Chrudimské noviny Petr Dejnožka: Novinařina z amerického Buffala

Dnes: 2°C
Zítra: 4°C
Pozítří: 3°C

Petr Dejnožka: Novinařina z amerického Buffala

Buffalo (USA) - Přesně dva roky poté, co jsem se vrátil z Mistrovství světa hokejistů do 20 let v ruské Ufě (čtěte zde), jsem dostal příležitost znovu poznat krásy světa, tentokrát ale na úplně opačném konci světa. Deset dní jsem pracoval v americkém Buffalu na světovém šampionátu žen do osmnácti let, což pro mě bylo další výbornou zkušeností a poznáním úplně něčeho nového.


Loni v srpnu jsem se dozvěděl, že spolu s kolegou vycestujeme do Spojených států amerických, kde se tradičně plní sny. Můj sen ale začal jako noční můra, protože měsíc před odletem mi bylo řečeno, že do Buffala nakonec poletím sám. Letadlem jsem prozatím cestoval jednou v životě v pětičlenné skupině, tentokrát jsem se musel vyznat se v letištních halách sám. Navíc jsem byl nucen do Buffala dvakrát přestupovat. Samotná cesta proběhla v pohodě, až na komplikace ve Washingtonu, kde jsem kvůli zpožděnému letu strávil noc. Během dopoledne jsem stál již pevnýma nohama poprvé v životě na americké půdě.


Po ubytování v luxusním hotelu, kde jsem měl možnost bydlet společně s týmem, jsem zamířil do hokejové arény, kde mě čekalo první velké překvapení. „Do hokejové arény výtahem do sedmého patra?“ divil jsem se. Takřka nový komplex Harborcentra si nechali postavit majitelé Buffala Sabres, jde o první budovu tohoto typu na území Spojených států. Nadzemní parkoviště, řada restaurací, hotel a nad nimi dvě ledové plochy připravené pro mládežnické turnaje a v nejbližší době také pro mistrovství žen do 18 let.
 


Hned úvodní den jsem musel řešit mnoho problémů. Například s jinou koncovkou do zásuvek, o kterou jsem musel smutně prosit kustoda finského týmu, který mi ji nakonec daroval. Velká potíž však byla rovněž s internetem, který během prvních dnů odmítal fungovat. O Američanech jsem měl špatné mínění a předsudky, které se z části naplnily. Vždy jde ale o to, na jaké lidi přesně narazíte. Obrovským štěstím pro mě byla schůzka s jistým organizátorem, který nakonec poslal k mému notebooku technika samotného klubu NHL, který ukázal, že to s počítači prostě umí.
 


O mnoha Američanech se ví, že nic mimo jejich zemi je nezajímá. Po deseti dnech strávených v Buffalu mohu tohle stoprocentně potvrdit. Několikrát jsem se shledal s případem, kdy na mojí odpověď, že jsem z České republiky, sám tázající koukal nechápavě a ptal se: "Kde to je?" Nejvíce mě však pobavila situace hned z prvního dne šampionátu, kdy jsem měl možnost putovat s jedním z postarších občanů k jeho vile, aby mi ukázal překrásný článek o českém hokeji. Jenže se mýlil, Jágra sice znal, ale naši zemi si evidentně spletl s Rumunskem.

 

Ale zpět k ženskému hokeji a dění v Harborcentru. Do Buffala jsem cestoval jako jediný český novinář, který měl do České republiky odesílat informace o dění na šampionátu v podobě článků a videí. Zároveň bylo mým úkolem psát podrobné on-line přenosy ze všech zápasů na turnaji, po českém duelu natočit ohlasy na kameru a spolu s článkem zveřejnit na webu www.hokej.cz. Samotné stříhání videa mi zabralo práci do nočních hodin, kvůli posunu času bylo ale vše pro čtenáře z Česka zhruba ke snídani připraveno.
 


Popularita ženského a ještě k tomu mládežnického hokeje není v České republice nijak valná a já jsem rád, že jsem se mohl zasadit o to, aby byl trochu více zpropagován. O to více mě těšil fakt, že se mi po čtvrtfinálovém zápase se Švédskem ozval David Lukšů z České televize, který měl zájem o mé záběry do zpravodajství Branky, body, vteřiny. Do konce turnaje jsme měli z každého vysílání vyhrazeno část pro ženský juniorský hokej, což z mého vlastního pohledu považuji za obrovský úspěch.

 

České hokejistky nakonec skončily na turnaji čtvrté, za domácí Amerikou, druhou Kanadou a bronzovým Ruskem. I přes ambice na medaili mohly být spokojeny, ve světové konkurenci se neztratily. Ještě chci připomenout, že zejména při zápase Spojených států s javorovými listy panovala úžasná atmosféra, za kterou by se leckterý český klub nemusel stydět. Závěrečný den jsem pak dodělal všechny své povinnosti a přes Toronto a Vídeň vyrazil zpátky do Prahy.
 


V tuto chvíli vím jedno - rád jsem se vrátil zpátky do Čech. Ve Spojených státech bych žít nechtěl, americký způsob života mi připadá velmi nervózní, vše se děje ve velmi rychlém tempu. Za další životní zážitky jsem ale velmi rád. V současné době mě čekají zkoušky, práce v Chrudimi a další sbírání zkušeností na regionálním poli. Věřím, že ještě dostanu příležitost napsat vám článek o další zajímavé destinaci.

 

Petr Dejnožka

Reklama