Slatiňany/Škrovád – V životě optimisty Tomáše Velendorfa prý hraje velkou roli náhoda. Stejně tomu bylo i v případě realizace Baru Kůlna ve Škrovádě, který provozuje již několik let, jeho práce ho stále naplňuje a přistupuje k ní s pokorou. Ani ve snu by ho prý nenapadlo, že by si sem v tak hojném počtu našli lidé cestu a jezdili dokonce z různých koutů světa. Bavili jsme se o svobodě, politice i společnosti. Hlavně mu vadí představa, že by část hlasitě se projevujících jedinců svými nesmyslnými požadavky vrhalo stín na celou komunitu a rozdělovalo tím společnost.

Tomáš Velendorf za barem.  Foto: Chrudimské noviny

Říká o sobě, že je pravičák se sociálním cítěním. „Ani tu hospodu bych asi neměl mít,“ přehání s úsměvem a přidává přirovnání, že za ubytované hosty trpí, když jim nevyjde počasí podle jejich představ. A v tom bude asi klíč k úspěchu jeho podnikání a spokojení hosté mu dodávají vzpruhu do práce do dalších let. Kdysi řekl, že rád slouží lidem, a je to stále pravda. Ke svojí práci přistupuje s pokorou.

Kůlna je pro něj také místem, odkud pochází. Přímo na základech dnešního Baru Kůlna totiž stával dům jeho prarodičů. V devatenáctém století ho postavili jejich rodiče. Půdorysy původního domu se zachovaly a fasáda je dokonce pokryta původním kvalitním pískovcovým kamenem ze škrovádského lomu. Vzpomínky z dětství jsou stále jako živé. Dříve se tu procházela po dvorku mlsná koza nebo běhaly slepice. „A teď tu najednou sedí na stejném místě někdo z Vídně a pije espreso a vysvětlujeme mu kudy tudy na Chlum,“ říká Tomáš Velendorf o rozmanitosti života.

NEJVÍCE HO OVLIVNILA REVOLUCE

Ve Škrovádě žil do svých šesti let, než se s rodiči odstěhovali do Chrudimi, kde vystudoval hotelovku. Po vojně pracoval v Chrudimi jako číšník. Revoluce pro něj byla důležitým odrazovým můstkem. „My jsme si mysleli, že to, v čem žijeme, je prostě dané a že se to nemůže změnit,“ říká a vzpomíná, že od pátku 17. listopadu 1989 měl zrovna až do neděle směnu. Když šel v pondělí koupit babičce v trafice Svobodné slovo, nestačil se divit. „Myslel jsem, že se člověk jako obvykle zase dozví něco o protisocialistických živlech. Ale bylo to poprvé v mém životě, kdy jsem si v novinách přečetl pravdu, a byl to neuvěřitelný pocit,“ vypravuje.

Tomáš Velendorf.  Foto: Chrudimské noviny

ZKUŠENOSTI Z RAKOUSKA MU OTEVŘELY OČI

Euforii z porevoluční doby zažil ještě v Rakousku, kdy stačilo říct slova jako Havel, Praha nebo Bratislava a od lidí se dostavovalo nadšené přijetí. Potom si přečetl jeden inzerát a objevil se náhle v Tyrolsku, kde ho k jeho překvapení šéfová hotelu Iris okamžitě přátelsky přijala. Pracoval tam čtyři roky a další čtyři v motorestu v Horním Rakousku, poblíž našich hranic. Přiznává, že nebýt jeho zahraničních zkušeností, nemá asi oči tak otevřené. „Nějaký základ sice v sobě máte, ale tohle vás ještě posune. Bohužel, pořád v sobě máme zažitých těch 40 let komunismu, a to myšlení a uvažování se podle mě i dědí.“

Někdy se proto cítí být trochu cizincem i ve své rodné vísce. Všímá si věcí, které ostatní nepostřehnou. Před lety si někdo stěžoval na špatné rozhledové poměry na škrovádské návsi, a jak říká Tomáš Velendorf, nenašel se nikdo, kdo by dotyčnému řekl, že pokud není schopný vyjet s autem na náves, neměl by mít ani řidičák. „Naopak. Udělal se projekt a dnes tam máme za velké peníze již několik let dopravní hřiště s 25 značkami. Ale to jen takový střípek z mozaiky toho všeho současného šílenství,“ zmiňuje jednu absurditu, o které jsme i psali, a televize poté o případu natočila reportáž.

Před lety oslovil starostu Františka Pilného s nápadem, jak zlepšit dopravní situaci v Chrudimi, a dostalo se mu prý sice nadšené reakce, ale čas si na něj za celé čtyři roky nenašel. Když se vloni rekonstruovalo prostranství kolem Bídy, mohl prý při troše iniciativy ze strany města vzniknout například záliv se zastávkou, o kterém s ním mluvil už před čtyřmi lety. A cestující mohli přijet z Pardubic a pohodlně pokračovat třeba až na Větrník, ale nestalo se tak. „Prostě vás to štve, protože tu nemůžeme žít jak Saxana, dalších tři sta let, po škole, abychom se dočkali nápravy,“ uzavírá Tomáš Velendorf.

Vánoční atmosféra panuje i v Baru Kůlna.  Foto: Tomáš Velendorf

BLÁZNIVÝ SEN ZAČAL NA ŠKOLNÍM SRAZE

Když se vrátil zpátky do Čech, opět díky náhodě zakotvil v Praze. Mohl tak častěji navštěvovat i rodný Škrovád. Někdy v té době začal uvažovat, že je čas starý dům opravit, ale jak říká, jeho život je hlavně o náhodách.

V roce 2011 se konal v Chrudimi sraz ze základní školy po třiceti letech, potkal se na něm i se spolužákem z lavice, nyní architektem Karlem Thérem. „A někdy ve dvě hodiny ráno jsem mu ten nápad vykvákal,“ vypráví. Bylo to prý opravdu spontánní. „A Karel Thér se toho chytil, i když já jsem to bral ze začátku spíše jen jako takový bláznivý sen.“

BĚHEM STAVBY SE DĚLY NEUVĚŘITELNÉ VĚCI

Tomáš Velendorf nepředpokládal, jak bude příprava stavby a její realizace náročná. „Děly se tu neuvěřitelné věci. Stalo se třeba, že dokonce někdo začal mamince nadávat, co si to tu dovolujeme vůbec stavět,“ přiznává. „Jednu dobu jsem si až myslel, že to budeme muset zbourat, a nedokázal si představit, že bychom tu vůbec mohli žít,“ dodává. Někteří místní mu nemohli přijít na jméno, neznali ho a mysleli si, že si tam snad další developer staví malý panelák. Přitom se od začátku dělalo maximum pro to, aby stavba co nejvíce souzněla s okolní krajinou a s přírodou.

Nakonec se ale Kůlna dostavěla. Architektova rada, ať počká, až bude hotová i fasáda, se vyplatila. Když se obložila pískovcem a modřínem, následoval zlom a příval pozitivních ohlasů nad dokonalostí splynutí stavby s přírodou se od té doby nezastavil.

Je rád a cítí pokoru, že se vše podařilo zrealizovat. „Ze všeho nejvíce bych chtěl ze srdce poděkovat dvěma lidem. A to svému spolužákovi Karlovi Thérovi za jeho skvělý projekt,“ říká Tomáš Velendorf. „A za neuvěřitelnou podporu chci také moc poděkovat svojí mamince, za což jsem ji velice vděčný.“

Tomáš Velendorf s maminkou před Barem Kůlna.  Foto: Chrudimské noviny

S COVIDEM PŘIŠLO VAROVÁNÍ

Po roce a půl po kolaudaci přišel covid. Když začaly restrikce a kontrola dodržování protiopatření, zásahy policie na základě anonymních telefonátů byly na denním pořádku a nevyhnuly se ani Kůlně. Policie byla vždy profesionální a slušná. Horší prý bylo vědomí, že někomu stálo za to, aby zvedl telefon a vyvolal nesmyslný zásah, který nezachraňoval životy, ale stál ve výsledku možná deseti tisíce korun. Výsledkem jednoho takového zásahu byly dokonce vystrašené děti a zlomená noha matky, která je běžela uklidnit. „Občas něco vidíte a vážně jenom kroutíte hlavou, kam jsme se to po těch třiceti letech dostali. V devadesátých letech byla neuvěřitelná svoboda a ochota se uskromnit,“ vzpomíná nostalgicky. „Ale svobodě se začaly postupně utahovat šrouby a lidé začínají zapomínat,“ vnímá vývoj po revoluci.

Interiér Baru Kůlna.  Foto: Chrudimské noviny

PROSAZOVAT ABSURDITY ŠKODÍ CELÉ KOMUNITĚ

Podle Tomáše Velendorfa je absurdní, že někteří lidé si i po třiceti letech prosperity, svobody a demokracie pořád na něco stěžují. „Mnohdy si nevážíme toho, jak se ve skutečnosti máme,“ říká. Není to prý jen o malém dítěti, které je tak naučené od rodičů, že se nekompromisně dožaduje veganské horké čokolády, nebo o některých dospělých, kteří mají třeba dojem, že si s pivem a pokojem kupují vše, včetně vás.

„Někteří berou svobodu a prosperitu jako samozřejmost, co je automaticky na celý život a nemusí se pro to vůbec nic dělat, maximálně se otevře laptop, tam se něco nacvaká a tím se ta prosperita zajistí na další desetiletí,“ uvádí. A jak dodává: „Kvůli těm, co jsou mimo realitu a rádi by linkovali život druhým a nejvíce křičí, se to pak dostává do absolutních absurdit a šílenství. Jako třeba, když se například někdo domáhá uznání X pohlaví. Je to jen střípek z mozaiky celé minority a ve výsledku to všem jenom škodí,“ vysvětluje.

„Když vidím vlát duhovou vlajku vedle české vlajky na pirátském ministerstvu zahraničí, tak je mi trapně. A to říkám jako zástupce minority. Co se stalo v Bratislavě, je hrozné, ale psychopat se najde v každé době,“ říká. „To, ale neznamená, že celá společnost, nebo celé Slatiňany, po mě začnou střílet. Přijde mi to absurdní. Přeji si, aby se naše společnost trochu srovnala, nebyla tak rozpolcená, a život brala více s pokorou, humorem, a nadhledem.“

Tomáš Velendorf.  Foto: Chrudimské noviny