Lidovky.cz - Přes dvě stě let předci odváděli vodu pryč, aby se jim lépe hospodařilo. Výsledkem je krajina, po které všechno steče. Vrátit stav do optima bude trvat, říká Tomáš Urban, ředitel Výzkumného ústavu vodohospodářského. Nemá-li Česko žíznit, musí se krajina zase podobat sama sobě.

LN Co byl zlom, kdy se problém sucha přestal bagatelizovat?
Vše je dané tím, že své okolí vnímáme spíše jako obraz ve filmu. Mrazí nás v zádech, když to posloucháme, ale vůbec si neuvědomujeme, že se to již týká i nás. Každému to začalo být zřejmé, teprve když se psalo a vysílalo, že vyschly studny, že některé obce, které dosud neměly problémy s vodou, se ocitly na suchu a musejí ji navážet do vodojemů odjinud. Až v té chvíli si spousta lidí uvědomila, že voda z kohoutku není samozřejmostí. To se stalo loni. Zemědělci si stěžovali už dřív, ale běžný občan to bral jako stesky, ve kterých si my Češi libujeme, jako folklor.

LN Mezi odborníky nepanuje shoda, jestli to, co se děje, je klimatická změna. Co myslíte?
Obávám se, že se to již dá považovat za běžný standard. Dlouhodobě jsou patrné periody, kdy je větší sucho, kdy mokro, nicméně v dřívějších obdobích sucho zpravidla netrvalo tak dlouho. 

LN Horní vody jsou po zimě relativně saturované, ale půdní a podzemní sucho vypadá pořád strašidelně. Docela to překvapí, po všech deštích a přeháňkách.
Republika se bohužel nachází již v suchu hydrologickém, tedy ovlivňujícím podzemní vody. Přeháňky a deště jsou, ale ne dlouhodobějšího charakteru. Když vykopete díru v zemi, zjistíte, že vlhko je zhruba do 30, možná 50 centimetrů, pak už začíná sucho. Chybí sníh, který by umožnil pozvolné odtávání, zvlhčování půdy, pomalé vsakování do hloubek. Chybí nám dlouhodobé jemné deště, ideální by byl britský deštíček.

LN To, co si člověk představí pod pojmem „hnusné počasí“.
Ale vodohospodáři ho milují.

LN Zima opět přinesla debatu o škodlivosti umělého sněhu, jestliby vlekaři nemělipozbýt výjimku z placení odběru vody. Je umělý sníh problém?
Platba za odebranou vodu je spíš otázka rovnosti – všichni za vodu platíme, proč by měly být výjimky? Co se týká vodního hospodářství, vadí, že pro umělé zasněžování se voda bere v době, kdy sníh chybí, nejsou srážky a toky mají nejnižší hladinu. A pak to vadí v době odtávání. Je pravda, že objem, co se odebere, se zhruba zase do přírody vrátí, ale jinak, jindy a jinam. Umělý sníh přichází dřív a zůstává déle, což má dopad na skladbu rostlin a živočichů. Ani to není sníh, ale led. Sníh odtává odspodu a vsakuje se do země, kdežto ten umělý odtává jako led odshora – pod ním může být naprosté sucho. Svým způsobem je to deska, přes kterou vlhko neprojde. Paradoxně půda pod umělým sněhem je suchá, veškerá voda steče do údolí.

LN Jak to vyřešit? Vlekaři zase říkají, že v rámci lyžování přinášejí práci do regionů.
Nejsem lyžař, takže z mého pohledu je lyžování nedůležitá atrakce. Musíme si zvážit, co chceme či potřebujeme. Je to stejné, jako když se rozhodneme postavit továrnu, která pak pouští do vzduchu exhalace. Tohle je taky průmysl, je to byznys. Má to svá pozitiva, jenže také řadu negativ. Jako se v Německu rozhodli zavřít atomové elektrárny, my se můžeme rozhodnout, že přestaneme uměle zasněžovat. Co by však určitě nemělo být, jsou lyžařské areály v nízké nadmořské výšce. Abychom neskončili jako v Abú Zabí, kde mají sjezdovku na poušti.

LN Vláda vyhlásila za hlavní domácí úkol znovu naučit krajinu vsáknout vodu. Když uděláme úkrok, jak se stalo, že o tu schopnost přišla?
Je to dědictví z padesátých let, rozorávání mezí, kolektivizace. Musíme připustit, že oni v té době nevěděli, jaké to bude mít dopady, nicméně tehdy se začaly intenzivně scelovat lány a zavádět metody, u nichž dnes vidíme, že dlouhodobě nejsou v pořádku. Chybějí nám přírodě blízká řešení: remízky, tůně, stromy. Půda je utužená, bez humusu, plná hnojiv, nepřijímá tolik vody. V lesích je skladba dřevin, která nepomáhá vodu zadržet. Starší generace si pamatují, že se vždycky hrdě vyhlásilo vysušování mokřadů, odvodnění polí, budovaly se meliorace. Jednotlivě nebyl efekt těch činností tak vidět, ale teď, v suchých letech, se to všechno sčítá.

LN Pozdější dotační zemědělská politika taky moc nepomohla. Všude lány řepky a kukuřice, notabene pro technické, nikolipotravinářské účely.
Je velký rozdíl mezi přístupem zemědělců a ochránců přírody. Ti první se na půdu a vodu dívají především jako na prostředek k výrobě potravin, ti druzí je vnímají komplexněji v kontextu stylu života. Potřebujeme oba přístupy, jen je nutné si ty rozdíly uvědomit.

LN V tomhle se zájmy obou prolínají, ne? Když bude mít pole úrodnou vrstvu odplavenou, ani zemědělec nebude šťastný, protože mu tam nic neporoste.
V Česku to často není vlastník půdy, kdo na ní hospodaří. V jiných státech je vyšší podíl hospodařících vlastníků, kteří mají větší zájem, aby se jim výrobní prostředek zachoval i pro další generace. Řepka, kukuřice a podobně jsou skutečně spíš průmyslové plodiny, nic, co bychom potřebovali k životu, přesněji k jídlu.

LN Kudy z toho ven? Co se dá udělat, aby se krajina zase naučila vodu udržet?
Nejen zadržet, ale i dostat ji do podzemí, do „kasičky“, kam si můžeme v nouzi sáhnout. Jsou na to různé metody. Obnova mokřadů, které jsme dříve vysušovali a nyní je zase můžeme podle historických map vracet zpátky. Budování malých hrází a poldrů. Ministerstvo životního prostředí má projekty na vracení řek do jejich původních koryt. Hodně jich bylo uměle napřímeno a regulováno, aby voda co nejrychleji odtékala, přestože pro krajinu jsou vhodnější meandry. Musíme se také starat o srážkovou vodu jako takovou. Už se doporučuje, aby podél dálnic byly zasakovací pásy, ne kanály, u rodinných domů taktéž. Nejdřív zasakovat a až pak řešit odvádění do kanalizace. Mohou to být i drobné věci, třeba na polích nedávat řádky z kopce, ale po vrstevnici. V lesích se musí změnit druhová skladba, neboť les má neocenitelnou funkci houby. Je ovšem nutné si uvědomit, že to je všechno běh na dlouhou trať.

LN Kolik času?
Pět deset let nehraje roli, ať už v budování vodohospodářské infrastruktury, nebo změně lesní kultury. Nejsou to rychlá řešení a my žijeme v době, kdy je každý očekává. A druhá věc, pořád si myslíme, že všechno udělá někdo jiný. Stát, škola, zaměstnavatel. Ale musíme začít u sebe, co my sami můžeme zařídit. Všichni si stěžují, že není voda, co všechno by měl stát udělat, ale zase ten bazén během letního sucha napustí, zase to auto umyjí. Jednou se to přece snese.

LN Jenže společnost se skládá z jednotlivců.
Je to tak. Kolik času zabere obnova, se dá dokumentovat na podzemní vodě. Lidé mají u domků většinou kopané studny, ty nejsou hluboké. Po dešti se naplní za pár dní až týdnů. Vrtaná studna do třiceti metrů se plní měsíce až roky, a když se podíváme na hlubší vrty, jejich zaplnění může trvat desítky až stovky let. Odčerpáme-li dnes vodu z podzemí, může chybět našim potomkům.

LN To se už dělo. Hraje to roli v nízkých hladinách?
Hlavním viníkem je skutečně sucho, i když v některých oblastech nadměrné odběry mohou stav zhoršit. Musíme však rozlišit sucho, kdy voda skutečně není, a nedostatek vody, kdy voda sice je, ale nemáme jí tolik, kolik potřebujeme. Bohužel máme navíc nešťastně nastavenou poplatkovou politiku. Voda z řek a potoků je dražší než ta podzemní. Spousta podniků si to uvědomuje, vyplatí se jim udělat vrt a čerpat vzácnou podzemní vodu na průmyslové použití, je prostě levnější.

LN Jak mohly být poplatky takhle nastaveny?
To je důsledek různých vlivů při schvalování zákonů. Jako proč je voda na zasněžování zdarma. V určité době si to nějaká skupina prosadila. Musíme však zohlednit, že to vznikalo, když vody bylo dost, nikdo si jí tolik nepovažoval.

LN Může se retenční schopnost krajiny zlepšit bez stavby velkých nádrží?
Pokud jde o vodárenství, o trubky, které rozvádějí pitnou vodu, tak se automaticky počítá s vodojemy, nádržemi a přehradami. Pokud však hovoříme o potřebě vody obecně, tam zafungují přírodě blízká opatření, která využívali již naši předci. Přehrada studnu u domu nenaplní a zahradu nezalije, ale zajistí vodu ve vodovodu a splavnost v řece. Řešení se musejí provádět všechna, žádné by se nemělo zanedbávat. Ano, nádrže mají dopady, ale je to stejné jako s dálnicemi. Každý ví, že je potřebujeme, ale jen když nepovedou za mým dvorkem.

LN Podstatně méně kontroverzní jsou projekty umělé infiltrace vody do podzemí. Je to řešení pro celou republiku?
Zmapovali jsme celou zemi a analyzovali oblasti, které jsou pro infiltraci potenciálně vhodné. Ve většině oblastí ji pro získání pitné vody využít lze. Je dobré si uvědomit, že zhruba třetina toho, co proudí v řekách, je voda z podzemí. Když tedy nastane opravdu úplné sucho, může být dokonce tou jedinou, co korytem protéká. Máme-li ji z toku vzít a infiltrací vrátit pod zem, je to trochu jako otázka, co bylo první – vejce, či slepice? Infiltrace je nicméně rozumné řešení, které se dá využít u skoro každého většího toku.

LN Už běží pilotní projekty?
Ano, některé se už realizují. Největší příklad infiltrace je vodní dílo Káraný, což byla kdysi největší stavba svého druhu v Evropě. Máme tedy s tímto způsobem získávání pitné vody dlouholetou zkušenost, byť ne každý Pražan si uvědomuje, že na rozdíl od nádrže Švihov na Želivce není Káraný nádrží. Tedy je, ale nádrží vsakovací, kam se přivádí voda z Jizery. Třeba na jižní Moravě máme vytipované oblasti, kde se dají udělat infiltrace až ve velikosti poloviny Káraného, tedy velké.

LN Čím to, že se to víc neuchytilo? V Káraném to je od 70. let.
Protože vody bylo dříve dost. Stejně jako když se zeptáte, proč všichni lidé nejsou napojení na veřejný vodovod. Měli přece studnu, proč by platili za vodovod. Jenže teď jim studna vyschla a trubky k nim nevedou.

LN V souvislosti s ochranou podzemních vod se mi vybavuje zamýšlené rozšíření polského hnědouhelného dolu Turów poblíž Liberce. Potřebujeme od Poláků záruku, že když kopnou, naše voda neodteče, a počítá se s obrovskou podzemní zdí. Jak to má fungovat?
Je to vlastně typ podzemní přehrady, ale v tuto chvíli od Poláků nevíme nic bližšího. Měly by to být stometrové zdi, které zabrání, aby se voda stahovala do dolu. Velmi záleží na konkrétním řešení. My teď třeba v rámci projektu ověřování infiltrace pro ministerstvo životního prostředí děláme v Meziboří v Ústeckém kraji podzemní stěnu. Je to údolí, které se v podzemí přehradí betonovou zdí, jež jde až na podloží. Voda pod zemí vytvoří jezero, tím pádem se zvedne hladina spodní vody, já tomu s oblibou říkám „zvyšování vody ve studních“.

Takové podzemní jezero nemá hladinu, takže se voda neodpařuje, v podzemí ji také můžeme udržet v lepší kvalitě. Předpokládám, že něco podobného se navrhuje u dolu Turów, nicméně ten by měl být až sto metrů hluboký a logicky se tam voda začne stahovat. Nakolik ji zeď zvládne zadržet, budeme umět posoudit, až Poláci předloží detaily a my řešení ověříme. Zatím se tedy k návrhu vyjadřuji opatrně, protože má sice reálný základ, ale když si představím zeď do hloubky sto metrů o délce okolo kilometru, tak si já osobně nejsem jist, zda jsme technicky schopni ji realizovat a dlouhodobě udržet funkční.

LN To se jednou budou archeologové divit. Jak se čtyři roky sucha projevily na fauně a flóře? Je něco už hodně ohroženo?
Vliv sucha doprovází zvýšení teploty a tím se v závislosti na toleranci jednotlivých druhů změny projevují. Třeba úbytkem chladnomilných lososovitých druhů. To provází biologická invaze, kdy jsou původní specializované druhy nahrazovány druhy tolerantními, často nepůvodními. Nelze zanedbat ani zatížení toků znečištěním, kdy se zvyšuje faktická koncentrace s následnými otravami. Období sucha s nízkými průtoky dává výhodu predátorům, jako jsou kormoráni či vydry.

Kateřina Surmanová, lidovky.cz