava pedagoga spolupracující školy. Dějiny nás učí, že právě umělci působící na školách jsou ti, na které historie nezapomene. Dokáží formulovat a předávat své názory dalším generacím, mají tedy vliv na společnost. První byla připravena výstava jediného východočeského monumentálního sochaře Ladislava Jezbery Dosnění, ale ta v létě také nebude. V plánu byla i prezentace významných osobností designu.

Proč vlastně přijeli studenti UMPRUMu do Chrudimi?

Studenti sochařství UMPRUM se přijeli do Chrudimi poučit o sbírkách a muzeích, o způsobu vystavování a interpretace sbírek. Měli už zkušenost s vlastní sbírkou, jež se rozšiřovala podle stejných principů jako sbírky muzeální. Význam předmětu je nutno obhájit před kolegiem, které má často jiné názory, zkušenosti a preference. Přijetí do sbírky se stvrdí hlasováním.

Předčasně zrušená expozice v chrudimském muzeu, kterou připravili studenti pražské UMPRUM.  Foto: Dominik Hejtmánek

Vybrali jste na výstavu nějaké zvláštní předměty ze sbírek muzea?

Ze sbírky muzea byly vybrány předměty přijaté po roce 2000 a ty byly vystaveny jako doklad činnosti muzea ve 21. století. Souběžně probíhaly rozhovory s kurátory sbírek, jejich nahrávky byly sestříhány do zvukomalebné podoby, z níž se vynořovaly jednotlivě věty, zvuky, smích... Právě akord zvuků a slov dával jasnou představu o mnohohlasé identitě muzea složeného z odborníků různých oborů lidské činnosti. Vynikla také emotivnost teoretiků, která bývá v jejich profesionální práci spíše jen tušena v pozadí, jejich niterný vztah k předmětu svého bádání. Hovořilo se o nejstarším dochovaném chrudimském nočníku. O pokladničce z 15. století nebo o gotickém klenáku z podlažického kláštera, který pamatuje Codex Gigas, o výjimečných předmětech a dokladech ze sbírky historie, archívu, knihovny, etnografie a výtvarného umění. Pohled studentů a pedagogů Dominika Langa, Edith Jeřábkové a Jana Haubelta vyzdvihl důležitost interpretace historie i umění.

Zpět k oponě. Jakým způsobem se studenti podíleli na jejím znovuobjevení?

Nejzásadnějším činem výstavy bylo opravdu vystavení historické divadelní opony z poloviny 19. století. Protože muzeum dlouho nemělo dostatek zaměstnanců, ve svých počátcích sotva dva, opona zde byla jen uložena. Součástí sbírek se stala až v roce 2001. Příběh opony znovuzapočal tedy až nedávno a pokračoval také díky studentům. Ti na náklady školy vymysleli a vyrobili lůžko pro oponu, které restaurátor šesti monumentálních opon, Jiří Látal z Litomyšle, ocenil jako ideální. Vyrobili také transportní bednu dlouhou bezmála osm metrů a asistovali restaurátorce Haně Vítové, která měla odborný dohled nad převozem a vystavením opony.

Opona je v současnosti vystavena v Regionálním muzeu.  Foto: Dominik Hejtmánek

Inspirovali vás studenti svým přístupem a elánem?

Energie studentů, kteří se pokusili Chrudimi pomoci s jedním z jejích symbolů, obrozeneckou oponou starší než základní kámen Národního divadla, byla velmi pozitivní, a byla by velká škoda, kdyby spolupráce nepokračovala. Studenti se během pobytu v Chrudimi setkali s krásným, vstřícným a přívětivým městem, s mnoha zajímavými lidmi. Báječnou přednášku a vhled do sběratelství a historie města jim připravil Tomáš Pavlík. Pražští studenti odjížděli se zážitkem, že je Chrudim prostě úžasná. A ona je.

Čím je pro vás osobně důležitý výjev, který je na oponě zachycen?

Libušino proroctví je metaforou, se kterou se můžeme neustále konfrontovat. Opravdu jsme dostáli představám našich předků o velikosti a významu národa či společenství žijícího na tomto území? Máme být na co pyšní před svými potomky?

Není proto velkou škodu zrušení výstavy?

Určitě ano. Na výstavu Epizoda I byly totiž vytištěny pozvánky, pozváni lidé, recenze směřovaly do odborného tisku. Uměleckoprůmyslovou školu výstava něco stála - grant na pobyt v Chrudimi, materiály, které na výstavě byly použity. Součástí výstavy byla spolupráce s ateliérem z brněnské FAVU. Zatímco Praha se soustředila na téma muzejnictví, brněnský projekt Betarchív se týkal archívnictví. Formuloval tři úrovně práce s archiváliemi. Prvopočáteční dění a dokumenty nazval alfa stavem. Beta chápali jako to nejdůležitější, co je díky diskusím a ujasnění názorů vybráno pro výstavu. Následovat měla závěrečná gamafáze, která pracovala s odstupem a zpětnou vazbou na prezentovaný názor. Netřeba podotýkat, že zrušení spolupráce uprostřed běhu není dobrou vizitkou pro muzeum. Pokud by byl projekt uskutečněn v plném rozsahu, mohl být první spoluprací tohoto druhu, o které by se ihned začaly psát články a vědecké texty.

Martina Vítková s fotografem Bohdanem Holomíčkem.  Foto: Bohdan Holomíček

Co říci závěrem?       

Můžeme si jen přát, aby se tento problém nepodepsal na budoucnosti opony, která je jedním ze symbolů města, důkazem jeho národní a kulturní vyspělosti a předmětem, jenž by měl lidi tak nějak svátečně spojovat. Oficiální sbírka na restaurování opony by měla započít 30. dubna. Očekává se, že bude trvat nejméně dva roky. Opona bude k vidění ještě do poloviny května, kdy ji vystřídá plánovaná výstava geoparku Železné hory.

P.S. Zájem sochařského ateliéru UMPRUM o sbírky pokračuje v projektu Epizoda II pro Dům umění města Brna a Epizoda III v proslulé pražské galerii Tranzitdisplay. To je výstava, která sbírá sběratele - jedním z účastníků diskuse o tvorbě a prezentaci sbírky se stal právě chrudimský Tomáš Pavlík.

red

Reklama