Chrudim - Nestává se často, abychom představovali v novinách během krátké doby dvakrát jednu osobnost, avšak událost na chrudimské plovárně z konce července nás opět přivedla za člověkem, který se podstatnou měrou zasloužil na záchraně života pětileté dívenky.

Marek Pluhař, plavčík, student Fakulty tělesné výchovy v Olomouci, hráč, trenér a reprezentant ragby. První, co mi blonďatý sympaťák v černých brýlích před naším rozhovorem řekl, byla věta: „Hlavně tam napište, že jsme na té věci dělali jako tým. Matěj Mládek, Tereza Horáková, Lukáš Horník … a já.“  Vzal jsem to jako výraz skromnosti chlapa, ale až během rozhovoru jsem pochopil, že za touto malou prosbou stojí víc.

Jak se člověk stane plavčíkem?

Nejdřív musíte projít kurzem, potom absolvujete zkoušky a nakonec dostanete certifikát. Začínal jsem před dvěma lety, hlavně proto, že jsem se chtěl naučit pořádně plavat a druhý rok mě to začalo pořádně bavit. Teď pracuju pro Vodní záchrannou službu, která je součástí Českého červeného kříže. Hlídáme vodní plochy v Chrudimi, ve Slatiňanech nebo na Seči. Je nás na to na Chrudimsku několik desítek, teď mám služby zhruba jednou za tři dny.

Je práce plavčíka o penězích?

Určitě ne. Spíš je to o tom, mít možnost pomáhat lidem. Můžu klidně jít na brigádu, kde si vydělám víc. Tuhle práci beru jako další životní zkušenost a myslím, že praxe plavčíka je hodně dobrá pro školu, kterou po prázdninách budu studovat.

Plavčík Marek Pluhař. Foto: Chrudimské noviny.

Přiznám se, že mě za vámi přivedla událost, která se na chrudimské plovárně stala v úterý 24. července. Co se tady vlastně odehrálo?

Stalo se to ke konci služby, před osmou hodinou večer. Na plovárně nebylo víc než sto lidí, když jsem něco zaslechl ve směru od dětského bazénu. Viděl jsem, jak uprostřed „víru“ stála paní, držela v náručí dítě a volala o pomoc. Okamžitě jsem k ní běžel, holčičku jsem rychle vytáhnul, zkontroloval jsem, jestli dýchá a zda má puls. Její maminka si při tom pořád vyčítala, že dceři nedala křidýlka. Na první pohled bylo vidět, že holčička není v pořádku, měla fialové rty a byla hrozně bledá. Vůbec nereagovala, i krční svaly měla ochablé. Zavolal jsem na druhého plavčíka, který byl v okamžiku u mě a řekl mu, ať hned začne resuscitovat. On jí začal dávat vdechy a masíroval srdce. V tu chvíli jsem požádal okolo přihlížející, aby mi půjčili telefon - s podivem se k tomu nikdo neměl. Běžel jsem tedy zpátky do „plavčíkárny“ a zavolal na linku 155. Potom jsem doběhl pro další plavčíky do "kryťáku", aby byli k dispozici na střídání při resuscitování. Za chvíli holčička začala zvracet a nadechla se. Otočili jsme jí hlavu, aby zvratky mohly ven. Hned potom jsem běžel k bráně, abych otevřel záchrance. Paní doktorka se záchranáři pak holčičku udržovali při vědomí. Záchranáři říkali, že v Chrudimi ani v Pardubicích není jednotka intenzivní péče, a proto zavolali z Hradce Králové vrtulník. Ten tu byl podle mě do deseti, patnácti minut. To je vše.

Jak váš zásah hodnotíte?

Musím říct, že nebýt všech plavčíků, co tu byli, myslím, že by se nám to takhle nepodařilo. Fungovali jsme jako tým, byl to bezvadný řetězec, my jsme ji vytáhli, začali oživovat, hned na to přijela záchranka. Jsem spokojený, že jsme všichni věděli, co máme dělat, jaké kdo máme úkoly. Nebyl tam prostor pro to, aby se akce nezdařila.

Plavčíci Tereza Horáková, Lukáš Horník a Marek Pluhař. Foto: Chrudimské noviny.

Co byste doporučil rodičům, kteří chodí s dětmi na plovárnu?

Na plovárně je spousta atrakcí, děti se sem moc těší. Odhaduji, že dnes jsou na plovárně na jednoho dospělého dvě děti. Myslím, že lepší by bylo, kdyby to bylo naopak. Určitě bych rodičům doporučil, aby děti nespouštěli z očí. Nikdy nevíte, co se může stát. Rodiče by si měli plovárnu sami vyzkoušet, kde je jaká hloubka, kde jsou třeba nějaké ostré hrany, možná by také mohli něco vědět o první pomoci. Když jsem byl malý kluk, myslel jsem si, když nám říkali ve škole o první pomoci, tak to nebudu nikdy potřebovat. Dnes už dobře vím, že není dobré tuhle přípravu podcenit.

Na co jste ten den večer před usnutím myslel?

Myslel jsem na tu holčičku. Přál jsem si, aby byla v pořádku. Když jsem se pak druhý den dozvěděl, že je zdravá, spadl mi kámen ze srdce. Přemýšlel jsem také nad tím, jak bezpečnost na plovárně zlepšit, aby se tu stalo méně úrazů. A pak jsem taky myslel na to, že si zvýším kvalifikaci, abych uměl víc věcí, kdyby se někdy něco přihodilo.

Oceňuji vaši rozhodnost a chladnokrevnost. Kde jste se to naučil?

Jsem kapitán ragby, snad tam…