Chrudim - Čas od času město přikryje jako mrak nepříjemný zápach. Jednou jsou to zemědělci, kteří hnojí svá pole močůvkou, jindy zase slepičárna v Dašické ulici vyvážející slepičí výkaly. Vítr pak tento zápach zanese nad město a některým Chrudimákům z toho bývá někdy pořádně "šoufl". Dá se vůbec s tímto problémem něco dělat?

Šéfka odboru ekologie a životního prostředí MěÚ Chrudim Dana Fraňková tvrdí, že příliš možností, jak určit míru, kdy je v míře zápachu překročena stanovená mez, město nemá. „V současné době neexistují objektivní technické metody, jak stanovit přípustnou míru obtěžování zápachem a její překročení. Emisní limity pro pachové látky byly totiž zrušeny,“ krčí rameny úřednice Fraňková. Přesto obecně platí, že velké chovy mají povinnost zpracovávat své plány výroby. Tedy i informace o tom, co a kdy budou dělat třeba právě s kejdou a močůvkou, jež však nejsou považovány za odpad, ale hnojivo. Pokud by tedy měl některý obyvatel města pocit, že byla v míře zápachu překročena únosná mez a producentem nevábné vůně je jeden z velkochovatelů v okolí, může si stěžovat na krajském úřadě, případně u České inspekce životního prostředí.

Jen kousek od "slavobrány" z trubek horkovodu se rozkládá chrudimský provoz společnosti VEMA a velkochov drůbeže.  Foto: Chrudimské noviny

S chovateli, jejichž provoz vyprodukuje do pěti tun amoniaku ročně, (právě čpavek je totiž primárním zdrojem nepříjemného odéru), potom jedná samotné město. I zde se ale jen obtížně zjišťuje míra překročení něčeho tak subjektivního, jako je obtěžování zápachem. „Je samozřejmě možné si původce zápachu pozvat a zjišťovat, zda jeho zdroj není v porušování třeba předpisů veterinárních, hygienických, nebo jestli takový zemědělec chybně nenakládá s odpady,“ vysvětluje Dana Fraňková.

Pole obklopují Chrudim ze všech stran.  Foto: Chrudimské noviny

Ne každý je ale ze zápachu šířícího se občas městem nešťastný. Například Daniel Seifert tvrdí, že něco takového naopak může obyvatelům města jen prospět. A osm dalších lidí, kteří jeho názoru na facebookovém profilu Chrudimských novin dali „palec nahoru“, s ním souhlasí. „Buďme rádi, že alespoň vítr dá městským dětem čuchnout k vesnici. Někteří neví, ani jak vypadá zemědělské zvíře, natož, že se produkty od nich dají dál zužitkovat,“ míní Seifert. Chrudimákům tak nezbývá, než se obrnit trpělivostí a přežít ne příliš častou „vůni“ vesnice v městských ulicích. Samotní zemědělci totiž kejdu, hnůj a močůvku jen tak používat jako hnojivo nepřestanou.