Za druhé: nekuřáci se mohou často u kuřáků přiučit hodnotě času a jeho prožívání. Občas mívám v přítomnosti nějakého dýmajícího člověka pocit, že zná tajemství přestávky, odpočinku a tolik potřebného klidu. Kuřák se dívá na svět nejen prostřednictvím výkonnosti a nepřerušeného toku času, ale vytváří ostrovy klidu, bezčasí, ba meditace. Pokud by se v dnešním světě dalo mluvit o rozdělení času na všední a sváteční, mám pocit, že kuřáci jsou nyní ještě uchovávateli, třebas bezděčnými, této svátečnosti. Nedávno jsem viděl v televizi scénu, v níž jakýsi majitel továrny prohlašoval za symbol pokroku, že zakázal svým zaměstnancům kouřit, a to i ve vyčleněných prostorách. Pocítil jsem přímo fyzický odpor k takové otevřené robotizaci člověka, který nemá právo na svou „rauchpausu“, jen na nepřerušenou dřinu. Je-li tedy jedním z tajemství našeho zdraví též umění prožít chvíle klidu, pak kuřáci toto umění znají a ctí.

Za třetí: domnívám se, že většina kuřáků začala se svým zvykem v době dospívání, v době, pro niž je charakteristická potřeba sebepotvrzení a enormní touha po svobodě. A dal bych za to krk, že vedle jistého uvolnění napětí to jsou i hlavní důvody ke kouření pro ty, kteří s ním začali v pozdější životní etapě. Připomínám, že všechny tři důvody nelze označit za opovrženíhodné nebo nepodstatné. Ano, jakákoli závislost nám současně svobodu a pocit bezpečí bere. Je to ovšem opět věc individuální, kterou nevyřeší hypotetické Ministerstvo kouření. Má-li kouření prospět byť maličkým podílem našemu pocitu jistoty, klidu a svobody, nemůže působit na naše zdraví zcela rozkladně.

Za čtvrté: kdo jednou viděl kuřáka, jak po delší době slastně vdechne a vydechne kouř cigarety či dýmky, je mu jasné, o jaké potěšení se asi jedná. To není zanedbatelné, když si uvědomíme, kolik strastí nás v slzavém údolí našich životů čeká a kolik neštěstí a bolesti musíme překonat. Nepřát cigaretku kuřákovi může proto jen nějaký puritánský suchar, nepřítel prostých lidských radostí, jež nám umožňují překonávat tíhu osudu. Navíc: podle starého křesťanského přesvědčení se ten, kdo se pohoršuje nad těmito drobnými lidskými neřestmi, potýká většinou s mnohem významnějšími duchovními problémy.

Tato uměřená chvála kouření by se neměla vyčerpat pouze tím, že budu postávat se svou nefunkční studentskou dýmkou s kuřáky na nárožích, nebo spíše disidentsky v nějakých tajných sklepeních, kam se brzy uchýlí se svou vášní, skryti před slídivým Velkým bratrem, který jim bude prohlížet náprsní kapsy. Tato chvála by měla vyústit v nějaký pozitivní návrh. Zde je: navrhuji psát na krabičky s cigaretami a jinými tabákovými výrobky, že kouření sice někdy škodí zdraví, ale na druhé straně že mu někdy prospívá, protože povzbuzuje radostnou družnost a učí nás, co je to sváteční klid na přemýšlení a svobodnou diskusi.

Tento svůj návrh odvolám pouze v případě, že v rámci politické korektnosti budou kuřáci usilovat o status obětí a obviní za své návyky zločinný kapitalistický systém!

Jiří Hanuš, Centrum pro studium demokracie a kultury