Psychosom.cz - 28. leden tohoto roku by se dal s jistou nadsázkou označit za černou středu české psychosomatické medicíny. Delegáti odborných společností ČLS JEP na svém sjezdu souhlasili jen 34 hlasy s přijetím již existující Společnosti psychosomatické medicíny ČLS mezi ostatní (slušné) lékařské společnosti, což znamenalo její vyřazení ze zapsaného spolku ČLS. Byl jsem u toho, a proto mohu uvažovat o tom, co se to vlastně stalo. Nebo spíš nestalo.

Delegáti neměli ani tu nejmenší informaci o tom, co to je psychosomatická medicína, proč vznikla naše společnost a co by to mohlo českému zdravotnictví přinést. Byl jsem sice předem informován, že mám jako delegát za naši mladou odbornou společnost být připraven na případnou diskusi, ale v té se na žádnou z osmi nových společností, které se ucházely o souhlas delegátů, nikdo neptal.

Kolegové si postěžovali na to, že nemají pro stále rostoucí administrativu na pacienty dost času. Opravdové emoce se strhly kolem paramedicínských praktik s podivnými přístroji, za které pacienti utrácejí nehorázné sumy a přitom je naprosto nepravděpodobné, že by to mohlo fungovat. Zvláštního posměchu se dostalo nějakému biorezonátoru, který by měl léčit všechno, ale vůbec není jasné jak. Jeden kolega se o jeho neúčinnosti přesvědčil tak, že se vydával za ženu, a ukázalo se, že má zánět vaječníků. Spravedlivě rozhořčení delegáti volali po zákonech, které by měly zabránit stále rostoucímu trhu s podvody na lidech mimo medicínský kontext.

Po obědě mělo proběhnout hlasování o nových stanovách a o nových společnostech, o každé zvlášť. Žádné otázky. A tak to vypadalo na formální hlasování. Jenže po úspěšném odsouhlasení stanov, v nichž změny byly skutečně jen formální, se strhlo něco, co by se dalo stěží označit za hlasování po řádné rozpravě, tedy rozhodování o existenci či neexistenci různých odborných skupin, třeba Společnosti rehabilitace ruky, Společnosti regenerační medicíny, Společnost pro gastrointestinální onkologii, nebo specializované společnosti pro ultrazvuk v porodnictví a gynekologii. Na první pohled stále užší specializace, další zužování už tak dost rozdrobené medicíny. Asi to má nějaký důvod, ale žádné vysvětlení.

První dvě společnosti schváleny, třetí se zasekla, protože to bylo 45:45 z devadesáti hlasujících. A odtud to šlo už jen z kopce, stále více delegátů si uvědomovalo, že mají tu moc říci své ne, nebo se zříci hlasování. Skupinová dynamika místo diskuse a zvažování. A tak Společnost psychosomatické medicíny, která nabízela pravý opak- totiž rozšíření pozornosti lékařů a spolupráci nejen napříč lékařskými ale i nelékařskými profesemi ve zdravotnictví, byla hozena přes palubu.

O co tím vlastně naše medicína přichází?

Zdravotníci, kteří už vědí, že je třeba se věnovat nejen biologickým aspektům stonání, ale také psychosociální situaci pacientů a práci se vztahem, se mohou samozřejmě úspěšně organizovat i mimo půdu České lékařské společnosti JEP. Dnes jich je 232 a zájemci stále přibývají. Můžeme se opírat o kolegy v Německu nebo Rakousku. Ale jaký je to signál do naší společnosti? Že lékaři odmítají psychosomatickou medicínu, tedy bio-psycho-sociální model nemoci, který světová zdravotnická organizace přijala za svůj už v r. 1977? Nebo že nevědí, co to je? Nebo ji nepotřebují? Že se bez ní české zdravotnictví obejde? Nebo dokonce, že je psychosomatický přístup takovou samozřejmostí, že každý lékař ji bere v úvahu a ve své ordinaci v průměrných 6 minutách, které má podle průzkumů ve skutečnosti na pacienta, ji využívá při léčbě? V době, kdy se odhaduje, že až 40 % všech pacientů procházejících ordinacemi českých lékařů má složitější somaticky se projevující onemocnění, ve kterém nezanedbatelnou roli hrají faktory psychické a sociální?

Patří mezi nejnákladnější pacienty právě chronickým průběhem a vytrvalostí. Krátkodobě je určitě zastiňují pacienti, kteří vyžadují transplantace srdce, jater a plic, pacienti s rakovinou, jejichž léčba je také hodně nákladná. Ale málokdy trvá jejich léčba tak dlouho a lékaře tito vážní pacienti nevystavují zdaleka takové bezmoci, jako pacienti psychosomatičtí.

Setkání s nimi je pro lékaře, kteří nemají z doby svých studií prakticky žádné znalosti z rozsáhlé oblasti vědy o psychice a komunikaci, nic nevědí o sociálních systémech a práci s nimi, traumatizující. My lékaři se neučíme, proč v bio-psycho-sociálních systémech vznikají nemoci. Učíme se pouze, JAK to tělo dělá, jakými mechanizmy symptomy tělo vyrábí, a jak se tomu dá co nejúčinněji bránit. Ale vůbec se nezabýváme otázkou, PROČ se v životě pacienta vlastně vina objevila. A protože vůbec nechápeme význam slova, máme dojem, že jen substancí lze někoho vyléčit. Pokud se vyléčil pouhým slovem, byl to podvod.

V každodenní realitě můžeme sledovat stále silnější boj veřejnosti s medicínským systémem. Pro naši neschopnost komunikace stále stoupá nedůvěra lidí k medicíně. Přibývá publikací, které na medicínu doslova útočí. Tato oblast lidské činnosti, která si z veřejných zdrojů bere hodně peněz, se stále více uzavírá, paternalistickým postojem kritiku odmítá a svou bohorovností se stává ještě více nedůvěryhodnou.

Dobře je to vidět u přístupu matek k očkování: množí se zprávy o vedlejších účincích této moderní prevence infekčních chorob a některé matky proto nechtějí vystavovat své děti takovému riziku. Lékaři ale už nedisponují takovou samozřejmou důvěrou, aby veřejnost přesvědčili, i když sami o účinku očkování nepochybují. Bylo nutno sáhnout k represivním opatřením. Zákonem pod hrozbou vysoké pokuty přinutíme matky, aby daly své děti očkovat, protože my víme, že je to dobré. Jaké to bude mít důsledky, si dnes neumí nikdo z lékařů, kteří rozumí jen svému bio-bio-bio, představit. Nemohou vědět, jak dalece jsou děti se svými matkami propojené, a že proto hrozí více komplikací u dětí matek s negativním postojem k očkování, než u dětí pozitivně naladěných matek. Psychosociální faktory jsou prostě stále mimo naše zorné pole.

Boj za navrácení porodu matkám už dávno začal, a podobně jako v jiných zemích se ženy bouří, a chtějí svůj porod zpět, chtějí prožívat svůj porod bezprostředně, v přirozeném prostředí jako hluboký zážitek a ne jako nemoc nebo akutní stav ohrožení. V Německu musely proto vyjít ženy do ulic s válečky na nudle, aby se postavily lékařské lobby. Udělají to také u nás? Nebo by se mohla medicína začít proměňovat bez ztráty důvěry a tím i zhoršených efektech léčby dříve, než bude pozdě?

Bez přijetí bio-psycho-sociálního přístupu ke zdraví a nemoci to půjde těžko. Lékaři se mohou jen divit, proč jim pacienti utíkají jinam, mimo zdravotnictví, kde podstupují podivné léčebné procedury, nejspíš s dobrými efekty, když se tam tak hrnou. Nejspíš se tam zabývají spíše otázkou PROČ, než JAK? Podivné šamanské praktiky nám mohou být směšné, ale měli bychom si uvědomit, že pokud mají lidé důvěru k nedůvěryhodným procedurám, jsou naše vlastní postupy pro ně ještě nedůvěryhodnější.

Autor: MUDr. Vladislav Chvála
Zdroj: www.psychosom.cz