Politika - slovo, které se v naší zemi stalo takřka synonymem pro zlodějinu, sprostotu a opovržení. Přesto se do veřejné sféry tlačí stále víc a více lidí. Proč?

Inu, asi proto, že politika, mimo výše zmíněné, znamená i peníze, moc, postavení, naplnění ambic. A tato pochybná pozitiva mnohým jednoduše stojí za umazání rukou. Je totiž naivní myslet si, že vrcholní politici mohou být lidé čistí, neposkvrnění, plní čisté lásky a altruismu. Chyba lávky! Aby se člověk dostal na samotný vrchol, musí se zašpinit, zašmelit, přihrát tu a tam někomu z kamarádů něco z veřejných peněz, aby se později mohl opřít o mocnou podporu šedých eminencí.

Chleba se láme zřejmě na úrovni maloměsta. Maloměstští politici sedící v zastupitelstvu mají nakročeno k hvězdné dráze "velkých zvířat", která určují naše osudy a osudy našich peněženek v Parlamentu i jinde. Stačí se podívat na místostarostu Jana Čechlovského, který se stal poslancem, jen to zasvištělo.

Být zastupitelem není přesto žádná legrace. Rázem na vás leží zodpovědnost za stovky miliónů v městském rozpočtu, pro něž většina s klidem zvedne ruku. Připravují ho přeci profesionálové a ... z cizího krev neteče. Snad jen Petr Lichtenberg ze Strany svobodných svou pěstičkou stále buší do ocelových vrat, odmítá další zadlužování. Nabízí však řešení situace? Vidí ve svém omezeném rozhledu něco víc, než okamžitý užitek z vynaložených peněz? Těžko říct. Je ovšem fakt, že právě Svobodní byli jedni z nejhalasnějších odpůrců rekonstrukce bývalého kostela svatého Josefa.

Abych nebyl obviněn ze zaujatosti - některé jejich názory jsou mi sympatické. Třeba ty, v nichž požadují snadnější přístup ke zbraním pro důvěryhodné občany. A to i přesto, že sám jsem monarchista a stavovská společnost je pro mne ideálem.

Lékaři, správci domů, učitelé, poslanci - to jsou ti, které jsme si zvolili, aby rozhodovali o našich životech. Vložili jsme naši důvěru do jejich rukou. Vyznamenali jsme je výjimečností a svou výjimečností slouží nám. Uvědomují si to?