Všiml jsem si ji už na letišti. Alexandra. Celá v bílém, sportovní postava, opálená krásně do meruňkova. Typická Řekyně. Nepřehlédnutelně stála v letištní hale severořeckého Aktia a vyhlížela své ovečky.

Koukali jsme na sebe a radši jsem ji pomohl. „Luboš, zlomil jsem si tu před časem ruku …" "Jasně", usmála se, "jedete k nám?“ Přirozeně se zeptala česky, protože Alexandra se jmenuje Bartoňová a je z Brna. To tatínek a dědeček byli tak zamilovaní do Řecka, že dcera dostala typické jméno a když dospěla, začala pracovat v otcově cestovní kanceláři, která se na milovanou zemi specializuje.

Druhý den ráno sedím s Alexandrou v taverně u hotýlku Perighiali Beach a poslouchám vyprávění o událostech posledních dní v Řecku. V Čechách je v poslední době moderní strašit osudem Řecka, a tak mě přirozeně nejvíc zajímalo, jak to vidí Řekové a hlavně Alexandra, která tu polovinu roku, téměř deset let žije. Rychlý sled jejích vět trochu kontrastuje s ospalou náladou hotýlku schovaného mezi staletými olivami na kraji moře, ale vypráví tak zajímavě, že přestávám vnímat azurovou oblohu, palmy nad našimi hlavami i vůni klasického „grik“ kafe.

„Pár měsíců po té, co jsme se viděli na Lefkadě naposled, jsem odjela do Čech pracovat pro jeden prestižní ekonomický magazín. Taková nabídka se neodmítá a také jsem po těch letech na ostrově potřebovala změnu. Rok jsem tedy působila v tomto oboru, mimo jiné jsem jela i do Athén, abych napsala reportáž o nepokojích vyvolaných nespokojeností Řeků se zadlužením a korupcí vlastní vlády. Po roce jsem si však uvědomila, že to není práce pro mě a vrátila jsem se sem na Lefkadu.“

Alexandro, asi největší novinkou nejen zde, ale v celém Řecku, jsou volby. Co na jejich výsledek říkají Lefkáďané?

Přestože místní od voleb, které proběhly minulou neděli, neočekávali nic nového, bylo zde všude cítit zvláštní napětí. Volby však dopadly podobně jako ty předešlé a mnozí místní si myslí, že dojde i na třetí volby. I když nikdo samozřejmě s jistotou neví, co se bude dít. Všichni počítají s dalšími škrty, s propouštěním a snižováním důchodů, které už tak rapidně klesly. Běžný důchod v Řecku loni byl okolo 890 euro, dnes je to 490 euro. To je jako u nás, kdyby důchodci měli dvacet tisíc korun a stát by jim důchod snížil na deset tisíc. Pokud to chcete porovnávat, nezapomeňte, že je to tu dražší. Například za malé pivo v baru zaplatíte dvě eura, za večeři v restauraci deset euro.

Ale to je důchod, který většina českých důchodců dnes má. To se Řekové měli docela dobře.

To je pravda. Oni to však brali za naprosto normální a běžné. Takhle jim to říkaly všechny vlády v posledních letech, ať pravicové nebo levicové. A Řekové si na to zvykli. takže se nedivte, že se teď najednou bouří.

Krize se ale nedotýká jenom důchodců. Můj dobrý známí dlouho stavěl penzion na západním pobřeží ostrova, na který si musel vzít velkou hypotéku. Loni ho dostavěl, dnes ho chce prodávat. Jediná rezervace, kterou má na celou letní sezónu, se týká deseti dní v srpnu.

I v restauracích a barech je lidí méně. Začalo to demonstracemi v Aténách před dvěma lety. Spousta lidí se teď bojí vyjet do Řecka, věří tomu, co čtou v médiích. A Češi na tom nejsou jinak. Bojí se a kladou typické otázky jako: Co tam budeme jíst? Čím budeme platit? Co když budou Řekové stávkovat nebo se objeví nějaké demonstrace, požáry a podobně.

Zajímavé je, co to s Řeky udělalo. Dříve, když jste se kohokoli zeptal, jak se má, on vždy odpověděl: Dobře. Dnes na stejnou otázku většina odpovídá: Co nadělám?

Řekové se trošku změnili, už to nejsou ti bezstarostní pohodáři. V jejich životech se objevila nejistota a strach a mrzí je, jaký pohled si na ně zbytek Evropy udělal.

To si Řekové nikdy neuvědomovali, že žijí nad své možnosti? Že mají větší důchody než např. důchodci v Česku?

A v tom to možná je. Jak já znám Řeky, ani to nevěděli. Nestarají se o to, kdo co má, kdo si jak žije. Se závistí se tady nesetkávám. Ale je možné, že doposud neměli co závidět. Tedy do okamžiku, co vstoupili do Evropské unie. Tu totiž berou prostí obyvatelé jako nejhorší věc, která je mohla potkat. Všichni teď už jen vzpomínají na plné kapsy zmačkaných papírových drachem, které mnohdy využívali jako papír na poznámky, kterým posléze ještě zaplatili.

Přesto všechno, Řekové před týdnem zvolili opět strany, které vládly doposud, a které se hlásí k Evropské unii. Co si o tom máme myslet?

Nezapomeňte, že nějakých 38 procent voličů vůbec k volbám nešlo. A potom si také myslím, že Řekové jsou hlavně velmi znechuceni ze všech minulých vlád a vlastně ani nevědí, koho mají volit. Nevěří v jakoukoli změnu.

Vraťme se ještě k těm demonstracím. Vy jste je zažila na vlastní oči.

Ano, poslal mě tam zmíněný pražský ekonomický týdeník. Viděla jsem, jak radikálové zapalovali obchody, viděla jsem lidi, kteří se dusili výpary slzného plynu. Do toho hory odpadků, protože stávkovali popeláři.. Byla jsem s lidmi na ulici, když o něčem máte psát, musíte toho být součástí. Smutný však byl pohled na novináře z ostatních světových redakcí, kteří v klidu seděli na balkonech hotelů, popíjeli kávu a v klidu tak referovali do svých zemí. Právě takto se rodí zkreslený obraz o Řecku. Pěkně z dálky a z bezpečí se nedozvíte, co si Řekové myslí, a proč jednají jak jednají.

O co Řekům v ulicích Athén vlastně šlo?

Především, Řekové vždy říkají, co si myslí. Chtěli tam všem dát najevo, co si myslí o své zkorumpované vládě, která rozkradla peníze nejen ty řecké, ale i ty z Evropy. Samozřejmě si uvědomují, že nic než momentálně šetřit a uskromnit se, jim nezbývá. Hlásali, ať politici ukážou své zahraniční účty, chtěli se dovědět, kam všechny ty peníze zmizeli. K žádnému vyjednávání s vládou však nedošlo, demonstranty rozrazili těžkooděnci a slzný plyn. A tenkrát jsem si všimla další typické vlastnosti Řeků. Těžkooděnci srazili k zemi i starou paní, která jen procházela. Spousta lidí jí šla okamžitě pomoct a zbytek se vrhl na policisty, kteří něčeho takového přece nesmí dopustit. Jakmile Řek vidí někoho v nesnázi, hned se zajímá, jak mu pomoci.

To mi připomíná, jak jsem se seznámil s vámi. Přišel jsem za Vámi se zlomenou rukou a s představou, že strávím zbytek dovolené s rukou v pásce. Vy a hlavně váš tatínek, majitel cestovní kanceláře Lefkada Tours, jste se postarali, že jsem letěl za pár hodin do Česka do nemocnice. To mi nepřišlo běžné a přemýšlel jsem, čím to, že jste se tak zachovala.

Ale mě to přišlo úplně normální. Divila jsem se jenom, že jste mi za to nabízel peníze. Za tohle se přeci platit nedá.

Dobře, řekněte mi tedy, jak jste se k práci delegátky dostala?

Já na Lefkadu jezdím od dětství. Někdy před rokem 1996 sem můj děda Alexander jel na poznávací cestu a tenhle ostrov a mentalita lidí ho naprosto uchvátily. I když začátek byl prý celkem těžký, protože místní se do cestovního ruchu moc nehrnuli. No a když mi bylo 16 let, tak jsem tátovi začala pomáhat a od té doby sem jezdím téměř na každou sezónu.

Co Vás sem stále táhne? Přiznám se, že mimo přírodu a lidi, tu obdivuji hlavně fakt, že se tu nekrade. Je to pravda?

Je. I když v posledních letech, kdy je tu spousta cizinců, už si tím také nemůžete být tak jisti. Otec mi kdysi říkal, že pro Řeka je krádež to nejhorší, co může být. Dokonce i zabít je prý lepší, než někoho okrást. Ale podívejte se sám, nic se tu nezavírá, stoly, židle zůstávají venku. Když jsem byla mladší, tak jsem se jednou zeptala na problém s krádeží známého Řeka. Musel jsem tu otázku třikrát opakovat. Rozuměl, ale nechápal. Když pochopil, odpověděl: Proč by to ten člověk dělal?

Když se projedu po vesničkách nahoře v horách, nemohu si nevšimnout, že tam lidi žijí velice chudě. Přesto mi přišlo, že jsou velmi spokojeni. Čím to?

Oni žijí tak, jako žili v minulosti. Mám pocit, že se brání novotám. Když se tu stavěl tehdy jediný moderní hotelový komplex, místní se tomu bránili. Ono je to pro Lefkadu docela typické. Tenhle ostrov není pro lidi, kteří hledají vzruch, luxus, full servis a zábavu. Je pro ty, kteří mají rádi přirozenost, jednoduchost a poctivost. Taková je Lefkáda a takoví jsou i její obyvatelé.

Češi, kterým je to blízké, jsou našimi stálými klienty. A řeknu vám, největší radost mám z těch, kteří běžně očekávají luxus a po pár dnech se do Lefkády zamilují. Právě pro její přirozenost a půvab ...

Na břehu moře jsme seděli ještě dlouho. Slunce pomalu zapadalo, já poslouchal Alexandřin hlas a díval se na azurovou zátoku před hotelem Perighiali Beach v Nidri. Vyprávěli jsme si o ostrově Scorpios, který vystupoval z moře pár set metrů přede mnou, o jeho majiteli Onassisovi a jeho svatbě s Jacquelinou Kennedyovou právě na tomto ostrově, o nejlepších restauracích na Lefkádě i o tom, kde je co zajímavého k vidění.

Za pár dnů se vrátím do Čech.  Říkám si, že Řecko a hlavně řecké ostrovy jsou jiná země, než ta, o které nás informují media. Je to země lidí, kteří po generace žili prostě a hlavně chudě. Je to země obyčejných venkovanů, kteří chodí obdělávat své vinice a políčka s čočkou vysoko do hor a vstávají kvůli spalujícímu slunci dávno před jeho východem. Je to země pohostinných lidí, kteří se během posledních třiceti let naučili živit i turistickým ruchem a proto nedopustí, aby se hosté u nich necítili dobře. Myslím, že lidé zde na Lefkádě se nemají za co stydět a že i v době, kdy to není moderní, můžeme v Řecku najít inspiraci.