Chrudimské noviny Příběh umění ze škrovádských skal objasnil sochař Jan Pospíšil

Dnes: 2°C
Zítra: 4°C
Pozítří: 3°C

Příběh umění ze škrovádských skal objasnil sochař Jan Pospíšil

Slatiňany/Škrovád – Škrovádské skály jsou dodnes tichým svědkem zajímavé historie. Při bližším zkoumání si můžeme představit, jak se zde kdysi těžil pískovec. Dokladem toho jsou stopy po úderech ve skále. Nejen o tom jsme si u příležitosti 4. ročníku Kamenosochání zajímavě povídali se zakladatelem Okrašlovacího spolku Škrovád Jaroslavem Korečkem, galeristou Lubošem Jelínkem a akademickým sochařem Janem Pospíšilem, ředitelem Hořického sochařského symposia a pedagogem Střední uměleckoprůmyslové školy sochařské a kamenické v Hořicích.

Z vyhodnocení letošního kamenosochání.  Foto: Chrudimské noviny

Historie kamenického řemesla ve Škrovádě sahá daleko do minulosti. Psal se rok 1746, když do Škrovádu přesídlila rodina Zábranských, která před tím úspěšně provozovala huť i v České Lípě. Na pozvání knížete Auersperga si pronajali pozemky na pravém břehu Chrudimky. V té době ještě měl například svoji dílnu v Chrudimi vedle Pardubské fortny sochař Rohrbach.

Momentka z Kamenosochání.  Foto: Chrudimské noviny

Jak to v době začátků těžby pískovce ve Škrovádě vypadalo, víme díky obrazům škrovádského malíře Jana Kokeše, který si zde také založil dílnu. Od břehů Chrudimky se odhadem mohl odtěžit až 20 metrů dlouhý pás skály. „Dříve to místo bylo bez stromů, jenom haldy písku a v tom se skrýval kámen,“ popisoval Jaroslav Koreček opodál vysoké kupy zarostlé trávou, ukrývající kámen, který se už nedal nijak využít.

Akademický sochař Jan Pospíšil.  Foto: Luboš Jelínek

Mezi většími bloky pískovce chodili sochaři a vybírali si ty nejlepší kusy kamene pro sebe, podobně jako Michelangelo v Carraře. „Oblíbená velikost kamene byla 2 na 1 metr. Velké kameny byly většinou na tu lepší práci, na sochy a další na stavební řemeslo, jako překlady, rámy oken, kladí na dveřích a podobně,“ jmenoval sochař Jan Pospíšil. „Menší už byly takzvané haklíky, ze kterých se stavěly domy, mosty, prostě stavební kámen,“ pokračoval. 

Jaroslav Koreček, Jan Pospíšil a Luboš Jelínek.  Foto: Chrudimské noviny

„Škrovád má unikátní historickou expozici, o které ale nikdo nic moc neví. Těžil se tu špičkový kámen, který se hodně využíval právě i v Chrudimi. Živilo to tu spoustu lidí,“ dodal galerista Luboš Jelínek, díky kterému vzniklo v Chrudimi celosvětově oceněné Muzeum barokních soch. „Lepší tvrdší kámen byl na pravé straně a na levé straně se kámen používal ke stavebním účelům, další zajímavostí třeba je, že se v něm dají najít i zkamenělé fosílie.“

Sochař Jan Pospíšil kreslí, jak se pískovec dobýval.  Foto: Chrudimské noviny

Na levém břehu Chrudimky, blízko dnešního škrovádského náměstíčka, se také usídlil první známý člen rodiny Korečků, kovář Jan. Jaroslav Koreček je jeden z posledních, který o kamenickém řemesle ve Škrovádě díky svým předkům něco ví. Kovář Jan Koreček ve Škrovádě pracoval většinou hluboko do noci. Po celodenní šichtě mu zdejší kameníci donesli svoje nástroje, než si šli do jedné ze zdejších třech hospůdek zanadávat na hořký život. V létě pracovali v lomu a v zimě například kopali lidem ve sklepích studny. O tom, že to byl život opravdu těžký, svědčily nejen jejich hrubé ruce, ale i plíce zanesené jemným prachem z křemičitého pískovce. Kameníci umírali na silikózu plic průměrně ve věku 35–40 let.

Nejzapálenejší z účastníků, vnuk Jaroslava Korečka.  Foto: Chrudimské noviny

Prý bylo u kameníků zvykem, že popíjeli kořalku ve velkém, a to i během práce. A ti lepší z nich si prý nechávali vozit dokonce i šunku až z Vídně, jak se měli dobře. Jejich výplata byla sice slušná, ale zase ne tak velká, aby nebyli někteří schopni propít ji celou během jednoho týdne v hospodě. Dokazuje to kniha dlužníků škrovádské hospodské z doby první republiky, kterou donesl na letošní Kamenosochání ukázat jeden z místních rodáků.

Ukázka výtvorů z letošního Kamenosochání.  Foto: Chrudimské noviny

„Těžba zdejšího pískovce skončila na přelomu století, okolo první světové války, kdy se začalo ve velkém betonovat, ale pak byly pokusy o obnovení za první republiky a taky na konci německé okupace,“ vyprávěl Jaroslav Koreček a zmínil, že šlo o objednávku na obrubníky pro dálnici. Od roku 1937 se ale těžba už neobnovila. Stopy po úderech po dobývání zdejšího pískovce od kameníků ale můžeme číst ve skále dodnes.

Jan Pospíšil a Luboš Jelínek.  Foto: Chrudimské noviny

Každá malá rýha znamená minimálně tři údery kladivem. „Trasologie je stopa v kameni po nástroji a ta naznačuje, jak zdejší způsob těžby probíhal,“ vysvětloval akademický sochař Jan Pospíšil. „Pokud se budeme bavit třeba o barokních sochách, dá se i poznat, jak sochař do kamene sekal, jaké nářadí používal. To vše se z toho dá vyčíst. Škrovádský lom je i v tomhle ohledu opravdová rarita, jak parádně je to trasování vidět,“ hodnotil s nadšením.

Jan Pospíšil ukazuje postoj kameníka při práci.  Foto: Chrudimské noviny

Kameník si prý údery opracoval takzvanou lavici z kamene nejdříve tak, že mohl stát v zákopu, neboli sýkoře. „To jsou hovorové výrazy určitých skupin kameníků, každý kraj to měl ale trošku jinak," vysvětloval Jan Pospíšil. Kámen se odlamoval přirozeným způsobem zatloukáním klínů v místech, kde sedimenty utvořily v kameni přírodní pukliny. Páčením pomocí sochorů a břeven bylo možné tímto způsobem přirozeně odlamovat celé bloky.

Jaroslav Koreček.  Foto: Chrudimské noviny

Aby nebylo na kamenickou minulost Škrovádu zapomenuto, založil Jaroslav Koreček před několika lety Okrašlovací spolek Škrovád a spolu s akademickým sochařem Janem Pospíšilem od roku 2019 rozšiřují povědomí veřejnosti o zaniklém kamenickém řemesle právě formou každoročního Kamenosochání i pro ty nejmenší. Je to takový vhodný předstupeň třeba k pozdějšímu studiu na odborné škole. Letošní ročník proběhl úspěšně i přes nepřízeň počasí. Děti si vyzkoušely, jakou práci dá vytvořit sochu z kamene, a odnesly si domů nejen nezapomenutelné zážitky, ale i vlastní vydařené výtvory.

Z Kamenosochání nikdo neodešel s prázdnou.  Foto: Chrudimské noviny

Sochař Jan Pospíšil rozptýlil pochyby starších zájemců o sochařské umění a kamenické řemeslo, když účastníkům Kamenosochání prozradil, kolik let je v současnosti nejstarší studentce hořické umělecké školy. Pokud je tento obor vaše srdcová záležitost, neváhejte a jděte za štěstím. Den otevřených dveří se na škole v Hořicích koná 12. a 19. listopadu od 9 do 16 hodin.

Petra Vintrlíková

Reklama