Bylo slunné odpoledne a Okrašlovací spolek Škrovád se sešel v olšině. Škovádská olšina je poslední zbytek lužního lesa na Chrudimce. 

Je rok stoletého výročí založení Československa a deset let založení spolku. Proto jsme symbolicky vysadili deset olší. Když jsem sázel s Honzíkem první, povídám, Honzo až sem za sto let přijdeš, tak můžeš říci: Podívejte se, to jsou stromy, které jsem sázel. Ale já se sto let nedožiji, on na to. Prosím tě, dnes jsem četl, že nějaký Japonec se dožil sto sedmnácti let. Moc se mi ho tedy přesvědčit nepovedlo. Sto let, to je doba dlouhá a zároveň krátká.

Projíždějícím cyklistům lezly oči z důlků, když viděli malé děti pracovat. Bohužel, je to spíše marný boj s větrnými mlýny. Jen málokterý vysazený stromek přežije. Nejenom že uschne, nebo ho ulomí vandal, ale také mlčky trpí při lemplovství sekáčů trávy, kteří je omlátí. Nakonec zbyl čas na opékání špekáčků. Čas rychle běžel a maminy popoháněly děcka domů. Běžel tak rychle, že jsem jim ani nestačil poděkovat, což tímto činím.

P.S.  A takhle vypadá jedna z olší, kterou poničili necitliví sekáči motorovou sekačkou.