Od Velikonoc uběhlo už mnoho času. Většina z nás si připomněla osud Ježíše, jeho odsouzení a hlavně proradnou činnost zrádců v jeho okolí. Ježíš byl narychlo odsouzen v noci. V temné noci za falešného svědectví. V noci a s pomocí zločince byli také prosazeny církevní restituce. Velikonoce se staly osudné rovněž bývalé ředitelce Regionálního muzea v Chrudimi. Rychlost rozhodnutí ukazuje, že se pracovalo dlouho do noci. Noční hodiny jsou jako stvořené pro různá zločinná spiknutí. Dříve se říkávalo: aktivní blbec je horší než třídní nepřítel. Ředitelka muzea nebyla žádná blbka, ale dáma s obrovským rozhledem. Za necelé dva roky její činnosti mělo muzeum více akcí než za celé čtvrt století před tím. Současně probíhalo několik výstav, dopolední přednášky pro školy a odpolední pro důchodce, které tam mnohdy přivedli ti dopolední účastníci. Na všech, na kterých jsem byl, se vždy přistavovali židle. Plná přednášková síň se vidí málokde. Nikdy jsem neviděl, že by tato práce děvčata netěšila.

Jednou z posledních akcí bylo vystavení chrudimské opony. Opony, která se dlouhá léta válela v garáži jak kravský ocas. Bylo jen otázkou času, kdy ji krysy v noci sežerou. Opony Jana Kokeše, na kterou se v krátké době rýsovaly finance potřebné k jejímu zrestaurování. Poté mohla dále sloužit v divadle. Někdy by se alespoň bylo na co koukat. V článcích, které jsem měl možnost číst, jsem se dozvěděl, že ředitelka Vítková ukončila svoji činnost na vlastní žádost a může se vrátit jen pro své osobní věci. Já takové procesy pamatuji.

Těsně před Velikonocemi jsem se po poslední komentované prohlídce úspěšné výstavy potkal před muzeem s Richardem Herbstem. Kolem nás se vracela ředitelka muzea ke svému autu. V krátké chvilce se nám pochlubila se svými plány na příští sezonu. Trochu mě zaráží, že v té chvíli neměl Richard o jejím odvolání ani potuchy. Jako radní pro kulturu by snad o tom vědět měl. Vedení radnice si hraje také na mrtvého brouka a dělá, že se ho to netýká.

Město si po vyštípání Luboše Jelínka očividně neví rady s Muzeem barokních soch. Někdy dost kontroverzní Jelínek však dokázal bez skandálů stavbu dokončit. Hlavně měl ale dlouhodobou vizi, jak z muzea udělat evropskou záležitost. Právě Vítková předvedla, jak se řídí muzeum v Evropě. Že muzeum už není nějaká zatuchlá a zaprděná cimra, kde na vás za pavučinami vykoukne badatel, který nechce býti rušen. Ukázala, jak do muzea přilákat nejenom důchodce, ale hlavně mladé.

Vraťme se však k Velikonocům, k biblickému příběhu, kterým jsem začal o jeho obsazení zde v Chrudimi. Pilát je znám - oranžová čistička z města perníku. Do rolí falešných svědků a Jidáše si musíte představitele dosadit sami. Já jsem jen dědek ze Škrovádu a do muzea se dostanu velice zřídka. Pokud chrudimští radní nechají Vítkovou takovýmto podlým způsobem odstranit, potom jen dokáží, že mají strach, aby je žena, ač malého vzrůstu, svojí pracovitostí nepřevýšila. Po takové odbornici s radostí chňapne kdejaké evropské město. Radní z královského věnného města se opět představují jako slaboši bojící se novot. Připomínám stavbu železnice a jejich strach z kouřící a supící lokomotivy, kterou se báli pustit do města. Tím samozřejmě nechci urazit Martinu Vítkovou, ale svou prací, kterou zde dosud vykonala, mi ji připomíná.

Jaroslav Koreček, malíř ze Škrovádu