Chrudim/Úherčice - Řekne-li se rodilému Chrudimákovi slovní spojení „Palučiny a Jitka Hlaváčová“, okamžitě ví, oč jde. Že nejde jen o místo v lese nedaleko Janovic, ale také o životní postoj, zkušenost, vzpomínky a dnes i znovuzrozené Palučiny nedaleko Úherčic u Heřmanova Městce.

[[img:chrn_fullwidth:994:Palučiny - tábor jak z knížek Jaroslava Foglara]]
Míříme tedy do nových Palučin, tábora zbudovaného takřka na zelené louce, ač výstižnější by bylo spíše „na zarostlém lesním paloučku“. Míjíme ohniště, indiánské týpí, několik stanů na podsadách. Jedeme navštívit ženu, která s rodinou a Palučiňáky teď sedí u stolečku před novotou zářícím srubem. Odpočívá po mimořádně teplém dni.

Když ji prosíme o rozhovor, část jejích vzpomínek, překvapeně se na nás podívá: „Já, proč já bych vám měla něco říkat? Vždyť pamětníků je víc než dost.“

[[img:chrn_fullwidth:973:Jakub Valenta a Jitka Hlaváčová]]
Začneme tedy od začátku a ptáme se na první setkání budoucí ředitelky Domu dětí a mládež s fenoménem Palučin. „V roce 1975 jsem nastoupila do Domu pionýrů a mládeže, jak se dnešní DDM jmenoval. Palučiny v té době byly základnou, kam se sjížděly děti z blízkého okolí - hlavně z vesnic,“ popisuje své začátky Jitka Hlaváčová.

„Za vznikem základny stál tehdy Jiří Chládek, který dokázal nadchnout děti tak, že se za ním dobrovolně vydávaly do bývalé hájovny, kde zřídil právě zmiňovanou základnu. Jiří Chládek dokázal uprostřed lesa vybudovat třeba fotokomoru, kde učil děti vyvolávat fotografie,“ popisuje dnes pozapomenutou postavu Hlaváčová.

 „Rozhodně to ale nebyl nějaký pionýrský tábor, jak by se, vzhledem k době, v níž se na Palučnách začínalo, mohlo zdát. Chládek chodil oblečený v zelené košili a i pro mě, když jsem začala na Palučiny jezdit, jednu sehnal. Nadměrnou velikost,“ směje se Jitka Hlaváčová.

„Šátky se nasazovaly teprve tehdy, když se blížila kontrola. Ale i jim muselo být jasné, že spíš než myšlenky marx-leninismu, učíme děti pracovat s kůží, malovat, štípat dříví.“

„V 70. letech byly Palučiny spíše útěkem před tuhostí režimu, protože členství v pionýru se stalo povinným - do té doby tomu tak nebylo a vzniklo SSM,“ povzdechne si Hlaváčová.

[[img:chrn_fullwidth:980:"Indiánská část" dnešních Palučin]]
Zajímalo by nás, jestli se tehdy mezi vedoucími našli nějací opravdu tvrdí komunisté a prorežimní zanícenci: „Rozhodně ne! Prostředí Palučin takové lidi spolehlivě eliminovalo. Proč? Asi proto, že jim z účastí na akcích neplynula žádná další kariéra.“

„Z počátku mě kluci nechtěli do svého kolektivu pustit,“ vzpomíná bývalá ředitelka Domu dětí a mládeže. „Byla jsem pro ně rušivý element. To víte, ženská, která je nutí uklízet drobky po nakrájeném chlebu, prázdné konzervy, ale postupně se smířili s mou přítomností. Asi zjistili, že moje zaměření na výtvarnou výchovu jim může přinést mnoho nového a neméně krásného.“

„Byla jsem městská holka a zásadní vliv na mou proměnu měl samozřejmě Jiří Chládek,“ předchází otázce, která se nabízela. Jak může vlastně městský člověk učit děti životu v přírodě.

„Chládek byl zkušený táborník, turista a ve svém Orlím hnízdě (zvláštní část palučinského domu), kam jen tak někdo nesměl vstoupit, vymýšlel všechny hry, soutěže a vzdělávací programy,“ popisuje Hlaváčová dávné fungování základny.

[[img:chrn_fullwidth:982:Práce uprostřed přírody a s přírodními materiály]]
„V roce 1983 nastoupila na místo ředitelky Domu pionýrů zapálená komunistka. Všechno chtěla řídit, což se jistě očekává. Problém byl v tom, že koncepci Palučin nerozuměla. Protože se naše představy rozcházely, dostaly jsme se do konfliktu.

Ten vyvrcholil mým odchodem. Dokonce jsem dostala na vybranou, ve které škole bych chtěla znovu učit. Zvolila jsem dnešní Základní školu U Stadionu,“ rozpovídá se tehdejší pravá ruka Jiřího Chládka o další etapě svého života věnované dětem. Tentokrát i vlastním.

„Stejný rok se mi však stal i rokem radostným - narodil se mi syn, takže jsem toho moc nenaučila a záhy odcházela na mateřskou dovolenou. Po návratu mi tehdejší ředitel Domu pionýrů Bakeš nabídl možnost opět působit v Palučinách. Samozřejmě jsem s radostí nabídku přijala.“

Mezi roky 1983 a1986 však Palučiny nesloužily jen k vyžití dětem, ale vozily se sem celé zájezdy prominentů na víkendové „vzdělávací“ kurzy. Samozřejmě náplní kurzů byla, tehdy tolik oblíbená, konzumace ne příliš malého množství alkoholu. Tehdejší ředitelce to ale od následného vyhození z vedoucí pozice stejně moc nepomohlo.

„Ředitel Bakeš byl do jisté míry posedlý modernizací. Vše se muselo udělat nové, lepší, kvalitnější. Život v přírodě se stával pohodlným časem odpočinku a z Palučin vzniklo rekreační zařízení,“ zamýšlí se Hlaváčová nad pozměněnou koncepcí základny.

V roce 1986 umírá Jiří Chládek. Šel nařezat dřevo, aby bylo večer co přikládat do kamen bývalé hájovny, ale už se mu to nepodařilo. Zemřel tam, kde to tolik miloval - na Palučinách.

[[img:chrn_fullwidth:981:Děti i náctiletí tráví čas pohromadě]]
„Koncem 80. let se k nám přidávají Valkeři Pavla Víška a v něm se mezi nás dostává opravdový traper, dnes bychom řekli „odborník na outdoor“. Učí nás, jak správně zakládat ohně, k čemu všemu se hodí klobouk, co vše se dá v přírodě sníst a přežít, jak se staví týpí a mnoho dalších dovedností.

Brzy jsou z nás dobří přátelé a Víškovi Valkeři tak doplňují tehdy už dost početnou rodinu zájmových kroužků, která má svou hlavní základnu uprostřed lesů nedaleko Janovic,“ vzpomíná s úsměvem na příchod chrudimského zálesáka Hlaváčová.

Devadesátá léta znamenají „zlatou dobu“ palučinské chalupy:

„Vznikají celoroční programy pro děti, takže se na Palučinách střídají mládežníci každý víkend. Pracujeme s přírodními materiály, vznikají tradice, které fungují dodnes.

Hlavně se ale všichni cítí svobodní, protože tlak „zhora“ prakticky neexistuje. Přesto se koncem let devadesátých a začátkem nového tisíciletí začínají objevovat mraky na jinak slunečném nebi,“ připravuje nás na blížící se katastrofu bývalá ředitelka Domu dětí.

[[img:chrn_fullwidth:985:Během čtrnáctidenních táborů se děti naučí spoustu nových dovedností]]
„2002 byl rokem, kdy jsem byla odvolána z funkce ředitelky DDM. Pro údajnou neloajálnost k zaměstanavateli. Co konkrétně to znamenalo, dodnes nevím.

Za vším nejspíše byly nenaplněné touhy jednoho místního politika, který toužil po pozemcích, které byly prostředkem pro dětský smích a radost. Nastávaly kuriózní situace, z nichž některé by vydaly na film. Tragikomický film,“ vypráví s hořkým úsměvem Jitka Hlaváčová.

„Dva roky nato jsme udělali poslední táborák, spálili totem, zaplakali si a tím staré Palučiny skončily. Po více než čtyřiceti letech.“ říká s viditelným pohnutím Hlaváčová.

Protože je ale Jitka Hlaváčová člověk, který se nikdy nevzdává, už tehdy začala s přáteli, rodinou a těmi nejvěrnějšími Palučiňáky plánovat, kde by mohla činnost, která přinášela tolik radosti a navázaných přátelství pokračovat.

Našel se pozemek, byla třeba práce. Protože odchovanci janovických lesů se dřiny nebojí, pomalu se začaly rodit Palučiny nové, jiné a přece tolik podobné těm starým.

Vymýtila se vegetace, postavily stany, přivezla maringotka. A protože další vlastností dětí z Palučin je i soudržnost, našly se dobré duše, které zaplatily novou koupelnu, odvodnění, nechaly postavit srub, před nímž si dnes povídáme. Zapojila se i bývalá chrudimská radnice, Pardubický kraj a Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy. Velkou pomocí byli rodiče a přátelé Palučin.

[[img:chrn_fullwidth:984:Srub s kuchyní ve stylu domů na Divokém západě]]
Vše by ale nebylo možné bez pevné vůle a nezdolného optimismu Jitky Hlaváčové. Mohla by sedět doma, na chalupě a rezignovaně odpočívat.

Po tolikeré práci pro druhé by jistě na vše měla nárok a nikdo jí nic nevyčítal. Něco takového by se však neslučovala s povahou celoživotního bojovníka. Ne za sebe, ale za zdravější a bohatší život dětí.

„Nic jsem nikdy nedělala pro sebe,“ je motto, které by klidně mohlo zdobit totem Jitky Hlaváčové. A úplně u země, aby to viděli jen ti nejzasvěcenější a nejmenší snad i slova, která vystihují její celoživotní boj plný zvratů:

„Nikdy se nevzdávej, nikdy nepodlehni.“ Protože to vkládá do duší všech mladých lidí, dnes už často rodičů s vlastními dětmi, kteří se stále vracejí za svou vedoucí. Palučiny jsou bezesporu chrudimský fenomén a místní obyvatelé se dělí jen na ty, kdo jím poznamenaní jsou a na ty, kdo o něm slyšeli.

[[img:chrn_fullwidth:977:Jitka Hlaváčová - tak, jak ji znají stovky chrudimských dětí ]]
„Tys byl na Palučinách?“ - tato slova stačí, aby rázem vzniklo, mezi jinak cizími lidmi nepsané pouto, jakási tajemná síla spojující lidské osudy. Začal to Jiří Chládek, pokračuje Jitka Hlaváčová. Pokud někdy v létě přijedete se podívat do úherčických lesů, musí vám být jasné, že o pokračovatele nouze rozhodně nebude.

Howgh!

Chrudim - Koniášův potlach přitáhl stovky návštěvníků, kteří využili možnosti opéci si uzeniny, poslechnout hudební skupinu Kořenova Hoblovka a nechat si své ratolesti zasoutěžit v dětských disciplínách.

Už od 14 hodin stavěla parta organizátorů Koniášova potlachu hranici dřeva, instalovala čarodějnici na její vrcholek. 

[[img:chrn_fullwidth:997:Příprava hranice]] 
Jako čarodějnic namaskované slečny z devátých tříd ZŠ Malíka potom připravovaly pro děti nejrůznější soutěže - skákání v pytli, „let“ na koštěti, házení míčkem na cíl.

[[img:chrn_fullwidth:1001:Krásné čarodějky]] 
Když pak ve čtyři odpoledne zahájil Luboš Jelínek soutěžní část potlachu, napočítali jsme asi padesát dětí toužících po párku, limonádě a cukrové vatě. Za chvilku už se kolem Divadla Karla Pippicha rozléhal dětský smích a povzbuzování rodičů. Zřídka byl slyšet i pláč, ale naražené koleno k dětským hrám patří.

[[img:chrn_fullwidth:1005:Skákání v pytli je přece legrace]] 
Dětí přicházelo stále víc, ceny se pojídaly, vítězů přibývalo a kartičky postupně nestačily.

[[img:chrn_fullwidth:1006:Děti se bavily]] 

Všechny vítěze si můžete prohlédnout ZDE

Za dvě hodiny nastal nejdůležitější okamžik dnešního odpoledne - zapálení ohně.

Karel Thér připravil pochodně, které se poté rozdaly vybraným dětem a ty poté ze čtyř stran zapálily hranici. Oheň se rozhořel a Kořenova Hoblovka začala se svou hudební produkcí ve stylu country.

[[img:chrn_fullwidth:1012:Zapalování ohně pod dohledem Karla Théra]] 
Když žár ohně konečně dovolil přistoupit na vzdálenost opékacích prutů, objevily se špekáčky a odvážlivci začali s přípravou uzenin ke konzumaci.

[[img:chrn_fullwidth:1011:Opékací pruty od firmy Lájoš Grman Ltd. byly zaručeně BIO]] 
Při poslechu kapely čas hezky plynul, pivo teklo proudem a jak přicházela noc, vytvořila se stálá skupina posluchačů.

[[img:chrn_fullwidth:1017:Kořenova Hoblovka stále v akci]] 

Koniášův potlach skončil přesně tak, jak bylo plánováno. Za rok tedy naviděnou.

A ZDE si můžete prohlédnout všechny fotografie z Koniášova potlachu.

Prostor mezi Radoušovkou a místem zvaným Chrudimáky V Prdeli dostane konečně smysluplné využití a promění nehostinný oprýskaný pravobřežní ráz řeky Chrudimky v moderní rezidenční bydlení s obchody a parkovištěm.

Co víc si v centru přát? Vrátí se sem lidé a přibude nebytových prostor, aniž by to kladlo zvýšené nároky na parkování ve městě. Ostatně, takový je i novodobý trend a městskou kasu to navíc nestojí ani "kačku".

V kontrastu s tím vyčnívají v centru Chrudimi městské nemovitosti připomínající svým vzezřením a využitím šedivé pohrobky socialismu. Vzlínající vlhko, opadané omítky, zatuchlé obchody, mezi nájemníky převažují sociálně méně přizpůsobiví lidé...

Pamatujete si ještě, kolik vášní vzbudil prodej místa, kde teď stojí Balustráda? Jen pro připomenutí - stával zde prázdný městský dům, který osiřel po odchodu katastrálního úřadu, a jeho přílepkem byla po několik let ruina, která tu zbyla po explozi plynu. A dnes? Výsledek vidíte sami - moderní obchodně-bytový komplex s unikátním podzemním parkovištěm.

Mám za to, že čas dal přívržencům této "cesty" za pravdu a že výstavba v Radoušově a Pobřežní ulici bude stejně jako Balustráda pro město přínosem. Škoda jen, že stejně nesmýšlejí někteří naši radní, kteří udržují při "životě" skomírající budovy, aniž mají s jejich provozem nějaké větší manažerské zkušenosti.

Chrudim - Co spojuje české raftařky a seniory putující s vidinou aktivního odpočinku do nedalekých Slatiňan? Kromě spousty endorfinů i firma, která vyrábí jejich sportovní vybavení. Jde o českou značku LOAP a zájemce najde prodejnu těchto mimořádně kvalitních výrobků jen kousek od chrudimského gymplu.

„Protože sám často do přírody jezdím, zajímá mě – studuji na VOŠ v Chrudimi ekologii – přišlo mi logické, že se budu věnovat právě podnikání v této oblasti,“ vítá nás na prostorném dvoře, mezi stany s uskladněnou zahradnickou hlínou a kempingovým vybavením spolumajitel a provozovatel firmy e-kempovani.cz Jan Čáslavka.

[[img:chrn_fullwidth:966:Jan Čáslavka]]

Mladý člověk, který bez zkušeností jen těžko hledá cestu na tolik přesycený trh, vsadil nejen na české výrobky právě od LOAPu a tradiční firmu z USA Coleman, ale i na velmi kvalitní výrobky holandské firmy EuroTrail.

Většinu prodeje dnes tvoří právě objednávky, které přicházejí přes internetový portál obchodu. Firma u chrudimského nádraží je prozatím známá spíše místním outdoorovým nadšencům, než zahrádkářům. A to i přes fakt, že oba tu najdou to, co k svým koníčkům potřebují.

„Zatímco ve starých židličkách, které si pamatují hlavně ti věkem pokročilejší z cest do Maďarska, Bulharska a Jugoslávie se jen obtížně hledal pohodlný posez, holandský výrobce vsází spíše na vysokou kvalitu a pohodlnost. Je jasné, že cena za takový výrobek je o něco vyšší, ale odpočatá záda vám jistě poděkují,“ usmívá se Honza.

[[img:chrn_fullwidth:968:Židle Coleman - vlevo Coleman Standard quad chair, vpravo Coleman Deck chair]]

V současné době se sice zdá, že obchod je teprve v plenkách, ale z omylu nás vyvede mladý podnikatel snadno a rychle.

„Máme přes 4 tisíce unikátních přístupů, které se na naše internetové stránky vrací. Není to tak dlouho, co nám přišel děkovný mail ze Slovenska, kam zasíláme zboží také. Zákaznice byla nadšená kvalitou a rychlostí, s jakou jí zásilka přišla. Samozřejmě se najdou i nespokojení zákazníci, ale těch je opravdu promile,“ vysvětluje Čáslavka, sám oblečen do mikiny od LOAPu.

[[img:chrn_fullwidth:970:Monika Brtnická představuje mikinu LOAP]]

„Myslím, že naší velkou výhodou je právě umístění v centru města. U nás opravdu není žádný problém přijet autem, zaparkovat a vybrané zboží si naložit. Žádné dlouhé přenášení pytlů hlíny a stanů. Vše se dá pohodlně zvládnout na místě,“ popisuje obchodník.

[[img:chrn_fullwidth:969:Klikněte na mapu, obchod je blízko centra města]]

Tím se dostáváme k dalšímu sortimentu, jejž e-kempování.cz nabízí – zahrádkářské potřeby.

„Najdete tu opravdu vše. Od zmiňované hlíny, přes hadice až po zahradní grily a nábytek. Vybere si i ten, kdo upřednostňuje spíše zboží s kratší životností,“ ukazuje cenovky Jan Čáslavka.

Musíme mu dát zapravdu, protože právě ceny, dostupnost a přívětivost personálu jsou velkým plusem, který ocení každý zákazník. Kde jinde na vás dýchne lehce starosvětská slušnost a zájem o každého, kdo si chce pořídit třeba jen nástavec na zahradní hadici. Ve firmě e-kempování.cz je takový přístup samozřejmostí. Stejně jako shodné ceny v kamenném obchodě a tom internetovém.

[[img:chrn_fullwidth:967:Rodinný stan Lakeside 6 Deluxe]]

„Každý měsíc plánujeme výstavy – tento u nás najdete právě zahradní nábytek, chystáme se rozšířit záběr i na lůžkoviny, postele, matrace, v zimě u nás najdete lyže, brusle a vybavení potřebné k zimním sportům. Součástí obchodu je i půjčovna, kde zájemce najde prozatím stany a kempingové vybavení, ale do budoucna se chystáme půjčovat právě i lyže, brusle a další. Vše, co u nás nenajdete, ale napíšete si o to vám i rádi objednáme. Kontaktů máme opravdu hodně,“ zvedá se Jan Čáslavka z kempingové židličky a odbíhá k dalšímu zákazníkovi (PR).

Chrudim - Leckterý odpůrce chrudimského galeristy Luboše Jelínka musí připustit, že Koniášův potlach Na Roštině zanechává v očích dětí radost a smích. Nejinak tomu bude i letos, v pondělí 30. dubna.

[[img:chrn_fullwidth:929:Již po sedmé se Na roštině rozhoří Koniášova vatra]]

A právě strůjce této provokativní myšlenky - smíšení trampského potlachu a jiráskovského nepřítele všech správných Čechů, Antonína Koniáše z jezuitského řádu, nám vysvětlil, jak celá akce vznikla.

„Antonín Koniáš, nebo také Koňas je postava, kterou má snad každý zaškatulkovanou naprosto přesně,“ vypráví Luboš Jelínek.

„Je to nepřítel českých knih, svobody a symbol útlaku národa. Nic však není vzdálenější realitě. Koniáš knihy sice pálil, dokonce i u nás v Chrudimi - podle všeho právě Na Roštině, ale ve velké většině se jednalo o dobovou pornografii a kramářské tisky pochybné hodnoty. Většina knih skončila pouze s vytrhanými stránkami, případně začerněnými bludnými větami. Co nešlo vytrhat, to opravdu zabavil a buď spálil nebo expedoval do klášterů, které všechny knihy archivovaly. Každou zabavenou knihu ale nahradil knihou katolickou obdobného zaměření,“ vysvětluje galerista.

[[img:chrn_fullwidth:927:Michal Tereska a arch. Karel Thér připravují dříví na hranici]]

A proč potlach? „Potlach je setkání lidí, kteří k sobě mají blízko. Chtějí trávit čas společně. Pálení čarodějnic má svou tradici a je opravdu zajímavé sledovat, jak se vesnice od vesnice liší. Do města se ale tak úplně nehodí,“ rozvíjí svou myšlenku Jelínek.

„Původně byl Koniášův potlach symbolem spolupráce mezi stranami na chrudimské radnici, ale postupně se přetransformoval do současné podoby, kdy se jeho přípravou zabývají ti, kdo chtějí pro chrudimské měšťany udělat něco navíc, něco hezkého, vtipného, svěžího a možná i trošku provokativního,“ skrývá za kalíškem kávy svůj úsměv bývalý radní.

[[img:chrn_fullwidth:928:Čarodějnice pochází tradičně z dílny Terezky a Klárky Thérových]]

„Vymysleli jsme tedy Koniášův potlach. Ano, je v tom jistý druh provokace, snaha přesvědčit spoluobčany, aby se na osobnost Koniášovu začali dívat pod jiným úhlem, než tím, který jim vštípil svými díly Alois Jirásek. Mimochodem autor, jehož mám já sám moc rád,“ chestertonovsky zamotá svou fabulaci. „Spojení Koniáše a potlachu je pak čistě postmoderní hříčka,“ dodává.

[[img:chrn_fullwidth:930:Desítky chrudimských dětí si vyzkoušejí všechny disciplíny]]

S přáteli proto každý rok připraví hranici, nařežou dřevo, zaplatí vuřty, vatu a limonádu pro děti, obstarají hudební skupinu. Proč?

„Život města je množina aktivit jednotlivců,“ říká často Jelínek. Mnozí by však v jeho nohavici zahlédli kopyto, i kdyby do kohoutků všem Chrudimákům pustil na den zdarma pivo. Jen těžko se chápe těm, kdo se rádi přiživí na aktivitě druhých, že někomu může být dostatečnou odměnou právě jen ten zdánlivě obyčejný dětský úsměv, spokojení obyvatelé východočeských Athén, lepší nálada kamarádů i zcela neznámých lidí.

 [[img:chrn_fullwidth:932:Organizátoři Koniášova potlachu pomáhají dětem plnit úkoly]]

„Letos bude novinkou pro děti cukrová vata,“ sděluje chrudimský galerista. „Každé dítě dostane při zahájení kartičku, na níž bude natištěné číslo a tabulka s úkoly, které musí splnit, aby si vybojovalo vuřtík, limču a vatu.“

„Další novinkou bude fotografování dětských úsměvů. Před vyzvednutím výhry si každého sportovce vyfotíme a druhý den si všichni mohou prohlédnout malé vítěze na stránkách Chrudimských novin,“ plánuje Jelínek.

 [[img:chrn_fullwidth:931:A děti si odpoledne náležitě užívají]]

„Ani dospělí nepřijdou zkrátka. Do 23 hodin bude hrát i Kořenova Hoblovka revival band.“ upřesňuje Luboš Jelínek program pro ty odrostlejší.

Přijďte se přesvědčit, pobavit a opéct si vuřt na Koniášův plácek. Od 16 hodin začínají soutěže pro děti, v 18 hodin zapálení ohně s čarodějnicí. I to je další postmoderní hříčka. Bystrým pozorovatelům jistě neunikne, co že to ta povětrná ženština svírá pod svou rukou...

„Prozrazovat nebudu,“ usmívá se potutelně jeden ze strůjců Koniášova potlachu. „Jistě si každý všimne sám dalšího odkazu na legendárního jezuitu.“

Přečtěte si také o historii čarodějnic

Není to tak dávno, co jsme ze všech stran, především těch veřejných, slyšeli ujišťování o všem možném a nemožném. O tom nemožném především. Slibovat možné, znamená slibovat potřebné. A potřebné není tak vidět, jako nemožné. Hlavně se však z nesplnění možného hůře vymlouvá.

„Zasadíme se o výstavbu obchvatu,“ byla slova, která jsme všichni slyšeli a četli od členů Věcí veřejných v našem městě asi nejčastěji. Dokonce i pardubický tajemník se obul do starosty Řezníčka, když tento litoval absence snahy o zprostředkování setkání s ministrem dopravy. Celá věc se prý nakonec měla trochu jinak a možná šlo jen o zákulisní čachry chrudimské maloměstské politiky. V paměti však zůstává hlasitý křik snad všech, kdo jen chvilku toužili po Vítu Bártovi na samotném vrcholu.

Co se však nestalo v posledních dnech a týdnech, v nichž nás média sytila kašičkou, která nebyla zrovna stravitelnou.

Krom obvyklých bulvárních pochoutek „kdo, kde, s kým a za kolik“, dočkali jsme se kabaretního představení na téma „úplatek, toť prostá půjčka příteli,“ a samozřejmě též klasické české hry „já nic, já muzikant, to všechno ten zlý svět kolem“. Bárta, Škarka, Kočí. Chybět nesmí samozřejmě paní Peak a její vypečené hrátky s voliči, kteří vložili důvěru do podnikatelského pokusu jistého Napoleona Bárty, majitele (dnes už bývalého) šmírovací Agentury Bílého Lva.

Novou tradicí, kterou tyto ženy přinesly do politiky, tak určitě nebude kultivovanost, šestý smysl (pokud jím není smysl pro vulgarity po konzumaci „těžkého francouzského vína“), citlivost a jemnost. Přinesly sprostotu, které se vyrovná asi jen ministr Prostředníček a spící, hulvátský Kníže.

Naše noviny tedy neváhaly a chrudimskou kancelář Veřejných věcí kontaktovaly. Těšili jsme se na pár jasných slov, pevné stanovisko.

Čekali jsme vyjádření k situaci, která je lokálně možná méně zajímavá, než hlasitě vydupávaný obchvat. Globálně však tlačí silnici u Vestce hluboko k archeologickým vykopávkám.

Dočkali jsme se ticha, které si nezadá s tichem na hřbitově u svatého Kříže. Ani slovo. Ani čárka. Ani tečka. Nic.

Chrudimské Věci veřejné jako by přestaly existovat.

Nezbývá, než doufat, že hrdinství, s jakým táhly do donkichotských bitev v letech předchozích, předvedou brzy znovu. Jen místo planiny u větrných mlýnů bude místem jejich bitvy Waterloo.

Dříve mnoho slov, dnes ticho po pěšině ...

Chrudim - Při rekonstrukci Muzea loutkářských kultur byla objevena pracovníky stavební firmy zakrytá středověká jímka. Zvláštností je, že se nenachází za domem, ale přímo v jeho nejspodnější části.

Středověké a raně novověké jímky jsou pro archeology cenným zdrojem informací o životě v dané době. Co se zdá nám v dnešní době možná nechutné - přehrabávání odpadků - pro zkušené znalce života před staletími je neocenitelným pomocníkem.

V těchto odpadních dírách se často nacházejí zbytky keramiky, skla ale i šperky, mince a části oděvu. Jednoduše to, co spadlo z ruky člověku, který se před stovkami let zbavoval domovního odpadu. Díky Bohu, netříděného.

Odborné posouzení jímky poskytl Jan Musil, archeolog Regionálního muzea v Chrudimi, který se nebojácně odvážil až na samotné dno této bezmála10 metrů hluboké jámy.

[[img:chrn_fullwidth:923:Přes devět metrů hluboká jímka]]

Slovo má archeolog Musil: „Pod podlahou v domě č.p. 74 byla při rekonstrukci Muzea loutkářských kultur odhalena středověká a raně novověká jímka s rozměry asi 100 na 150 centimetrů. Tvoří ji šachta o hloubce 9,07 metru. Je jí vlastní kruhový půdorys, který se při bázi mění téměř v pravoúhlý.

Dno jímky je pak zatesáno do skalního podloží. Na dně si odvážný archeolog může zbytků původní výdřevy. Podle všech indicií musela být v minulosti čištěna, protože je opatřena manipulačním žebříkem, který pochází nejspíše z padesátých let minulého století.

Ve sbírkách Regionálního muzea v Chrudimi se nalézá soubor archeologických nálezů získaných při rekonstrukčních pracích v roce 1955 v „holírně pana Capouška“. Údaje o nálezu pokračují odkazem „v hloubce 6 metrů“. S největší pravděpodobností se tedy jedná o nálezy pocházející z této jímky.

Nejbližší analogií jsou odpadní jímky odkryté při stavbě OBC Balustráda v Hradební ulici a při stavbě Státního okresního archivu v Chrudimi.

Rozdíl je ale v tom, že všechny doposud dokumentované chrudimské jímky se nalézaly na dvorku za domem. Mydlářovský dům, zabírající téměř celou parcelu pak musel být vybaven jímkou situovanou v interiéru stavby. S podobným řešením se setkáváme například v Domě pasíře Prokopa v Táboře,“ shrnul své stanovisko Musil.

Chrudim - Společnost K2 Invest, vlastněná chrudimským developerem Milanem Kuštou, koupila v Radoušově ulici stavební parcelu, na které hodlá do konce letošního roku postavit nové rezidenční bydlení kombinované s parkovištěm a obchodními prostorami. 
 

[[img:chrn_fullwidth:937:Fasáda domu v Radoušově ulici]]
Na uvedeném pozemku se přitom mělo stavět už před lety, pouze s tím rozdílem, že objekt měl podle původního projektu disponovat navíc krytou střelnicí.

K realizaci tohoto záměru nakonec nedošlo, neboť dřívější vlastník vyinkasoval na nové byty od lidí tučné zálohy a zmizel. Následně skončil ve vězení a celá lokalita včetně projektu spadla do konkurzu.

V něm koupila parcelu i s projektem nejmenovaná advokátka z Jičína, od které vše před třemi lety odkoupila již zmíněná Kuštova společnost, která se tu nyní pouští do díla.

[[img:chrn_fullwidth:935:Fasáda do dvora k hotelu Alfa]]

"Převzali jsme stavební povolení na původní projekt, z něhož jsme vypustili střelnici. Místo ní vzniknou směrem do Radoušovy ulice dva nebytové prostory. Objekt bude rovněž disponovat parkovištěm pro rezidenty a dále zde vznikne 18 bytů, z nichž polovina bude mezonetových, od 1 + kk až po luxusní byt o výměře 180 metrů čtverečních se sedmi pokoji a třemi koupelnami, který bude mít výhled jak na historické centrum města, tak i na jihozápad směrem k řece Chrudimce," vyjmenovává Milan Kušta.

Paradoxně, přestože se všude hovoří o krizi, je právě tento nejdražší byt už dopředu prodán. "Ačkoliv jsme bydlení v Radoušově ulici ještě nikde neinzerovali, je o ně velký zájem," dodává stavitel. Pořizovací cena každého bytu se přitom pohybuje podle velikosti a jeho polohy zhruba od 29 do 35 tisíc korun za metr čtvereční včetně DPH.

[[img:chrn_fullwidth:936:Pohled od parčíku a řeky]]
Nový rezidenční objekt v Radoušově ulici není však jediným projektem společnosti K2 Invest v této lokalitě. Stavět se totiž bude také hned v sousedství - v místech, kde se v Chrudimi říká "V Prdeli".

"Součástí akce v Radoušově ulici se stanou i dva historické domy v Pobřežní ulici, které už vlastníme a které přijdou rovněž zmodernizovat, tentokrát k nájemnímu bydlení," uzavírá Milan Kušta.

Další obrázky

[[img:chrn_fullwidth:963:Výstavba 27. dubna 2012]]

[[img:chrn_fullwidth:559:V Radoušově ulici zmizela ohrada, která hyzdila uličku desítky let]]

[[img:chrn_fullwidth:558:Chodcům se otevřel pohled na prázdný dvůr v jehož středu stojí vrtná souprava]]

[[img:chrn_fullwidth:556:Obrovský vrták hloubí 6 metrů hluboké díry]]

[[img:chrn_fullwidth:557:Do vyvrtaných děr se vkládá železná armatura a zalévá se betonem]]

[[img:chrn_fullwidth:552:Budoucí dům bude stát na pilotech, v dávných dobách zde protékalo řečiště Chrudimky]]

[[img:chrn_fullwidth:554:Vedle domu je vyprojektován parčík, oáza klidu v centru města]]

Chrudim - Objekty v majetku města nejsou pro Chrudim zrovna nejlepší vizitkou. Mnozí občané přitom ani neví, že nevzhledné nemovitosti, jež mezi ostatními udržovanými domy vyčnívají omšelostí a opadanými omítkami, spravuje právě jejich radnice.

Městské domy jsou totiž ve srovnání s ostatními v daleko nejhorším stavu - oprýskané, vlhké a obydlené nepochopitelně přímo v centru historické Chrudimě nejproblematičtějšími sociálními skupinami obyvatel, zatímco v civilizované Evropě jsou domy v centrech opravené, nabízejí nadstandardní bydlení na "dobré" adrese a využívají strategickou polohu také k nabídce atraktivních obchodů.

Města se držením nebytových prostor zpravidla snaží regulovat obchodní nabídku ve svých centrech a tak zde často vidíme pekárny, masny a další obchody potřebné k běžnému životu. V Chrudimi je ale situace naprosto opačná - obchodní nabídky v centru razantně ubývají a už několik let je decimují obchodní řetězce na okraji města.

Nabízí se proto otázka? Když se radnice neumí dlouhodobě o svoje domy postarat, neměla by je raději prodat a přenechat soukromému sektoru? Zvláště za situace, když ty městské nefungují, jak mají, a městská kasa zeje prázdnotou?

"V době krize a v krátkodobém horizontu jsou peníze jistě daleko silnějším argumentem než vlastnictví nemovitostí, na které město nemá peníze. Avšak z dlouhodobého hlediska by nebylo rozumné, zejména v centru, se těchto domů zbavovat. Pokud by někdo takový návrh vznesl, budu zcela jistě hlasovat proti," říká chrudimský místostarosta Miroslav Tejkl (ČSSD).

Snad nejodpudivěji z městských domů v centru působí objekt na Žižkově náměstí, v jehož přízemí sídlí sklenářství a prodejna jízdních kol. Nahoře jsou pak byty. Charakterizuje ho opadaná omítka, vzlínající voda, v zadní části a sklepeních domu letitý nepořádek. Objekt, přestože stojí na krásném náměstíčku v turistické zóně, neprošel údržbou už několik desítek let.

Další dům v Široké ulici, kdysi jeden z nejluxusnějších ve městě, už roky chřadne a chátrá. Vedle města má ještě další dva spolumajitele, ale ani jednomu z nich se nechce do nemovitosti investovat. V přízemí jsou dva neobsazené obchody, z nichž jeden - bývalá drogerie, nefunguje už několik let, což je na hlavní městské třídě opravdový unikát. V bytech nad obchody bydlí Romové.

"Tady už pracujeme produktivně. Máme tu nového nájemníka, který zde investuje do prostor bývalé drogerie, z které vznikne nová kavárna," argumentuje místostarosta Tejkl.

Městský dům naproti na rohu Široké a Štěpánkovy ulice je rovněž velmi zanedbaný. Nepřehlédnutelná je jeho vlhkost, opadaná omítka, mezi nájemníky opět převažují Romové. Není proto divu, že se obchodníci pronajímající si nebytové prostory ve Štěpánkově ulici i přes nízký nájem dost často mění.

Dům čp. 81 v Poděbradově ulici nepotřebuje žádný komentář. Snad jen v krátkosti, disponuje krásným dvorem, v němž stojí tři rezaté škodovky a objekt obývají jen dva nájemníci.

"Tento objekt připravujeme administrativně k prodeji a v tomto případě o to také budu usilovat, aby se dům prodal. Celý proces ale projde ještě nezbytným schvalováním," uvádí místostarosta Tejkl.

Dům v Palackého ulici, který patří městu (na snímku zcela vpravo), sloužil kdysi jako mateřská škola. V minulém volebním období byl zpracován projekt na jeho přestavbu, který počítal s tím, že v přízemí vzniknou obchodní prostory a nahoře nové nájemní byty. Před obchody v přízemí se rovněž počítalo s vybudováním parkovacích zálivů pro zásobovací vozidla. Pro nedostatek financí byl ale projekt prozatím odložen na neurčito.

Situaci s domy v majetku města ilustruje v současnosti dům v Hniličkově ulici z pozůstalosti historika Dr. Jiřího Charváta. Přestože se vila nachází v jedné z nejlepších čtvrtí města, radnice ji už několik let nemůže prodat. "V tomto případě to bude chtět opravdu movitého investora, neboť bude nutné do domu ještě hodně investovat," uzavírá Miroslav Tejkl.

Chrudim - Není to tak dávno, co jsme v Chrudimských novinách "otiskli" rozhovor s příznivcem "islandského modelu demokracie", skutečským vrchním strážníkem Jiřím Stunou. Dnes vám přinášíme opět tuto zajímavou a nevšední osobnost v roli podstatně odlišné - jako zastánce nejen léčebného konopí. 

[[img:chrn_fullwidth:614:Jiří Stuna]]

Pane Stuno, jak jste se ke konopí vlastně dostal, byla to klasická zkušennost teenagera?

Poprvé jsem se ke konopí dostal v osmnácti letech, kdy jsem ho s kamarády vyzkoušel formou kouření. Řadu let se zajímám o alternativní, zejména přírodní léčbu. Někdy v roce 2009 jsem se začal aktivně věnovat studiu konopí, resp. jeho historii, využití v průmyslu, v šamanství i v medicíně. Na toto téma, o mých aktivitách ohledně konopí, vyšla již řada článků a reportáží a tak bych se nechtěl opakovat. V každém případě jsem prostudoval řadu vědeckých studií na toto téma. V současné době poskytuji přednášky o konopí jak pro žáky druhého stupně základních škol a studenty středních škol, tak pro dospělé zájemce. Takže se dají jen těžko informace o konopí shrnout do pár řádků zde.

Jaká je vlastně historie léčby konopím?

Konopí prokazatelně provází lidstvo nejméně 8000 let a 5000 let se jim úspěšně léčilo. již v nejstarším psaném lékopisu Pen T´sao je konopí považováno za "elixír nesmrtelnosti" ,který léčí všechny nemoci od zácpy, přes menstruační bolesti, deprese až po dnu. V řadě zemí se jim legálně léčí do dnes např.v Izraeli, Švýcarsku, Kanadě, Austrálii, Velké Británii, 14 státech USA a dalších. U nás bylo konopí postaveno mimo zákon až v roce 1996.

O léčivých účincích konopí již dnes není ani mezi odbornou -lékařskou veřejností pochyb. Konopí skutečně léčí, nejenom ulevuje. Konkrétně u Roztroušené sklerózy uvolňuje křečovité napětí ve svalech a v mnoha případech dokonce zvedá lidi z invalidních vozíků na francouzské hole.

A co u nás?

V Československu se již v 50.letech minulého století věnoval lékařskému využití konopí Prof. Kabelík z Olomoucké university, zejména potom jeho antibakteriálním a antivirotickým účinkům. Dalším významným Českým vědcem je potom Profesor Ondřej Lumír Hanuš, který se konopí věnoval rovněž na Olomoucké univerzitě a v současné době působí na Hebrejské univerzitě v Jeruzalému s Profesorem Raphaelem Mechoulamem - objevitelem THC. Profesor Hanuš je objevitelem látky anandamid obsažené v konopí.

Jak jste se Vy sám zapojil do „boje“ za legalizaci?

V roce 2010 jsem napsal otevřený dopis všem poslancům, ve kterém jsem je vyzýval k zamyšlení a ukončení kriminalizace vážně nemocných pacientů léčících se konopím. S některými poslanci jsem si následně dopisoval a snažil se jim rozšířit vzdělání a přehled v této oblasti. Následně jsem byl Centrem adiktologie pozván do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR na odborný seminář o léčbě konopím, který se uskutečnil pod záštitou tehdejšího ministra doktora Ivana Langera.

Můžete v krátkosti představit LEAP?

Později jsem se stal zástupcem a mluvčím mezinárodní vzdělávací organizace LEAP v České republice. Tato organizace je složena z policistů, prokurátorů, soudců, probačních úředníků a dalších odborníků, kteří jsou ze své praxe přesvědčeni, že současná protidrogová represe selhala všude na světě. Je drahá a neefektivní. V současné době má drogy pod kontrolou organizovaný zločin, který z jejího prodeje financuje terorismus a korupci vysokých úředníků. LEAP nabízí mnohem efektivnější řešení, cestou legalizace a regulace drog státem. Podobně jako v USA po ukončení prohibice alkoholu. Nabízí cestu prevence a osvěty. Téma LEAP by však vydalo na samostatný článek.

Jste tedy pro úplnou legalizaci? Není "tráva" nebezpečnější, než legální alkohol?

Abychom si rozuměli nemám potřebu se zastávat huličů, aktivně bojuji za dekriminalizaci konopí pro léčebné a vědecké využití. Bojuji proti kriminalizaci vážně nemocných zejména onkologických pacientů, pacientů s Roztroušenou sklerózou a dalších vážně nemocných. Jsem však i pro úplnou legalizaci. Přesto, že není užívání resp. zneužívání konopí zcela bez rizika je konopí mnohem bezpečnější než-li legální alkohol. Ptáte-li se co je skutečně přestupní drogou, tak je to právě legální alkohol. Na konopí neexistuje fyzická závislost, podle studií je psychická závislost až daleko za alkoholem, cigaretami a kávou. Konopím se nelze prakticky předávkovat. Kromě léčby řady vážných nemocí, včetně rakoviny se využívá při léčbě závislostí na tzv. tvrdých drogách i alkoholu.

Vím, že studujete. Jak souvisí téma „konopí“ s Vaším studiem a přípravou magisterské práce?

V současné době se připravuji na povolání psychoterapeuta a ve své magisterské práci se věnuji mimo jiné i posttraumatické stresové poruše u příslušníků ozbrojených složek. Využití konopí při léčbě a terapii vojáků nasazených ve válečným misích má velký potenciál a je některými armádami úspěšně využíváno. Moje další studium a výzkum se bude ubírat právě tímto směrem.

[[img:chrn_fullwidth:914:Na premiéře filmu Rok konopí]]

Stal jste se do jisté míry slavným i díky účinkování ve filmu „Rok konopí“.

Film Rok konopí, (ve kterém se třikrát objevuji), pojednává o osudech čtyř pacientů (2 onkologičtí, 2 Roztroušená skleróza), o osudech mých přátel - konopných aktivistů psychoterapeuta Mgr. Dušana Dvořáka a Bushky Bryndové, ale i o zkušenostech celosvětově nejúznávanějších vědců na tuto problematiku Prof. Lumíra Ondřeje Hanuše a Prof.Raphaela Mechoulama z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. Ukazuje formu jakou se léčí, pěstuje a distribuje konopí k pacientům v Izraeli.

Fotografie jsou z premiéry tohoto filmu, na který jsem byl producentem a režisérem pozván. Následně jsem tvůrcům filmu přislíbil, že se účastním i diskuze po promítání tohoto filmu v Pardubicích v Divadle 29 dne 29.5. 2012 od 19:00 hod. Myslím, že je tento film určen nejenom příznivcům konopí ale i široké veřejnosti, která se chce dozvědět pravdu o této neprávem démonizované, léčivé bylině.

Děkujeme za rozhovor