To vše je zapotřebí objektivně zvážit na základě staronového studia pramenů. Úmyslně píši „staronového“, protože nikdo dosud nezkompletoval a nepročetl dokumenty týkající se Husova života a díla tak důkladně jako skromný a nenápadný profesor katolického brněnského semináře Jan Sedlák, jenž vydal r. 1915 tak vynikající podrobnou a detailní monografii o Husovi, že ji dosud co do kvality nikdo nepřekonal a pravděpodobně už nikdy nepřekoná. Všechny důležité prameny, jež bylo možno k husovské tématice posbírat, jsou u Sedláka, nic nového už se nejspíš neobjeví.

Je zvláštní a také charakteristické, že současní husovští badatelé různých orientací tuto knihu vysoké kvality většinou neberou příliš vážně, ačkoliv v roce 1915, kdy poprvé vyšla, za ni udělila prof. Sedlákovi cenu samotná Evangelická akademie. Proč je dnes tato monumentální práce tolik opomíjena? Proč jsou naopak stále vyzvedávány husovské publikace belgického katolického neomodernisty Paula de Voogta, který označuje proces s Husem přímo za „zločin“ katolické církve? Odpověď je jednoduchá: Protože Sedlák předkládá informace, jež jaksi „nepasují“ do obrazu Husa jako průkopníka „ekumenismu“, který by se tak údajně mohl stát symbolem sjednocení křesťanů bez nutnosti návratu odloučených k jednotě se Svatým stolcem a přijetí katolické nauky.

Z reformního kazatele ideolog krutovlády Václava IV.

Ale po pořádku: Dřívější spory o to, jestli se Hus narodil (patrně kolem roku 1370) v Husinci u Prachatic nebo u Prahy, jsou dnes bez významu. R. 1393 Hus dosáhl na Karlově univerzitě titulu bakalář, r. 1396 titulu mistr. R. 1400 byl vysvěcen na kněze a dělal rychlou akademickou kariéru, spojenou s kazatelstvím v různých pražských svatyních, r. 1403 se stal definitivně kazatelem v kapli zasvěcené Betlémským neviňátkům.

V letech 1401–3 je Hus děkanem fakulty svobodných umění a rektorem univerzity. V této době se odehrává první spor o nauku anglického heterodoxního myslitele Johna Viklefa, kterou hájili zejména Husův učitel Stanislav ze Znojma a přítel Štěpán z Pálče. Viklefovy spisy přinesli do Prahy Čechové studující v Anglii. Hus nepochybně již v téže době sympatizuje s Viklefovými názory, nicméně je opatrný a snaží se příliš nevyčnívat. R. 1401 v diskusi na svatojakubské faře, jak dokumentuje Sedlák, hájí Viklefovu nauku o remanenci, byť v umírněné formě. Zatímco Viklef zcela popíral reálnou přítomnost Krista v Nejsvětější Svátosti a učil, že se jedná pouze o „obraznou“ přítomnost, Hus, i když tuto tezi anglického reformátora akceptoval, tvrdil, že Bůh přece jen prý „může“ způsobit transsubstanciaci, tzn. že chléb a víno se „mohou“ stát Tělem a Krví Spasitele, i když v principu se tak prý neděje.

Teologie v prvních letech patnáctého století nestála ještě v popředí Husova zájmu. Tou byla v té době kritika zlořádů v duchovenstvu, již nutno schvalovat jako oprávněnou. Papežské schizma, kdy vládcové se přidávali k římskému nebo k avignonskému papeži z pouhé politické vypočítavosti a využívali toho k ovlivňování církevního života a prosazování svých stoupenců, často pochybných mravních kvalit, na vedoucí posty, se tak stalo příčinou velkého pohoršení. Začínající renesanční mentalita odmítající askezi a propagující pozemskou rozkoš nalezla svůj ohlas i u kléru, jehož mnozí příslušníci žili v přepychu a ve smilstvu, i když nesmíme podléhat pozdější propagandě, která líčila většinu kněžstva jako mravně zkaženou. Nutno si uvědomit, že příslušníků duchovenského stavu bylo obrovské množství, v Praze jenom u sv. Víta bylo cca tři sta kněží, proto také i těch nemravných byl relativně velký počet, i když procentuálně tvořili menšinu.

Objektivně nelze v té době Husovi upřít poctivou snahu o nápravu Církve. Nebyl ale zdaleka sám. Stačí vzpomenout známé reformní kazatele Konrada Waldhausera a Jana Milíče z Kroměříže ještě z doby Karla IV., později dominikána Jindřicha z Bitterfeldu aj., kteří se nikdy nedostali do konfliktu s katolickou pravověrností. I pražští arcibiskupové podporovali reformu, ať už se jednalo o Arnošta z Pardubic, kardinála Jana Očka z Vlašimi nebo Jana z Jenštejna. O nápravu mravů v kléru horlivě usiloval v době Husově též arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hasenburka, o němž Sedlák píše na str. 210 s odvoláním na dobové prameny, že „byl muž bezúhonný, dobrého srdce a šlechetných úmyslů…“ Právě on se stal na počátku patnáctého století hlavním protektorem Jana Husa.

O upřímnosti reformního zápalu arcibiskupa Zbyňka Zajíce svědčí, že dvakrát Husa pověřil, aby na synodě duchovenstva kázal proti zlořádům v kléru. O tom, jak si Husa cenil, svědčí fakt, že mu dal za úkol vypracovat negativní stanovisko k tzv. zázraku ve Wilsnacku. Tato německá vesnice byla přepadena a zničena loupeživými rytíři, za oběť padl i tamní kostel. V troskách se našla konsekrovaná hostie potřísněná krví, což si lid vyložil jako zázrak. Hus poukazoval na to, že krev se na hostii mohla dostat přirozeným způsobem, když lapkové masakrovali místní obyvatelstvo, není proto žádný důvod k tomu, mluvit o zázraku.

Po r. 1405 však začal arcibiskup svůj přátelský vztah k Husovi měnit. Souviselo to s ostrým odsouzením viklefismu v Čechách římským papežem (Čechy se držely římského, nikoli avignonského) Innocencem VII. Hlavní protagonisté těchto bludů Stanislav ze Znojma a Štěpán z Pálče byli povoláni do Říma, kde Viklefovy hereze odvolali. Univerzitní mistr Ondřej z Brodu vydal ostrý spis proti viklefismu v Čechách. Současně s tím se zde šířily i nauky heretiků valdenských, zastávané horlivě Mikulášem z Drážďan. Valdenští popírali očistec a hierarchickou strukturu Církve, kterou považovali za „babylónskou nevěstku“ a papeže pokládali za Antikrista. Arcibiskup Zbyněk zahájil proces proti hlasateli valdenství Mikuláši z Velenovic řečenému „Abrahám“, Hus se ale postavil na jeho stranu. Tím definitivně ztratil Zbyňkovu přízeň a vztah obou se stal od r. 1408 krajně napjatý. Hus se otevřeně postavil do čela tábora wicklefistů.

Úspěšně se uchází o podporu krále Václava IV., což mu neslouží ke cti. Václav byl opilec, cizoložník a ukrutník, jenž mj. i kvůli těmto vlastnostem přišel o císařskou korunu. K Církvi se choval nepřátelsky, chtěl ji mít plně pod kontrolou jako svůj poslušný nástroj, proto všude, kde mohl, dosazoval do vedoucích úřadů své milce. To se stalo r. 1393 osudným arcibiskupovi Janu z Jenštejna a jeho generálnímu vikáři sv. Johánkovi (Janovi) z (Ne)Pomuku: první skončil v doživotním exilu, druhý mučednickou smrtí ve Vltavě. To, že Hus ostře napadal – ať už právem, či neprávem – nemravný život části kléru, zato však mlčel k obrovskému pohoršení, jež dával svým životem a násilnými skutky král Václav, nelze nazvat jinak než pokrytectvím a účelovým jednáním.

Arcibiskup Zbyněk měl s králem podobně napjatý vztah jako jeho předchůdce. Ten se ještě prohloubil, když Václav r. 1408 přistoupil k obedienci nově zvoleného nepravého papeže Alexandra V., jenž se usadil v Bologni. Kardinálové se totiž ve snaze řešit papežské schizma sešli v Pise, kde prohlásili římského i avignonského papeže za sesazené a zvolili Alexandra. Oba dosavadní ale neposlechli, takže Církev měla v čele nikoli dva, nýbrž tři papeže. Protože Alexander po roce zemřel, zvolili kardinálové jeho nástupcem Balthasara Cosu, hodnostáře nemorálního života zapleteného do četných podvodných finančních afér. Původně sloužil jako námořní důstojník, těm se lidově říkalo „piráti“, odtud pochází pomluva, že byl původně námořním lupičem. Přijal jméno Jan XXIII. Arcibiskup Zbyněk se držel tehdejšího římského papeže Řehoře XII., který je dodnes uznáván jako právoplatný, avignonský Benedikt XIII. a boloňští Alexander V. i Jan XXIII. jsou kvalifikováni jako vzdoropapežové. Bohužel r. 1410 i Zbyněk nakonec podlehl politickým tlakům a uznal za pravého boloňského papeže Jana.

S pomocí krále Václava získává Hus v Praze téměř neomezenou moc, vycházející z jeho pozice na univerzitě. Středověké univerzity nebyly jen institucemi pro formaci budoucí inteligence, ale zároveň i orgány se značným ideologickým a potažmo politickým vlivem. Známý Kutnohorský dekret r. 1409 zajistil Čechům na univerzitě tři hlasy, zatímco cizincům pouze jeden. Toto opatření samo o sobě bylo celkem logické, protože v době založení Karlovy univerzity r. 1348 měly na ní početně přibližně stejné zastoupení čtyři národy: český, polský, saský a bavorský. Každý z nich měl jeden hlas. Od té doby ale vznikly univerzity v Krakově, v Erfurtu a ve Vídni, které byly pro cizince přitažlivější, takže jejich počet v Praze rapidně klesl, bylo tedy spravedlivé, aby Čechové měli většinu hlasů. Hus ale nesledoval prioritně tuto praktickou úpravu, nýbrž něco úplně jiného. Čeští univerzitní mistři v čele s ním byli poplatní viklefismu, rovněž tak čeští studenti, zahraniční mu naopak oponovali. Petrifikace většinových tří hlasů pro Čechy tak prospěla nejen Čechům, ale především viklefistům, kteří tak zcela ovládli univerzitu. Hus jako staronový rektor se stal na ní neomezeným pánem a také – není třeba obávat se toto říci – hlavním ideologem režimu nemravného a zločinného krále Václava IV.

Tady už nastupuje stinná a neslavná stránka Husovy činnosti. Na kazatelně již nekárá jenom zlořády, ale demagogicky rozeštvává lid a hlavně studentstvo proti duchovenstvu a arcibiskupovi Zbyňkovi, který dal spálit Viklefovy spisy. Husův tábor sahá přímo k nechutné pomluvě, když podsouvá Zbyňkovi analfabetismus. Studenti volali „Zbyněk Zajíc abeceda spálil knihy, nic nevěda, co je v nich napsáno…“ (srov. Sedlák, str. 176). Stárnoucí arcibiskup měl totiž slabý zrak a čtení mu proto dělalo potíže. Je absurdní představa, že by toto Hus a jeho stoupenci nevěděli, neboť analfabet by nikdy nemohl přijmout ani nižší svěcení, jenže v tomto ideologickém boji byla Husovi každá pomluva šlechetného arcibiskupa dobrá, králova krutost a nemravný život byly však pro něho tabu.

Hus si počínal fakticky jako nejvyšší církevní představitel České země. Veřejně hlásal Viklefovy bludy z kazatelny i z univerzitní katedry (o Viklefových herezích srov. níže pasáž věnovanou Husovu pobytu v Kostnici). Zvlášť nevybíravě napadal odpustky, a to nikoliv jenom nešvar prodávání odpustkových modliteb, ale odpustky jako takové vůbec, neboť Církev prý nedostala od Krista žádné právo disponovat odpouštěním časných trestů za hříchy. Marně arcibiskup Zbyněk dával Husa do klatby, král ji pokaždé prohlásil za neplatnou, panovník se dokonce velmi energicky ujal Husa i proti rozhodnutí papežské kurie v Bologni, která odsoudila Husovy nauky. Hus byl vyzván, aby se šel osobně do Bologně obhájit, odmítl to ale, neboť měl za sebou mocenskou podporu krále.

R. 1411 král Václav zabavil všechny arcibiskupské statky, což Hus nadšeně schvaloval. Sám totiž k tomu již dříve ve svých kázáních vyzýval („psi se o kost hryžú, vezmi ji a přestanú…“). Zbyněk vyhlásil nad Prahou interdikt, dokud Hus bude v Praze, král však nařídil, že nesmí být na to dbáno. Arcibiskup Zbyněk vyčerpán a nemocen téhož roku zemřel.

Léta 1411–12 představují eskalaci násilí Husova tábora. Hus ve svých kázáních i univerzitních přednáškách líčí tu část duchovenstva, jež stála na straně arcibiskupově, jako mravně zkaženou bez výjimky. To vedlo k tomu, že luza přepadá duchovní osoby a řeholníky, bývalý Husův přítel a nyní odpůrce Štěpán z Pálče píše, že „mnoho svatých kněží bylo pronásledováno… někteří z nich usmrceni, jiní oloupeni, jiní vyhnáni z vlastních kostelů…“ V Klatovech a Žatci byli někteří duchovní upáleni nebo utopeni. Nevíme nic o jejich počtu, ani neznáme jejich jména s výjimkou klatovského dominikána Jana řečeného Malík. Tato zvěrstva byla přímým důsledkem Husova nenávistného štvaní, on sám se nikdy nezastal uvedených obětí z řad duchovních osob.

Nepravý papež Jan XXIII., pod jehož obedienci se tenkrát Čechy hlásily, vyhlásil po zprávách o tomto pronásledování duchovenstva r. 1412 nad Prahou interdikt. Bezprostřední popud dal k tomu spis Husova stoupence Jakoubka ze Stříbra, v němž prohlásil papeže a veškeré duchovenstvo, které ho podporuje, za Antikrista. Tehdy se stal Hus nepohodlným i samotnému králi Václavovi. Reputaci si u něj „pohoršil“ tím, že v kázání velebil jako svaté tří mladé výtržníky Martina, Jana a Staška, kteří vyvolali bouři lidu proti prodávání odpustků a jež král dal zatknout. Konšelé je potom odsoudili k smrti a tajně sťali. Václav, který měl v té době maximální zájem na klidu uvnitř země, zejména v Praze, již poté Husovi nedůvěřoval a obával se jej jako příliš radikálního. Proto ho přiměl k opuštění Prahy a k uchýlení se na venkov, kde kázal ponejvíce na Kozím hrádku a na hradě Krakovci.

Husovo chování na kostnickém koncilu

Václavův bratr, uherský král a posléze římský císař Zikmund počítal s českou korunou, a proto mu záleželo na úpravě rozvrácených poměrů v Čechách. Z toho důvodu se rozhodl pozvat Husa na kostnický koncil, který měl řešit zoufalou otázku „tří papežů“ v čele Církve a problematiku Viklefových bludů. Již před jeho zahájením pověřil české šlechtice Jana z Chlumu a Václava z Dubé, aby s Husem jednali o jeho účasti na sněmu. Hus to zpočátku odmítal, přijal teprve na naléhání Václava IV.

Pomluva, že Zikmund věrolomně svým glejtem slíbil Husovi bezpečný návrat, je již dávno vyvrácena a ani odpůrci Církve k ní již nesahají. Jednalo se o ochranu během cesty tam i zpět, o nic více. Nebudeme se zde rozepisovat podrobně o Husově pobytu v Kostnici, což je běžně dostupné v kterýchkoliv jiných publikacích, připomeneme pouze to, o čem se převážně nepíše.

Husovo chování v Kostnici nebylo totiž takové, jak je líčeno jeho dnešními stoupenci. Nestál hned od prvopočátku „neohroženě za svou pravdou“. Když mu příslušná koncilní komise předložila k vyjádření čtyřicet pět Viklefových článků na základě obvinění, že je hlásal, u dvaatřiceti odpovídá „nec tenui nec teneo“ (nedržel jsem a nedržím) a u zbylých mlží tak, že není jasné, jestli s nimi souhlasí, či ne. Členové komise, překvapeni tímto Husovým postojem, se jej tedy ptali, proč potom napsal potupné poznámky k bule papeže Jana XXIII. odsuzující viklefismus. Hus se od toho nechutně distancoval a tvrdil, že toto nepsal on, ale mistr Jesenic (srov. Sedlák, str. 321). Hus se tím jasně zřekl Viklefa a své dřívější výroky v jeho prospěch sváděl na druhé. To velice rozhořčilo jeho přátele přítomné v Kostnici, především Jana z Chlumu a Petra z Mladenovic. Chlum ho žádal, aby „neodstupoval od pravdy kvůli zachování tohoto bídného života“ (srov. Sedlák, str. 322). Čeští viklefisté, k nimž Chlum i Mladenovic patřili, si velmi dobře uvědomovali, jakou ostudnou prohru by pro ně znamenalo Husovo odvolání, toho Husa, jenž při každé příležitosti hlásal, že ve Viklefových spisech je Boží pravda, od níž se nedá odvrátit.

Tři Husova veřejná slyšení před koncilem v červnu r. 1415, o nichž nám podává nejpodrobnější zprávy Petr z Mladenovic, jen ukazují, jak Hus neustále mlžil a chtěl po koncilu nemožné: aby s ním na téma jeho nauky diskutoval a dokazoval mu z Písma sv., že se mýlí. Teologická diskuse však nebyla v pravomoci tohoto sněmu, Hus se měl pouze vyjádřit, jestli inkriminovaným větám, odporujícím zjevené pravdě, učil, nebo ne, a pokud učil, tak jestli se bludů zříká, či nikoliv.

Ostatně, i kdyby koncil na diskusi s Husem přistoupil, nepochodil by. Hus se za celou tuto dobu vůbec jasně nevyjádřil, jestli se ke své nauce hlásí, či nikoliv. Nejprve na otázky kardinálů d´Aillyho, Zabarelly a dalších popřel, že by inkriminované Viklefovy bludy hlásal, když mu ale na pokyn kardinála přečetl dominikán Michael de Causis věty z jeho knihy De ecclesia, které ho usvědčily ze lži, Hus poté obrátil a chtěl, aby ho „přesvědčili z Písma, že se mýlí“. Použil obvyklé taktiky všech heretiků v dějinách, když se museli zodpovídat před církevní autoritou: Nejprve popřel, že by učil bludy, když byl ale usvědčen, tak chtěl diskutovat, jako by ve věcech víry a mravů byla nějaká diskuse možná. Přesně tak si počínal např. r. 1979 Hans Küng před komisí německého episkopátu: Nejdříve tvrdil, že nikdy nepopíral božství Kristovo, když mu ale doložili, že ve svých publikacích toto činí, tak žádal „otevřenou a svobodnou teologickou diskusi“. Co jiného měli tedy dělat otcové kostnického sněmu, než jej odsoudit jako heretika, byť se tomu mermomocí bránili, neboť věděli, jaké to bude mít pro Husa následky a nepřáli mu to? Protestant František Palacký píše o chování prelátů v Kostnici vůči Husovi toto: „…Konečně zdálo se, jako by oni, a ne Hus ku prosbám se utíkali… Neměl-li sněm jemu přisvědčiti a dáti se od něj posléze i mistrovati, musil konečně přikročiti k jeho odsouzení, jak toho žádaly zákonové církve…“ (F. Palacký: Dějiny národu českého III, str. 176–7, Praha 1939).

Husovi na koncilu dokázali z jeho spisů třicet bludných vět, původně jich bylo třicet devět. Žádali po něm, aby je odvolal, neustále měnili formulace, aby pro něj zněly co nejpřijatelněji a nejméně potupně (osm prelátů přišlo za ním až do vězení, navštívil ho tam i jeho bývalý přítel Štěpán z Pálče). Když Hus všechny odmítal, bylo zřejmé, že si smrt na hranici sám přeje – a s tím už nemohl koncil nic dělat. 6. července r. 1415 se tedy uskutečnila jeho poprava ohněm.

Nejpalčivější otázky na téma „Jan Hus“

Jsou celkem tři:

a) Hlásal Hus opravdu bludy?

b) Jak hodnotit jeho krutou smrt na hranici?

c) Byl svatým mučedníkem?

Ad a) Třicet vět z Husových spisů, které kostnický koncil prohlásil za heretické a poplatné viklefismu, není vytrženo z kontextu, jak argumentuje Paul de Voogt ve spisu Kacířství Jana Husa. Husův přítel Jeroným Pražský, jenž o rok později skončil v Kostnici stejnou smrtí, píše 12. 9. 1415 v dopise Lackovi z Kravař, že všechny tyto věty v Husových pracích plně nalezl přesně v tom smyslu, jak je chápali preláti sněmu.

Hus jmenovitě učil přesně podle Viklefa:

• Predestinaci, tj. že Bůh některé lidi předurčil k věčné spáse, jiné k věčnému zavržení, ačkoliv z Písma sv. je jasné, že Bůh si přeje, aby všichni lidé došli spásy, protože Ježíš Kristus zemřel za všechny;
• Písmo sv. je jediným pramenem víry, ačkoliv katolická nauka mluví o dvou pramenech, tj. o Písmu a tradici;
• Církev nemá Kristem ustanovenou viditelnou hlavu, papežství založil teprve císař Konstantin, přičemž Hus zcela ignoroval Kristova slova Petrovi o klíčích a aby pásl jeho beránky a ovce;
• Duchovní ve stavu smrtelného hříchu neplatně udělují svátosti, což by ovšem znamenalo, že nikdo z nás nemůže s jistotou tvrdit, že byl platně pokřtěn nebo rozhřešen – milost, jež se uděluje skrze svátosti, pochází od Boha, kněz je pouze nástrojem;
• Církve není třeba poslouchat, což odporuje Kristově větě „Kdo ani Církve neuposlechne, budiž jako pohan a celník“ [Mat 18, 17];
• Světský představený ztrácí svůj úřad a poddaní ho nejsou povinni poslouchat, pokud žije ve smrtelném hříchu, což by ovšem vedlo k totální anarchii, nota bene proč Hus toto nevztáhl na svého ochránce Václava IV., u něhož život v těžkém hříchu byl evidentní?;
• Kristus není ve svátosti oltářní reálně přítomen svým Tělem a Krví, pouze obrazně, Bůh pouze může na základě víry věřících způsobit, že se chléb a víno stanou Tělem a Krví Spasitele (tzv. umírněná remanence – srov. výše);

Kdyby Hus žil dnes a musel se z těchto názorů zodpovídat před Kongregací pro nauku víry, není pochyb, že by tato instituce, pokud by nebyla zasažena modernismem, rozhodla přesně tak jako kostnický sněm. Katolická nauka je totiž neomylná a nadčasová. Hus zde plně akceptuje Viklefovy bludy, i když nepřebírá celou jeho nauku. Viklef s výjimkou křtu popírá všechny svátosti, Hus všech sedm naopak plně vyznává. Viklef odmítá mariánský kult a úctu svatých, Hus naproti tomu je zastává a dochovala se některá jeho kázání, v nichž velebí Pannu Marii. To ale žel nic nemění na jeho celkové heterodoxii, jíž se nemínil vzdát.

Ad b) Nejvíce vášní a vzteku vůči katolické církvi vyvolává však Husovo upálení na hranici. Je pravdou, že přirozený lidský cit se vzpírá potrestání člověka smrtí pouze za názory, které hlásal a jichž se nemíní vzdát, i kdyby byly sebevíce scestné. Jestliže však důsledkem šíření těchto nauk je sociální a mravní rozvrat, vedoucí až k vraždění nevinných, může být i toto za jistých okolností oprávněné.

Zapadá do toho i případ Husův? Faktem je, že byl upálen pouze za své bludy, které šířil a nakonec odmítl odvolat. To schvalovat nelze. Jenže Páleč i jiní mu na koncilu též vytkli zodpovědnost za vraždy kněží a mnichů v letech, kdy se octl na vrcholu slávy a moci (srov. výše). Za to by si snad i trest smrti zasluhoval, jenže nedá se Husovi dokázat, že podněcoval přímo a bezprostředně k vraždám. Jeho zodpovědnost je tady spíše morální než faktická, ale rozebírat to by znamenalo svévolně se pasovat na středověké juristy v oblasti trestního práva, k čemuž nejsme jako lidé žijící ve zcela jiných podmínkách kompetentní.

Církev trest smrti pro heretiky nevymyslela, naopak proti němu už ve starověku vystupovala (píši o tom ve své knize Je dovoleno bránit inkvizici?). Jeho uzákonění (poprvé r. 1223 císařem Fridrichem II.) si vynutil ve středověku především lid, neustále ohrožovaný na životě útoky heretických sekt, které až na malé výjimky nebyly organizacemi neškodných blouznivců, ale tlupami vraždících teroristů (nejhorší byli albigenští). Středověká společnost se tímto proti kacířským teroristickým hordám pouze bránila, byť v některých případech nepřiměřeně, poněvadž heretikové byli trestáni ne jenom za konkrétní kriminální zločiny, ale i za pouhý názor, když se ho nechtěli vzdát.

Přesvědčení, že zatvrzelý kacíř má být potrestán hranicí, bylo tak všeobecné, že ve středověku nenalézáme žádný hlas, jenž by tomu oponoval (s výjimkou samotných heretiků, kteří, když se octli před soudem a hrozila jim smrt, volali po zrušení tohoto trestu, pokud však měli moc, sami jej hojně uplatňovali). Sám Hus v době, kdy se těšil přízni Václava IV., smýšlel úplně stejně. Palacký píše (Dějiny…III, str. 117), že při teologické diskusi před králem na Žebráku „hotov byl podati články své i písemně, budou-li protivníci jeho … chtíti se zavázati k dostatečnému průvodu žaloby své, a to pod pokutou odvety, totiž pod upálením, jakovéž na kacíře slušelo…“ Z Kostnice ovšem píše svým přátelům dopisy, v nichž vášnivě protestuje proti trestu smrti pro heretiky – dodejme: když se týkal jeho osoby, když se ale měl týkat jeho odpůrců, jak dokazuje výše uvedený citát, tak bylo naopak všechno v pořádku.

Husovo upálení neschvalujeme. Bylo by však křivdou vyřknout slovo „odsuzujeme“, protože se jednalo o oprávněný akt sebeobrany tehdejší společnosti proti teroru a rozvratu ze strany heretických sekt. Nepřiměřeným byl ale trest smrti za pouhé přesvědčení, byť bludné. Kontext doby a zkušenost prostého obyvatelstva s heretiky byly ovšem takové, že se jevilo téměř nemožným chtít opak.  

Ale přejděme nyní do protiútoku. Ano, Hus byl upálen, stejně tak Jeroným Pražský. Jenže Hus sám nese morální spoluvinu na upálení desítek duchovních svými stoupenci, aniž je známo, že by proti tomu řekl jediné slovo. Husité, kteří se poté zaštítili jeho jménem, mají na svědomí desetitisíce obětí z řad katolíků, jejich jediná vina spočívala v tom, že se odmítli vzdát své víry, jak uvádí Te Deum v minulém čísle v článku P. Zahradníka a jak popisuji i já ve své knize Nejkrvavější genocida minulosti a současnosti. Nahnání do sakristie kostela a upálení včetně žen, dětí a starců, topení v řece, shazování z oken na kopí, ubíjení cepy a další zvěrstva – to jsou ty ušlechtilé činy „Božích bojovníků“ a Husových mstitelů. Pro srovnání: Od třináctého do osmnáctého století, tedy během cca pěti set let, bylo v katolickém světě odsouzeno podle nejnovějších historických bádání několik tisíc heretiků. Počet katolických obětí během pouhých cca patnácti let husitského řádění je však zhruba desetinásobně vyšší. Proč se mládeži v hodinách dějepisu nepřednáší také o tom? Proč v učebnicích na toto téma téměř nenajdeme zmínku? Odpověď si nejspíš dá každý čtenář sám.

Ad c) Církev uctívá celou řadu mučedníků, již položili svůj život pro katolickou víru. Mezi jejími světci jsou i mnozí, kteří přinesli oběť života kvůli povinnosti svaté mlčenlivosti (sv. Jan Nepomucký), z lásky k bližnímu (sv. Maxmilián Kolbe) nebo při obraně svaté čistoty (sv. Marie Gorrettiová). Církev také pozitivně hodnotí i ty případy, kdy někdo následuje v závažných mravních otázkách věrnost svému svědomí až k prolití krve, protože podle její nauky veškerý skutek, jenž není v souladu s hlasem svědomí, je hříšný.

Toto se týká i nezaviněně mylného svědomí. Ve dvanáctém století se např. papežové radikálně zastávali Židů v ghettech (nejostřeji r. 1199 Innocenc III. bulou Licet perfidia), kteří se stávali oběťmi kriminálních živlů, chtějících se zmocnit jejich majetku. Někteří z agresorů je pod pohrůžkou smrti nutili ke křtu. Byli mezi Židy takoví, kteří odmítli a nechali se raději zabít. Jejich chování si zasluhuje uznání, neboť jednali v souladu se svým svědomím, i když mylným bez vlastní viny. Bůh to nepochybně zhodnotil podle své spravedlnosti a svého milosrdenství.   

Nelze takto hodnotit i Husa? Jeho minulí i současní ctitelé poukazují na to, jak statečně odmítl zříci se Viklefových bludů a dal přednost potupné a bolestivé smrti. Nelze kvalifikovat i toto jako věrnost hlasu svědomí, byť nezaviněně mylného?

Právě v tom je problém. Hus jako vzdělaný teolog dobře věděl, jaká je pravá katolická nauka, proto lze těžko hovořit o „nezaviněně mylném“ svědomí. On sám si toho byl vědom, proto se na koncilu nejdříve Viklefa zříkal, vykrucoval se, taktizoval a teprve na naléhání českého poselstva zaujal vůči možnosti odvolání kategoricky zamítavý postoj. Všechno nasvědčuje tomu, že Husovou motivací ke statečné smrti na hranici byla nejspíš vize jakési posmrtné slávy. Ctižádostivý Hus si dobře uvědomoval, že svůj boj na této zemi prohrál a odvolání před kostnickým koncilem by tuto jeho porážku zpečetilo. Odvrátit ji mohla pouze smrt na hranici, jež nabízela možnost jakéhosi posmrtného Husova vítězství, když mu nebylo dopřáno za života. S nadsázkou lze říct, že motivace Husovy statečnosti je podobná motivaci japonských kamikadze za druhé světové války nebo dnešních muslimských sebevražedných atentátníků s tím rozdílem, že Hus svým upřednostněním smrti na hranici před odvoláním a záchranou vlastního života žádné životy jiných neohrozil.

To je však pouhá hypotéza, do hlubin Husovy duše nikdo neviděl. Církev však nemůže Husovu statečnost uznat jako ryzí věrnost vlastnímu, nezaviněně mylnému svědomí, protože nezbytná kritéria tady chybí. Husovu oběť na hranici nelze totiž zcela oddělit od jeho předchozího hříšného jednání, jehož se nikdy nezřekl a za něž nikdy neprosil o odpuštění, konkrétně od podněcování násilí proti duchovenstvu a servilnosti vůči nemravnému a zločinnému králi Václavovi. Husovu statečnost a oběť života není proto možno hodnotit jinak než jako falešné mučednictví.

Takové Církev vždycky odmítala. V minulosti se vyskytlo mnoho falešných mučedníků, kteří podstoupili, byť statečně, oběť života za nejrůznější ideje včetně nacistických nebo komunistických, přitom ale sami měli na svědomí krev nevinných nebo jiné delikty, na což byli dokonce hrdí. Tady se nedá mluvit o mylném svědomí bez vlastní viny, neboť každý člověk se zdravým rozumem a svobodnou vůlí je schopen poznat přirozený mravní zákon, jenž zakazuje vraždy, nespravedlivé násilí, krutost nebo podvody.

Při srovnání všech těchto faktů nelze jinak než konstatovat, že Husova osobnost je v našich dějinách spíše zápornou než kladnou postavou. Pozitivně nutno u Husa ocenit jeho vysoké vzdělání, odstranění spřežkového pravopisu a počáteční upřímný zápal pro mravní reformu v kléru. Jeho traktáty jsou historicky cenným dokladem teologického myšlení té doby a tam, kde Hus zůstává pravověrným, mají leckdy co říci i dnešku. Hus také stojí mravně výš než alkoholik a smilník Luther nebo münsterský polygamista Jan z Leydy či jiní představitelé pozdější protestantské reformace.

Nicméně ovoce Husovy činnosti nebylo dobré. Stále více si počínal jako demagog a politický agitátor, neváhající sáhnout ani k násilí. Husitské války se všemi hrůzami, řekami prolité krve a totálním úpadkem mravů a kultury jsou tristním důsledkem Husových aktivit, což se nedá upřít.

Hus v české národní tradici

Hus byl uctíván jako mučedník a světec od husitů, i když tito se od jeho vlastní nauky totálně vzdálili, odmítali svátosti, úctu Panny Marie a svatých a jiné katolické pravdy. Kult Husův zůstal zachován i během kališnické vlády po skončení husitských válek. Nicméně po rozšíření protestantské reformace v šestnáctém století byla úcta Jana Husa zatlačena do pozadí ve prospěch kultu Luthera a Kalvína. Tak tomu zůstalo i u tajných českých evangelíků po bělohorském vítězství za katolické reformace. Ukázalo se, že po r. 1781, kdy císař Josef II. vydal toleranční patent, byl Hus u nich téměř zapomenut.

To, že jeho postava se stala v českém národě symbolickou a dominantní, je paradoxně dílem nikoli Čecha, nýbrž Němce Caspara Royka, oficiálního církevního historika josefinské éry. Tento osvícenec v kněžském rouše napsal učebnici církevních dějin pro tzv. generální semináře, instituce pro formaci budoucího kléru, jež podléhaly státu a nikoli biskupům. Jeho učebnice je plná invektiv proti papežství (tzv. „ultramontanismu“), katolickým dogmatům, mariánské úctě, zpovědi, odpustkům apod. Na prvé místo klade zcela v duchu osvícenství „svobodu svědomí“ a „lidskou volnost“ proti údajnému katolickému „barbarsky středověkému“ tmářství a „znásilňování svobody svědomí“. Husa vyzvedl jako symbol boje proti tomuto „tmářství“.

Paradoxně to byli nejprve osvícensky smýšlející katoličtí kněží, mnozí z nich odchovaní osvícenskými generálními semináři, kdo rozšířil u české veřejnosti kult Jana Husa. Teprve od nich převzali tento symbol čeští vlastenečtí liberálové, Josef Kajetán Tyl výrazně ovlivnil českou veřejnost svým dramatem Jan Hus, v němž je betlémský reformátor líčen jako mučedník „člověcké volnosti“ a ne svých náboženských bludů.

Pod vlivem této agitace se v epoše národního obrození postupně utvářel názor, že být dobrým Čechem a být dobrým katolíkem se navzájem vylučuje, protože katolická církev prý Čechům „upálila“ Jana Husa. Jeho postavu využili pro svoji protikatolickou agitaci v průběhu dvacátého století liberálové, socialisté a především komunisté. Hus se stal symbolem boje za svobodu vyjádření svého názoru, komunisté jej potom povýšili do roviny bojovníka za sociální spravedlnost.

Veškerá tato klišé mají ale jednu podstatnou vadu: Neberou v úvahu zásadní rozdíl středověké a novověké mentality. Hus v žádném případě nebyl průkopníkem idejí svobody a lidských práv, neboť středověk, v němž žil, vůbec takto neuvažoval. Pro něj byla rozhodující – tak jako pro všechny středověké myslitele – otázka objektivní pravdy, nikoli svobody myšlení. Hus patří v tomto ohledu zcela do středověku, jak dokumentoval především Josef Pekař. I jemu šlo na prvém místě výhradně o objektivní pravdu, jež se ovšem v jeho pojetí v některých bodech – a to nikoli bezvýznamných – s pojetím katolické církve zcela rozcházela.

Hus, jakého vytvořilo Němcem Roykem inspirované české národní obrození, není historickou osobností, ale umělým konstruktem osvícenské a romantické epochy.

Jan Hus přes všechna svá negativa, o nichž byla řeč výše, má přece jen podstatně blíž ke katolické církvi než k jiným denominacím a už zhola nic nemá společného s novověkými volnomyšlenkáři nebo bolševiky, na něž by nejspíš, kdyby vstal z mrtvých, vzal kulomet.

Katolicky pravověrní národní buditelé požadovali už v devatenáctém století vypracování Husova životopisu z církevního pohledu. Energicky na to naléhal především nestor vlasteneckých kněží na Moravě František Sušil. Jeho žáci žel toto oddalovali, takže se Sušil toho za svého života nedočkal. Až r. 1915 profesorovi brněnského semináře Janu Sedlákovi nedal Sušilův odkaz spát – a ujal se této práce.

V současném postoji falešného ekumenismu převládá i mezi českými katolíky žel podobný názor na Husa, jaký zastávají protestanti a nevěřící lidé, odchovaní nadto komunistickými učebnicemi dějepisu. Správný postoj, jaký Církev v českých zemích zastávala ještě před r. 1948, se skoro vytratil. Proto nelze zapomenout a nutno hlásat „ze střech“: katolická církev odmítá Husovo upálení, ale nikdy nemůže akceptovat jeho teologické bludy, rovněž tak nemůže přijmout názor, že Hus byl světec a mravní velikán, neboť nese přinejmenším morální odpovědnost za vraždy svých kněžských spolubratří a plodem jeho aktivit bylo krvavé vraždění katolíků těmi, kteří se hlásili k jeho odkazu.

Radomír Malý

Použitá literatura (s výjimkou té, jež je uvedena přímo v textu):

• František Michálek Bartoš, České dějiny II/6: Čechy v době Husově. Praha 1947.
• Petr Čornej, Velké dějiny zemí Koruny České V., 1402-37. Praha 2000.
• Jiří Kejř, Husův proces. Praha 2000.
• Vlastimil Kybal – Václav Novotný, Jan Hus. Praha 1931.