Chrudim – Zajímavé materiály dokumentující svoji dobu končí často neprávem na skládce, nebo se v roztříštěné podobě uchovávají jako dědictví v rodině, nakonec ale mohou vlivem nečekaných okolností skončit také v propadlišti dějin, což je nenahraditelná škoda. Přitom se o vše, včetně posouzení a výběru, rádi postarají v archivu a máte po starostech! Vyzpovídali jsme vedoucího Státního okresního archivu v Chrudimi Petra Bočka, který rád naše čtenáře do světa archivnictví zasvětil.

Je pravda, že co se do archivu dostane, tak už se nikdy nevyhodí? 

Archiválie se v archivech ukládají natrvalo, jen některé se vyřazují při pozdějším pořádání, kdy se sestavuje inventář celého fondu, ovšem týká se to hlavně duplicitních dokumentů. V případě rodinných a osobních fondů je to však zcela výjimečné. Založení osobního nebo rodinného fondu znamená uchovat památku dané osoby nebo celé rodiny do dalších staletí. Přístup do evidence Národního archivního dědictví má pak každý badatel na internetu v aplikaci Archiválie.

Petr Boček v jednom z depozitářů.  Foto: Chrudimské noviny

Co nelze do archivu přinést? 

Archiv přebírá hlavně písemnosti, fotografie, diapozitivy, kresby atd., obvykle ne trojrozměrné předměty (nádoby, sochy, nástroje a podobně), ty patří primárně do muzea. V archivu se pro archiválie určité osoby nebo rodiny zakládá tzv. osobní, eventuálně rodinný fond. Drobnější přírůstky se mohou zapsat do sbírky nazvané Soudobá dokumentace.

Komu byste nejraději doporučil, aby si v archivu založil svou složku?

Fondy zakládáme jak významným osobnostem – spisovatelům, filmařům, fotografům, vědcům, politikům… z regionu, ale máme i rodinné fondy obyčejných lidí, kteří nám do archivu předali pozůstalost blízkých. Tak se k nám do archivu dostala i pozůstalost jednoho chrudimského metaře, a je to kupodivu fond velmi zajímavý.

Badatelna.  Foto: Chrudimské noviny

Když někdo do archivu takovou zajímavou pozůstalost nebo archiválii přinese, jak to probíhá? 

Pokud se jedná o pozůstalost, o kterou máme zájem, domluvíme se s daným člověkem na termínu převzetí. Buď ji přiveze do archivu on sám, nebo si pro ni přijedeme. Následně proběhne její roztřídění, soupis jednotlivých položek, datace a uložení do archivních obalů, které chrání před vlhkostí i plísní. Poté se sepíše darovací smlouva, pokud předávka obsahuje nějaké autorské dílo, i licenční smlouva, dále protokol o výběru archiválií mimo skartační řízení a záznam o převzetí archiválií. Když je vše podepsáno, zapíše se celá přejímka do evidence Národního archivního dědictví a uloží se do depotu. 

Takovéto zdánlivě obyčejné, ale přitom speciální složky na archiválie stojí 100 korun.  Foto: Chrudimské noviny

To může některé odradit, jde to i jednodušeji? 

Existuje i jednodušší způsob. V případě nálezu starých dokumentů třeba na půdě zakoupeného domu lze sepsat pouze nálezovou zprávu, na jejímž základě se nález zapíše do evidence. Příbuzní si mohou u osobního fondu ve smlouvě vymínit přístup k archiváliím v badatelně archivu bez ohledu na omezení stanovená legislativou. Původcům lze pak zadarmo udělat skeny vybraných archiválií. Půjčování originálních archiválií mimo archiv je vždy dosti složitou věcí, vyžaduje sepsání příslušné smlouvy, posudky restaurátorek ohledně fyzického stavu archiválie, a hlavně pojištění archiválie ze strany vypůjčitele.  

Knihovna archivu. Foto: Chrudimské noviny

Co vše v současné době zajišťuje, aby se archiválie takříkajíc uchovala v pořádku na věčné časy? 

Ve Státním okresním archivu jsou archiválie uloženy na kovových regálech ve speciálních depotech, jimiž neprochází plynová ani vodovodní potrubí, ideální podmínky zajišťuje klimatizace řízená z centrálního pultu, který zároveň umožňuje monitorování jednotlivých prostor. Budova je vybavena požární signalizací, depoty uzavírají dveře s předepsanou protipožární odolností, po budově jsou rozmístěny hasicí přístroje příslušného typu. Před nežádoucími návštěvníky archiv chrání kamerový systém, elektronické zabezpečovací zařízení i skla vybavená ochrannou fólií. O poškozené a znečistěné archiválie se navíc mohou postarat restaurátorky a konzervátorky, protože 
náš okresní archiv má i bohatě vybavenou restaurátorskou dílnu. 

Archiv má i své restaurátorské oddělení.  Foto: Chrudimské noviny

Máte čas na bádání v archivu?  

Práce současného archiváře je spíše úředničina. Podléhá zákonu o státní službě, musíme také provádět kontroly, například zda na obcích evidují vše správně, a na vlastní bádání je poměrně málo prostoru, byť si veřejnost myslí opak. Přesto může zahrnovat dobrodružné momenty, kdy se pracovník archivu při získávání nového přírůstku dostává na půdy obecních úřadů, do sklepů, případně nejrůznějších zapomenutých komor a léta neotevřených skříní. Mně se alespoň v tomto ohledu splnil životní sen.

Výhled jedné z badatelen archivu.  Foto: Chrudimské noviny

Vypátral jste v archivu vy sám nějakou zajímavost z Chrudimi? Třeba jako když Leopold I. šlápl při své návštěvě města někde před masnou do psího nadělení?

Tak takovéto historky většinou přecházejí spíš do městského folklóru, do pověstí, v historických pramenech je nalezneme málokdy, maximálně někde v soukromém deníku, pokud se k nám dostane.

Poštěstilo se mi nalézt řadu zajímavostí z místní letecké historie i zajímavé informace o osobnostech filmu a televize, které mají nějaký vztah k Chrudimsku. Nejsložitější bádání se asi týkalo jednoho ze zakladatelů českého filmu pro děti a mládež, režiséra Milana Vošmika.

Archiválie připravená k restaurování.  Foto: Chrudimské noviny

Uvedete pro představu a inspiraci, jak vaše pátrání probíhalo?

Teprve po výzvě se mi podařilo spojit s lidmi, kteří ho osobně znali – včetně jeho kamaráda z dětství. Nakonec i s jeho příbuznými, kteří nám předali celou jeho pozůstalost.

I když není rozsahem nijak obrovská, je v ní víc dokumentů, než má k dispozici Národní filmový archiv. Navíc se podařilo přenést režisérův hrob z Prahy do Chrudimi, kde se o něj stará město. Odhalení pamětní desky na jeho rodném domě se pak účastnili i někteří z bývalých dětských herců, kteří vystupovali ve Vošmikových filmech. 

O všechny archiválie je pečlivě postaráno.  Foto: Chrudimské noviny

Jste autorem humoristických povídek a taky pověstí z chrudimského regionu, z archivu jste tedy moc nečerpal?

Humoristické texty, které jsem psal sám nebo s bývalým kolegou Zubíkem, vycházejí spíše z našich společných a často velmi intenzivních zážitků ve školství, kde jsem působil jako učitel víc jak patnáct let. V oboru pověstí jsem povícero bádal v Regionálním muzeu, knížka Strašidla chrudimská vznikla ještě před mým příchodem do archivu. Naopak chrudimský archiv se již několikrát objevil v mých hororech, nejprve v novele Hrobořadí (2016, pozn. red.), a zatím naposledy v povídce Archiv, která vyšla ve antologii V královských zahradách (2024, pozn. red.) vydané na počest nekorunovaného krále hororu Stephena Kinga. 

Přísun nového archivního materiálu v bednách od banánů.  Foto: Chrudimské noviny

Je snem každého archiváře, aby tam začali lidé houfně nosit pozůstalosti v krabicích od banánů? 

Ano, jsme rádi, když nám lidé přinášejí pozůstalosti svých blízkých. Předávání dokumentů od veřejnoprávních institucí probíhá na základě ustanovení platného archivního zákona, u soukromých osob záleží na jejich ochotě. I dokumentace běžného života, jako jsou rodinné fotografie, deníky, doklady, korespondence pomohou budoucím badatelům udělat si lepší představu o tom, jak se kdysi žilo.

My archiváři bychom hlavně byli rádi, kdyby cenné doklady o minulosti nekončily ve sběrnách a v kontejnerech.  Nikdo se nemusí bát o své soukromí, osobní údaje žijících osob jsou chráněny příslušnou legislativou.

Petr Boček před chrudimským archivem.  Foto: Chrudimské noviny

V archivu prý mají rádi pravdivé a autentické věci. 

Každý autentický dokument nemusí být nutně pravdivý. Existuje mnoho archiválií, které z nejrůznějších důvodů, jakými jsou třeba ideologické tlaky, cenzura nebo osobní prospěch, obsahují i nepřesné, zkreslené nebo dokonce lživé informace. Porovnáváním a kritickým zhodnocením jejich obsahu se pak zabývají historikové, aby z nich vytěžili informace, které se budou co nejvíce blížit realitě minulých dob. 

Co byste našim čtenářům vzkázal?

Aby se lidé nezbavovali pozůstalostí po svých předcích vyhozením na skládku jenom proto, že nemají dost místa na uložení, ani dostatek sil na jejich roztřídění, aby je radši darovali archivu, který uchovává kontinuální paměť daného regionu. 

Překvapuje mě, kolik lidí dnes podléhá nejrůznějším fantasmagoriím, vymyšleným hloupostem a zdeformovaným obrazům minulosti, a to jen proto, že jejich historické povědomí je velmi chabé. Lidé by měli znát svou historii, aby si ji nemuseli zopakovat.