Vyrostl v chudých poměrech, prvně nedokončil ani středoškolské vzdělání, vydělával si pomocnými pracemi, žil po svobodárnách, pak procestoval svět na norské nákladní lodi. Kanaďana BRIANA TRACYHO všude sžírala otázka: Co některé lidi dělá úspěšnými a jiné ne? Zkoušel se zabývat přímým prodejem a realitami, aby se přiblížil bohatým. Pak četl všechno dostupné o řízení lidí. Po nocích si dodělával maturitu, potažmo MBA. S diplomem z teorie podnikání a marketingu se stal managementovým konzultantem, který se snažil pomoci více než tisícovce firem a v součtu pěti milionům zaměstnanců, pro něž uskutečnil více než pět tisíc přednášek.

A nejčastěji zodpovídal ten dotaz, který i jeho odmalička trápil: Proč nejčastěji lidé nebohatnou? Jeho slova stojí za zamyšlení.

„Proč v zemích, jako je ta Vaše, s možnostmi, které máte, tak málo lidí odchází z práce na odpočinek finančně nezávislých?“ ptá se Brian Tracy a uvádí 5 důvodů:

1. Proč já?

„Předně to k těmto lidem nikdy nedošlo.

Průměrný člověk roste v rodině, kde se nikdy nepotkal nebo kde nikdy nepoznal nikoho bohatého. Chodí do školy a sdružuje se s lidmi, kteří nejsou bohatí. Pracuje s lidmi, kteří nejsou bohatí. V jeho společenském okruhu mimo práci není nikdo bohatý. Nemá žádné vzory, mezi nimiž by byli bohatí.

Pokud se nám toto děje v letech, kdy se formujeme, až do řekněme dvaceti let, vyrosteme a plně dospějeme, aniž by nám došlo, že je pro nás stejně pravděpodobné stát se bohatým jako pro kohokoli jiného.

Proto lidé, kteří vyrostli v domácnostech bohatých rodičů nebo prostředí bohatých sousedů, se mnohem snáze stávají bohatými. První důvod, proč lidé nebohatnou, je tedy v tom, že nám ani nedojde, že je to v našem případě možné. A protože nám to nikdy nedošlo, nikdy nečiníme jakékoli kroky potřebné k tomu, abychom to uskutečnili.“

2. Rozhodni se!

„Druhý důvod, proč lidé nebohatnou, spočívá v tom, že se pro to nikdy nerozhodnou.

Dokonce i když čteme knihy o dosažení bohatství, navštěvujeme přednášky nebo se spojujeme s finančně úspěšnými lidmi, nic se v našem životě nezmění, protože nikdy nevykonáme rozhodnutí udělat něco jinak.

Dokonce i když si uvědomíme, že bychom mohli být bohatí, a tušíme, jak bychom mohli provést správné kroky, nepohneme se z místa. Pokračujeme dál v tom, co jsme vždy dělali. Pak logicky dostáváme dál výsledky, které jsme vždy dostávali.

Tento hlavní důvod tkví v tom, že velká většina lidí se vůbec nerozhodne zkusit být úspěšná. Nikdy nezaloží firmu, nikdy se nepokusí zobchodovat svůj nápad nebo přístup. Má to v úmyslu, někdy. Přeje si to, doufá v to, připravuje se na to, že jednou vydělá spoustu peněz, ale nikdy se reálně nerozhodne: ,Teď jdu do toho.‘

Toto vnitřní rozhodnutí je přitom zásadním krokem k tomu změnit se v úspěšného člověka.“

3. Možná zítra

„Třetím důvodem, proč lidé nebohatnou, je prokrastinace.

Vždy mají ,dobrý důvod‘ nezačít dělat to, o čem vědí, že potřebují. Vždy je buď špatný měsíc, špatné období, špatný rok. Jsou nevhodné politické podmínky, oni sami ještě ,nejsou dost dobří‘. Museli by riskovat, vzdát se své jistoty, nebo naopak o svou jistotu přišli, a tudíž také nemají sebevědomí. Buď nemají našetřené peníze, a tedy ,nemají z čeho‘ začít, nebo peníze našetřené mají, a bojí se o ně přijít. ,Snad příští rok,‘ říkají nejčastěji.

A přitom vždy bude v jejich hlavě nějaký důvod k otálení. Tito lidé dokážou odkládat z měsíce na měsíc, z roku na rok, dokud jim všechny příští měsíce a roky nedojdou. Vůbec tedy nezáleží na tom, že si na otázku: ,Proč já?‘ odpovědí: ,A vlastně proč ne já?‘ i že se rozhodnou pro změnu, stejně ji odloží na dobu neurčitou.

4. Zaplať cenu

Čtvrtým důvodem, proč lidé odcházejí z celoživotního pracovního procesu zcela závislí na almužně od státu, je ten, že prostě nechtějí investovat.

Nehodlají odložit svou spotřebu, zasadit semínka, z kterých by mohl vyrůst ovocný sad, jestliže je teď mohou projíst. Nechtějí zaplatit za budoucnost cenu v přítomnosti. Nechtějí se omezit. A tak za to platí obrovskou cenu v budoucnu.

Velká většina lidí má neodolatelné nutkání utratit každou minci, kterou vydělá, a ještě k tomu si půjčuje. Říká tomu ,užít si život‘. Ve skutečnosti projídají veškerou budoucnost.

Dokud se lidé nedokážou ukáznit, nepoznají to, čemu se říká finanční svoboda, nezávislost. Jak řekl W. Clement Stone: ,Pokud nedokážete udržet peníze, jíte pořád zrní.'“

5. Dívej se dlouho dopředu

„Pátý důvod je možná důležitější než všechny předchozí. Je jím schopnost či neschopnost dlouhodobého výhledu.

Dr. Edward Banfield z Harvardovy univerzity po dobu patnácti let prováděl průzkum, do jaké míry jednotlivec nebo rodina dokážou předvídat, zda se v socio-ekonomické skupině pohybují směrem nahoru, či dolů, tudíž zda bude příští generace tohoto jednotlivce nebo rodiny bohatší než ta současná. Zjistil, že mnoho lidí vůbec neovládá časovou perspektivu. Nechápou, jak daleko se její současné aktivity a důležitá rozhodnutí v životě promítají do budoucnosti.

Dr. Banfield uvedl vzor dlouhodobého výhledu. V anglických rodinách vyšší třídy je běžným zvykem registrovat své děti na Oxford nebo Cambridge, jakmile se narodí. Dokonce i když vědí, že on nebo ona tyto univerzity nenavštíví dříve než za osmnáct nebo devatenáct let. Prostě plánují možnost života pro své děti. To je dlouhodobá perspektiva v akci.

V Anglii je častým mladý pár, který si začne odkládat měsíčně 50 liber stranou, aby jeho dnes novorozeně mohlo jednou jít na vysokou školu dle svého výběru. To je pár s dlouhodobým výhledem. Je ochoten obětovat sebe v krátkodobém horizontu, aby zajistil své krvi lepší výsledky v dlouhodobém horizontu. Lidé s dlouhodobým výhledem proto téměř vždy zvedají ekonomický kurz svého života.

To, že se narodíme chudí, tak nebývá naše vina. Ale to, když umíráme chudí, respektive že se naše děti rodí do chudého prostředí, už naše vina je. A pokud říkáme, že ne, nepochopili jsme ani základní hodnotu – odpovědnost.“

Tolik Brian Tracy.

www.businessleaders.cz

Rozsáhlý bytový komplex Residence Street Kolín vyrostl za necelý rok a půl na rohu ulic Kmochovy a Václavské zásluhou chrudimské developerské společnosti K2 invest podle návrhu architekta Zdeňka Kozuba.

V tomto případě nejde o běžné domy k bydlení, jaké známe z jiných míst Kolína. Výjimečná je jejich poloha přímo na okraji historického centra města stejně jako na první pohled viditelná snaha zaujmout méně obvyklým architektonickým řešením.

[[img:chrn_fullwidth:14946:Vyhlídka z balkonu. Foto: Kolínský Press]]

Komplex Residence Street se 151 byty je tvořen dvěma samostatnými pětipatrovými domy se společným nádvořím, kde se již dnes zelení koruny stromů. Půdorysy domů nejsou pravoúhlé, fasáda je místy zvlněná či lehce zalomená.

[[img:chrn_fullwidth:14944:Linie domu je podél Václavské ulice lehce rozvlněná. Foto: Kolínský Press]]

Výrazné je oblé nároží přivrácené do parčíku před soudem. Přízemí podél Kmochovy ulice bude komerčně využito, sídlit zde bude například jedna z realitních kanceláří.

[[img:chrn_fullwidth:14948:Nádvoří s květinovými záhony a vzrostlými stromy. Foto: Kolínský press]]

Na očích veřejnosti bude jeden z atraktivních architektonických prvků, takzvaná zelená stěna, která překvapuje svými rozměry a dosahuje téměř až k nejvyšším patrům stavby. Tvoří ji vlastně ocelová konstrukce mezi oběma bloky, kterou v blízké době porostou rozmanité popínavé rostliny jako břečťan či čtyřprsťák.

[[img:chrn_fullwidth:14947:Montáž konstrukce pro zelenou stěnu, která bude vyrůstat ze střechy 1. patra. Foto: Kolínský press]]

Nakolik je dům přitažlivý pro své obyvatele je zřejmé už z toho, že všechny byty byly prodány ještě před dokončením stavby. Byty jsou světlé s velkými okny, nádherné jsou výhledy z nejvyšších pater. Nadstandardní byty v nejvyšším patře mají tak velké terasy, že se na nich dokonce dá jezdit na kole. Na některých jsou i záhony se zelení. Zajímavost na závěr: každý z domů má v podzemí parkovací stání. Kvůli úspoře místa jsou parkovací stání pod bytovým domem umístěna vždy dvě nad sebou a obsluhována technickým výtahem.

[[img:chrn_fullwidth:14945:Takto vypadají garáže v podzemí pod obytnými domy. Kvůli úspoře místa, zde parkují vždy dva vozy nad sebou. Foto: Kolínský Press.]]

 Vladimír Sládek, Kolínský Press

iDnes.cz, 20.11. 2009 - Ze stránek internetových serverů, z televizních obrazovek či z novin se mohlo tento týden zdát, že Češi mohutně oslavili 20. výročí listopadové revoluce. Ve skutečnosti tomu tak nebylo. Proč? Na to odpovídá známý psycholog Slavomil Hubálek. Ten si myslí, že mnoho Čechů je malověrných, skeptických a buranských.

Pane doktore, víte, jak vzniklo rčení nevěřící Tomáš? 
Tomáš byl jeden z apoštolů, který nevěřil, že Kristus vstal z mrtvých, a měl dokonce potřebu vložit prst do jeho rány, aby se přesvědčil, že se skutečně jedná o Krista.

Přesně tak, je to z Janova evangelia z doby povelikonoční. Přestože většina Čechů Bibli nezná, tak nevěřících Tomášů je plná země. Ukázalo se to i při 20. výročí revoluce. Proč o většině věcí tolik pochybujeme? 
Pochybování je jedním z rysů naší povahy. Vysvětluji si to tím, že jsme jediným slovanským národem s tradicí reformace a protireformace a skepse je dědictvím našeho třistaletého pobývání v habsburské říši. Je v tom i jeden paradox - když dnes můžeme cestovat po celé Evropě, tak jsme se dostali tam, kde jsme byli před sto lety, protože to mohli už i naši pradědečkové.

Proč ale ta skepse i ve dnech, kdy je důvod slavit? 
Řekl bych - jak u kterých. Ti, kteří milují svobodu, rádi cestují a umějí cizí jazyk, u těch přetrvává nadšení, že jsme konečně svobodní. Ale ve společnosti jsou vždy lidi, kterým to nic neříká, kteří se jinde nedomluví, jsou to ti, co mají "ty králíci". Těm svoboda skoro nic neříká.

Nejste na podobné lidi moc příkrý? 
Skutečně existuje kategorie lidí, kteří k životu svobodu moc nepotřebují. Výzkumy ukazují, že je to kolem pětiny lidí. Ti na bývalém režimu oceňovali sociální jistoty, jistotu pracovního místa či větší bezpečnost na ulicích.

To je dost velká skupina občanů. Existuje pro to nějaká psychologická či jiná danost? 
Stačí se podívat na takzvanou distribuci inteligence. Ve společnosti je třetina lidí, kteří jsou prostě pitomí. Jsou hloupí.

U nás žije třetina pitomců? 
Průměrné IQ 100 není žádný zázrak z pohledu schopností či výkonnosti. Polovina lidí má přitom IQ pod 100. Hodně z nich je hloupých. To ovšem neplatí jen pro Česko, to platí obecně. Pak existují znaky platné pro určité národní společenství.

Ty jsou v případě Čechů jaké? 
Psychologové se léta dohadovali, zda existuje něco jako psychologie národů. Já jsem tvrzení, že existuje psychologie Čecha, psychologie Němce či Rusa, dlouho odmítal, dnes se také domnívám, že existuje. Stejně jako jisté vzorce chování u toho kterého národa.

Zopakuji otázku: Jaké znaky jsou charakteristické pro Čechy? 
Jen to dokončím - i u výročí Listopadu se vedly diskuse, proč jsme byli ve střední Evropě poslední, kde padl komunismus. Proč byla revoluce u nás nejkrásnější a klidná.

Pořád nemluvíte o těch znacích. 
Řeknu to poezií...

To jsem v rozhovoru ještě neměl. 
František Halas v době války burcoval "malověrní, myslete na chorál". Stanislav Kostka Neumann nás oslovil slovy: "A hrdý buď, žes vytrval, žes neposkvrnil ústa ani hruď falešnou řečí. Takový byl můj lid s kosou a kladivem. Na jitřní čekal svit, čekal a věřil." Já k tomu dodávám - čekal a věřil na rozdíl od ostatních národů, které bojovaly.

Takže prosím konečně ty vlastnosti ze vzorce českého chování. 
Je to malověrnost, skepse, zvláštní směsice převažujícího buranství a současně výjimečného štěstí na několik výjimečných osobností. Za ty považuji Karla Havlíčka Borovského, T. G. Masaryka a Karla Čapka. Všichni tři varovali před levicí, marxismem a komunismem, a přesto jsme první země, kde zvítězila komunistická strana v demokratických volbách. A to v roce 1946. Národ se prostě zachoval nepoučitelně. To o nás hodně vypovídá.

Historik Dušan Třeštík říkal, že Češi jsou národ, který přišel z venkova do měst při průmyslové revoluci, a že i proto si uchoval v chování rysy maloměšťáka. Je to tak? 
Přesně tak. To je to, čemu říkám buranství. Navíc jsme národnostně a rasově směska. Někde jsem napsal, že jsme voříšci Evropy.

To málokdo u nás rád slyší. 
Tak ať se podívá do rodných listů čtyři generace dozadu. Bývá to neuvěřitelná směska. To je jeden náš kořen a druhý je implantovaný falešnou stopou národního obrození, která vyústila v Aloise Jiráska a Zdeňka Nejedlého a snažila se nám namluvit něco o naší výjimečnosti a statečnosti husitů. Vždyť i mýty z Rukopisů, které se ukázaly jako falza, jsou součástí naší národní identity.

Projevuje se dodnes to, že jsme byli národ vesnický a maloměstský? 
Ano, v naší typické opatrnosti. Ohnout se, neprovokovat a s vrchností pokud možno vyjít co nejlíp a současně si o tom myslet své. Jak říká nadporučík Lukáš ve Švejkovi: "Buďme Češi, ale nemusí o tom nikdo vědět." Pokračovali jsme i po druhé světové válce v tradici loajálního rakouskouherského úředníka. Jen se podívejte na loajalitu ke komunistické straně. Prošlo jí celkem sedm milionů lidí!

Ohnout se a neprovokovat. Bylo důsledkem toho to, že zatímco polská Solidarita měla miliony členů, tak u nás bylo jen pár stovek disidentů proti komunistickému režimu? 
To je přesně ono. K tomu přidejme neuvěřitelný nešvar české národní povahy - nevážit si svých hrdinů, naopak je zesměšnit, či dokonce potrestat. Podívejme se na úděsný osud Heliodora Píky, Milady Horákové, letců v britské armádě či vojáků v zahraničních vojscích. Parašutisté, kteří zabili Heydricha, se dočkali pomníku po desetiletích. To je nestoudné. Stovky řádových sester byly v 50. letech uvězněny. Bylo jim nabídnuto, že ta, která sundá řeholní šat, může odejít na svobodu. Byly statečné, téměř žádná to neudělala. Místo úcty se národ jeptiškám vysmíval. Zbabělá část národa se mstila hrdinům a vytěsnila je, aby zamaskovala svoji vlastní zbabělost a ta jim nebyla připomínána.

Platí to i pro současnost? 
Do tohoto vzorce chování mi strašně smutným způsobem teď zapadá varování před havlismem.

To říkal v MF DNES v pondělí v rozhovoru prezident Václav Klaus.
Ano, je to negativní stránka národní povahy. Vysmívat se i těm několika stovkám našich disidentů z dob komunismu. Je v tom závist, ješitnost a odpor k statečným.

Když se vrátím na začátek rozhovoru, uznáváte vůbec, že listopadová revoluce některým lidem skutečně nepřinesla zlepšení života? A nemluvím o té třetině pitomců. 
Listopad 1989 byl tak převratný, že lze hovořit hlavně o pozitivních věcech. Dám vám příklad, co Listopad komu přinesl a odnesl. Po revoluci jsem byl na ministerstvu zdravotnictví. Úřad zřizoval na 200 zdravotnických zařízení. V těch velkých bylo 20 ředitelů, kteří spolupracovali s komunistickou StB. Jeden jediný z nich uznal svoji vinu a řekl mi: "Já jsem se mockrát v životě zachoval jako svině." Ostatní se mě snažili přesvědčit, že to udělali kvůli lásce k práci, že potřebovali jezdit na Západ na konference a že měli ženu a děti. To byl pro mě neuvěřitelný psychoterapeutický zážitek. Pochopil jsem, že k reflexi minulosti se takto dopracovat nemůžeme.

Co dělali ti ředitelé po revoluci? 
No právě! Skoro všichni odešli do farmaceutického průmyslu a mnohonásobně zbohatli. Tím odpovídám na vaši předchozí otázku, že revoluce některým lidem nepřinesla zlepšení života. Je to tak, ale někteří bývalí komunisté, svazáci či estébáci se dostali k ohromným majetkům.

Jak se díváte na takzvanou šedou zónu za komunismu? Lidi, kteří jen mlčeli. Podporovali tím režim? 
Šedá zóna je mlhavý pojem. Existovala široká škála možností, jak vzdorovat či nevzdorovat režimu. Jiné je to ale u členů komunistické strany. Že někdo vstoupil do té strany před válkou, to se dá pochopit. Že tam někdo vstoupil po válce, třeba na základě zkušeností z koncentračního tábora, i to se dá pochopit. Ale že tam někdo vlezl po roce 1968, považuji za opovrženíhodné. Přitom právě bývalí členové KSČ se mnohdy považují za šedou zónu.

Jste psycholog - nosí ještě lidé, kteří se neodvážili vystoupit proti režimu, v sobě z toho určité trauma? 
Satrapové satelitního státu, říkám tomu kolaborantská moc, byli úplně na všech úrovních - od vysoce postavených úředníků až po domovní důvěrnici. Miliony lidí se do toho dají započítat. Nemyslím si, že z toho mají podobní lidé trauma.

A co řeknete k tomu, že se pořád rojí konspirační teorie kolem listopadu 1989? Proč má člověk tak rád tajemno? 
Všechny konspirační teorie jsou oblíbené a svým způsobem člověka potěší. Jak říkáme my psychologové: paranoidity není nikdy dost. Revoluci ale nevyvolala konspirace tajných služeb či někoho jiného. Nahrála tomu hlavně geopolitická situace. Co mě osobně na tom fascinuje, jsou jiné věci. Jak to, že jsme to nevěděli? Jak to, že jsme to netušili? Jak to, že to bylo takové překvapení? Už můj dědeček říkával: "Jednou se tenhle režim musí pos..t." Ale že to bude tak rychle a jasně? To nikdo nevěděl.

Je jisté, že na změnu režimu jsme nebyli připraveni. Je vůbec možné se na něco podobného připravit? 
Asi to opravdu nejde. Život nese v sobě neuvěřitelná překvapení. Týká se to veřejného i osobního života. Vy půjdete dnes odtud a překvapivě potkáte na ulici tak krásnou dívku, že vám úplně změní život.

Už slyším, co na to říká manželka... Mohla by se ale revoluce v Československu odehrát tak, jak se odehrála, kdyby to nebylo překvapení? 
Měli jsme štěstí. Bylo tady několik set lidí, myslím Havla a spol., kteří při všech těch možných improvizacích a omezeních patřili k těm nejlepším ve společnosti. Převrat zvládli, aniž došlo k násilí a excesům. Havlova role byla výjimečná a jednoznačně pozitivní i celosvětově. Je dobře, že řekl, že láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí.

Proč? Už to zní jako velká fráze. 
Dva roky po revoluci si to nikdo nedovolil ironizovat. V roce 1992 jsem jako psycholog posuzoval prvního nájemného vraha u nás. Ten mi řekl: "Prosím vás, vždyť je to směšný, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Všechno je to jenom byznys a kšeft. Zákon nabídky a poptávky." Odcházel jsem z věznice jako zpražený, bylo mi z toho zle. Říkal jsem si - je to kriminální psychopat, holt to patří do výbavy tohoto typu osobnosti. Za pár let jsem to začal slýchat od řady jiných lidí včetně politiků. Považuji za nebezpečné vysmívat se pravdě a lásce.

Co je na tom tak nebezpečného? 
Podívejte se, co považuje většina národa za největší tragédii země. Je to lhaní, podvody a korupce. Lidi to odrazuje od politiky a veřejného dění. To je nebezpečné. Ztrácí se tím i étos listopadové revoluce.

Tolerance k podvodnému jednání či menší krádež bohužel patří k psychologické výbavě Čechů, ne? 
Bohužel k tomu přispívá i několik strašných prožitků společnosti. Přibylo tady multimilionářů i miliardářů, ale mnoho z nich zbohatlo nečestným způsobem. Jsou i případy, že ten, který nikdy nepracoval, se dnes prohání ohromnou rychlostí v drahém autě plném nejkrásnějších prostitutek. Říká tím ostatním: Co vy blbci, proč normálně pracujete? Přejedete hranice z Bavorska či Rakouska, a co vidíte? Kurva, Vietnamec, trpaslík, kurva, trpaslík. To víte, že už jste doma. Je to smutné.

Velká část veřejnosti se v poslední době i kvůli skandálům a korupci odvrací od politiky. Jenže politici jsou pouze odrazem společnosti. Nepřiletěli z Marsu. 
Jistě, ale odrážejí se v tom i velké chyby a série omylů některých porevolučních politiků.

Některých kterých? 
Patří k tomu formulace typu, že vše vyřeší neviditelná ruka trhu. Je to akcent na ekonomickou stránku lidského chování. Je to posměch nad právem a morálkou. Vytvoří se falešné téma o suverenitě ve vztahu k EU, přitom je zřejmé, že největším problémem je korupce. Odvádí se schválně pozornost od toho podstatného.

To hovoříte o Václavu Klausovi. Co se však může stát, když lidi budou tak masově ignorovat politiku? 
Nešvary ve společnosti se někteří lidé, já také, snaží jasně popsat. Co se však skutečně za dvacet let podařilo? Vstup do Evropské unie, to ano. Ale zůstává velká korupce, problémy s financováním školství, vědy a naše politika velmi zhrubla.

Uplynulo 20 let po revoluci, to je doba, za kterou jedna generace doroste a jedna starší odejde. Pokud jsme se dodnes s minulostí nevyrovnali, za jak dlouho se to může stát? 
Mám takovou fantazii, že by bylo dobré se na to podívat za deset let třeba z nějakého amerického vědeckého pracoviště. Z nadhledu a odstupu. Učím na dvou vysokých školách a ve středu jsem se v plné posluchárně dvacetiletých studentů ptal: Kdo z vás byl v úterý na výročí sametové revoluce slavit? Přihlásil se jeden. Že projel pražskou Národní třídu na kole. A pak parta, že jela na oslavu na výlet do přírody. Jinak nic. To mě zarmoutilo a sebralo.

Sebralo? Spíše jste to mohl čekat. 
Asi ano, ale mám k těmto událostem hodně osobní vztah. Moji rodiče se totiž seznámili 28. října 1939 na Václavském náměstí, když je odsud hnali Němci. Ale přes to všechno, svůj národ mám hořce rád.

Viliam Buchert, idnes.cz 

Reflex - Vloni jsem psal s Markétou Šichtařovou blog o veřejných financích. Kritizovali jsme, že ministerstvo financí na mnoho let dopředu plánuje deficity státního rozpočtu místo toho, aby plánovalo rozpočet vyrovnaný. Tehdejší ministr A. Babiš považoval za nutné napsat antiblog s názvem „Nehraju si na Pikoru. Resortní program plním“, v němž se vysmíval, že prý nemáme pravdu.

Kolegium paměti národa.cz  -  "Miloš Zeman začátkem června prohlásil, že nevyhoví návrhu Senátu PČR, aby během státního svátku 28. října 2017 vyznamenal zesnulého kardinála Miloslava Vlka s odůvodněním, že „udělal vše pro to, aby spory mezi státem a církví byly co největší“. Je to lež pronesená člověkem, který se nestydí vyznamenávat bývalé komunisty, udavače Státní bezpečnosti, někdejší komunistické ministry, vydírá ministra kultury ohledně vyznamenání jeho strýce, někdejšího vězně koncentračních táborů Jiřího Bradyho.

Kardinál Miloslav Vlk, vážený, moudrý, laskavý a respektovaný člen Kolegia Paměti národa, se ve svém životě choval statečně a příkladně. Komunistický režimu ho všemožně pronásledoval, snažil se ho zlomit ke spolupráci. Jako kněz obstál a raději než ztratit čest a loajálně režimu sloužit, léta pracoval jako umývač výloh.

Po roce 1989 - jako každý svobodomyslný občan této země – se zasazoval o navrácení komunisty ukradeného majetku, podporoval restituce. Okradeny byly všechny církve působící v Československu, katolické řády, charity a farnosti.

Kardinál vedl s představiteli státu mnoho let dialog o vyrovnání se, o odluce církve od státu, tak jak je to běžné v západních zemích Evropy a USA. V tomto z jeho strany otevřeném dialogu čelil těžko představitelným podrazům, lžím, intrikám politických reprezentantů naší země. Za to, že komunisty ukradený majetek stát vrátil až čtyřiadvacet let po pádu totalitního režimu, nesou vinu političtí populisté. Mezi ně bohužel patří i Miloš Zeman..."

Pravý prostor - Je to jako mor. Podezřívání. Byrokracie. Sešněrovávání nesmyslnými příkazy a zákazy. Jedni jsou štváni proti druhým. Dejte někomu moc, a on vymyslí zákon. Ekonomika jde nahoru, ale atmosféra mezi lidmi dolů. Ani v manželství nemůžete dýchat, jste-li stále podezříváni z nevěry.

A v České republice se skoro přestává dát žít – každý živnostník je nepřítel, každý starosta a primátor potencionální korupčník, každý zaměstnanec potencionální povaleč. Stát se chová jako vrchnost, přitom nám má sloužit, a hlavní starostí politiků je, kdo koho hruběji urazí, co kdo na koho najde, a všem jde o jediné – uchopit moc, aby mohli dusit nás ostatní. Kteří na ty všechny jejich manýry a nápady, jak více nám ještě znepříjemnit život, vyděláváme.

Proč jsem takový skeptik? Vzpomínám si na jeden příběh z Rudého práva. Byl o babičce z jedné malé vesnice u Prahy, která pekla domácí chleba. A protože si chtěla k důchodu přivydělat, upekla občas pět šest bochníků, a odjela do Prahy je prodat. Soudruzi ji přistihli, a byla odsouzena za trestný čin.

S novými a novými lejstry se potýkají i jiné veřejnoprávní oblasti – lékaři, učitelé… A co se daří naší vrchnosti více než dobře, je stavět proti sobě různé skupiny, protože když si budou závidět a žrát se, bude je snadněji možné ovládat. A tak se za nepřátele označili napřed živnostníci, aby je neměli rádi lidé zaměstnaní (protože živnostníci kradou a neplatí daně), živnostníci, když se začali bránit, začali poukazovat na odlišné podmínky zaměstnanců (mají pevnou dobu, nemají odpovědnost, mají dovolenou), a cíle bylo dosaženo. Už se perou… slovy z jedné populární české komedie. A nedosti na tom – ještě nám spolu bojují odbory se zaměstnavateli, pak zase chtějí stávkovat lékaři…

Zadat dnes veřejnou zakázku je téměř, s trochou nadsázky, jako předplatit si celu v kriminále, takže se zoufalá města a mikroregiony opět uchylují k tomu, že si začínají zakládat vlastní podniky – Technické služby, dopravní podniky a jiné. Protože pak mohou zakázku zadat přímo. Ono vůbec postavit veřejné zakázky na tom, že to musí být nejlevnější, namísto aby šlo hlavně o kvalitu, mohlo napadnout snad jen Brusel, protože tam rozhodují lidé, co se většinou nikdy normální prací neživili.

Skončím příběhem ze života. Čtenáři mých blogů ví, že mi počátkem roku zemřel manžel. Po třech měsících jsem už byla schopna zajít za jednou velmi šikovnou paní, o které jsem věděla, že umí vyrobit nádherné andílky z pletených ruliček papíru. A že je pro své přátele a známé dělá za úplně směšný peníz. Chtěla jsem ho, aby byl jiný než kupovaný, abych ho mohla dát manželovi do vitríny. Mám ho už doma, a je krásný, přesně, jak jsem chtěla. Jenže – paní mne moc prosila, že už je vlastně jako nedělá, protože má strach, že by ji někdo udal, že nemá žádné EET, žádnou živnost, že se tím baví ve volném čase, a protože to nemůže skladovat doma, tak to začala rozdávat, nebo dávat za příspěvek na materiál, ale že ani to se nesmí, když to dělá pořád… Takže hlavně ať mlčím, kdyby se mne někdo ptal… Chápete to? Andílek 25 centimetrů z papíru…Nebo jedna kavárnička přestala dávat ven židle, protože jede tak tak a nechce platit zábor veřejného prostranství. Tím zmizela na malém městě jediná „živá“ oáza na náměstí. A jeden děda přestal brousit nože, přestože byl ve svých 75 letech pyšný na to, že je ještě živnostník. Ale EET a krabičky a hlášení tržeb? Takže je už dnes jen důchodce. A takových příběhů slýchám desítky…

Bylo mi náhle hrozně smutno. Za všechny ty tety pekařky, co se dnes bojí péct, za tyto šikovné pletařky, háčkařky, brusiče a vůbec za všechno v této zemi, kde je dnes důležitější papír než člověk, daně přednější lidové tvořivosti a podnikavosti, samospráva skoro na obtíž, protože by stát rád všechno diktoval, a že je tu jasný směr k té babičce, která byla za soudruhů odsouzena za pár bochníků chleba…

Ano, pořádek být musí. Ale… Ale nesmí v tom pořádku zahynout člověk a zdravý rozum. A člověk a zdravý rozum by dnes politiky před volbami měl zajímat především. A zajímají je? Ne. Štěkají se navzájem, mluví jako dlaždiči, a my jim to všichni, živnostníci, zaměstnanci i firmy, kteří jsme (ač se nám to nezdá, protože nás rozeštvávají), na jedné lodi, platíme. Protože ta vrchnost nahoře si myslí, že jsme tu jenom od toho. Proto nás rozděluje, a proto se snaží ždímat i ty pekařky a pletařky a brusiče.

Nejlépe to vystihla jedna paní prodavačka galanterie v minulém týdnu – podivila jsem se, že po mnoha letech zase vidím obchod plný příze a bavlnek. „To víte, lidi už se bojí zase vystrčit nosy, tak jako za komančů se zase zavírají doma, šijí, vyšívají a pletou. A ségra v zahradnictví mi říkala to samý – zase utíkají na ty zahrádky. Takový tržby už neměla dvacet let…“

Co k tomu dodat… Pokud nám bere radost ze života stát, hledáme vlastní radosti. Takže asi zase budeme národ vyšívání, zahrádek a chatových kolonií. Protože všude jinde číhá stoh papírů, zákonů, nařízení a sankcí.

Zůstává jediná otázka – zda to není náhodou cíl.

Ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík chce zavírat vymítače červů a další šarlatány do vězení. „Budu tlačit na to, aby byla definována skutková podstata trestného činu, a to podvodné poskytování lékárenské nebo lékařské péče,“ uvedl ministr s tím, že by to umožnilo účinnější postihování nepoctivců, kteří pacientům nezřídka tvrdí, že jejich potíže jsou způsobeny například parazity. Lidem pak za tučnou úplatu nabízejí „léčbu“ a „medikamenty“, které je vyléčí.

Jistě pane ministře. Šarlatánů, podvodníků, lhářů a vymítačů je všude plno. Nejen mezi léčiteli. Na sklonku roku 2015 jsem upozornil na vymítače z řad lékařů, kteří pod záminkou léčby boreliózy, chlamydií, yersinií, ureaplazmy, mykoplazmy a dalších „červů“ pacienty devastují mnohaletou soustavnou „léčbou“ antibiotiky. Za tučnou úplatu (Peníze nebo život, antibiotika nebo smrt, blog aktuálně, 4. 10. 2015). V rukách mají mnohem účinnější a nebezpečnější zbraň, než podvodní léčitelé: lékařskou autoritu a účinné léky. V říjnu 2015 jsem proto vědecké radě ministerstva, vědecké radě lékařské komory a České společnosti alergologie a klinické imunologie (ČSAKI) napsal mail:

„Vážené kolegyně, vážení kolegové,
ve své ambulantní praxi jsem opakovaně konfrontován pacienty, těžce zdecimovanými letitou, podle mého názoru neúčelnou, léčbou boreliozy či dalších infekcí prostřednictvím antibiotik. Jeden z těchto případů jsem popsal v příloze, zdokumentovaných jich mám celou řadu. Protože nejsem odborníkem - imunologem, dovoluji si Vás požádat o posouzení a vyjádření, zda se jedná o postup lege artis, odpovídající současným poznatkům lékařské vědy. V případě potřeby a při zajištění všech právních aspektů jsem připravený poskytnout veškerou dokumentaci i součinnost. Kromě posouzení medicínských, si dovoluji Vás požádat též o posouzení eticko - právních aspektů tohoto „klientelistického" pojetí poskytování lékařské péče, v němž:

Vědecká rada ministerstva ani vědecká rada lékařské komory nereagovaly. Imunology problém zaujal:

„Vážený pane doktore,
na schůzi výboru České společnosti alergologie a klinické imunologie (ČSAKI), dne 12. 11. 2015, jsme projednali Váš podnět a vyslovili jednoznačný nesouhlas s uvedenými praktikami zmíněného pracoviště, které diskreditují náš obor. Dalším řešením tohoto problému byla pověřena místopředsedkyně výboru ČSAKI prof. MUDr. Jiřina Bartůňková, DrSc., přednostka Ústavu imunologie 2.LFUK a FN Motol. Protože jste se v této věci obrátil i na výbor České imunologické společnosti, prof. Bartůňková předala za obě odborné společnosti tuto věc k řešení České lékařské komoře (JUDr. Mach), do 30 dnů máme dostat vyrozumění. S pozdravem, Vít Petrů, předseda ČSAKI.“.

„Odborná společnost odsoudila, lékařská komora ve spolupráci s ministerstvem přijme opatření, problém bude vyřešen,“ říkal jsem si. Chyba lávky. Nestalo se vůbec nic. Další urgence jsem směřoval na paní prof. Bartůňkovou.

„Dobrý den, pane doktore, jak jsme Vás informovali, není v kompetenci ČSAKI revidovat léčebné postupy. Ptali jsme se na ČLK, právní odbor říká, že je to v kompetenci místní organizace ČLK. Těmto orgánům jsme Vaši stížnost postoupili a z místní pobočky ČLK, kam dotyčné pracoviště spadá, nám dosud neodpověděli…Jakmile budeme mít zprávu z revizní komise ČLK, dáme Vám vědět. Již jsme ji urgovali,“ napsala mi paní profesorka 21. 11. 2016.

Trpělivost růže nepřináší. Odpověď ČLK nepřichází. Urguji urgenci. Paní profesorka trpělivě odpovídá: „No nepřišla žádná odpověď. Tak zase někde najdu kopie těch dopisů a napíšeme další urgenci,“ napsala mi 4. 5. 2017.

„O účelnosti předchozí a případné další léčby antibiotiky mám značné pochybnosti. Nejsem ale imunolog ani odborník na infekce. Obraťte se neprodleně na paní profesorku Barťůňkovou. Než paní profesorka rozhodne, další antibiotika rozhodně nedávejte. V kombinaci s tréninkovým nasazením jsou pro organizmus obrovskou zátěží. Jana si potřebuje především odpočinout, slevit z tenisu, z nároků které na sebe klade ona i vy“, řekl jsem rodičům.

Svobodné fórum - Prezident Miloš Zeman prohlásil, že nová Hedvábná stezka je nejvíce fascinujícím projektem v novodobých dějinách a přirovnal ji k Marshallovu plánu, jímž USA po druhé světové válce pomáhaly evropským zemím. Je tomu skutečně tak? „Hedvábná stezka by mohla být také prostředkem pro šíření čínských bezpečnostních, pracovních, environmentálních a lidskoprávních standardů,“ píše ve svém komentáři Aleš Rozehnal.

Miloš Zeman má pravdu v tom, že se jedná o zcela mimořádný projekt. Jeho cílem není pouze usnadnit export čínských výrobků a import surovin, na čemž je závislá čínská ekonomika, ale rovněž změnit světový řád, nastolený po druhé světové válce a po rozpadu Sovětského svazu, a to zejména oslabením vedoucí role Spojených států amerických.

Čínský projekt Hedvábné stezky je zároveň plánem na územní rozšíření čínského státního kapitalismu, které je motivováno rozsahem čínské produkční kapacity a zájmy finančního kapitálu.

Výhody hlavně pro Čínu

Cílem projektu je vytvořit ekonomický pás směrem na západ a novou námořní cestu spojující Čínu s jihovýchodní a jižní Asií, Středním východem a Afrikou. Měl by zahrnovat například železniční spojení Číny a Laosu, Mongolska a Kazachstánu, výstavbu ropovodu přes Turkmenistán a Barmu, výstavbu silniční infrastruktury a rozvoj přístavů na Srí Lance.

Čínské investice v těchto zemích, jakož i zvýšení importu čínského zboží, budou výrazným deficitním faktorem jejich obchodní bilance. Těmto zemím však další zvyšování obchodního deficitu ve vztahu k Číně nic dobrého nepřinese, protože je bude opouštět finanční kapitál, prostřednictvím kterého by mohly být financovány domácí investiční potřeby.

Domácí investice v těchto zemích tak nebudou možné, pokud nebude výrazně snížena domácí spotřeba, která je přitom již tak dost nízká.

Čím větší bude obchodní deficit těchto zemí s Čínou a čím více bude Čína dovážet do těchto zemí zboží, tím méně budou tyto země samy produkovat, čímž dojde ke zvýšení domácí nezaměstnanosti a zadluženosti. Čím více čínských podniků bude v zemích Hedvábné stezky působit, tím méně prostoru bude pro podniky domácí.

Pojistka proti dolaru

Jak by mělo toto sinocentrické uspořádání světa vypadat, je možné dovodit z fungování institucí, které projekt provází. V posledních letech zaujala Čína vedoucí roli při ustanovování mezinárodních ekonomických institutů, jako je Nová rozvojová banka, Fond Hedvábné stezky, ale zejména Asijská banka pro infrastrukturní investice.

Tyto instituce představují regionální protiváhu institucím ovládaným západními zeměmi, jako je Mezinárodní měnový fond, Světová banka nebo Evropská banka, které dominovaly světovému finančnímu řádu od zavedení brettonwoodského systému po druhé světové válce.

Asijská banka pro infrastrukturní investice je prvním případem po druhé světové válce, kdy byly Spojené státy americké vyloučeny z důležité mezinárodní finanční struktury, a jedná se tak o přímé ohrožení americké finanční hegemonie.

Cílem banky je vytvoření alternativního finančního systému bez prvenství Spojených států amerických. Účast na této bance oznámila např. Velká Británie, Německo, Francie, Itálie nebo Švýcarsko.

Neznamená to, že by chtěly opustit systém, kterému dominuje americký dolar, ale svou účast považují za pojistku pro případ, kdyby hegemonie dolaru byla dále neudržitelná. Je zřejmé, že v blízké budoucnosti Čína nenahradí systém amerického dolaru, ale mohla by vybudovat systém, který mu bude rovnocenný. Tím by se Čína přiblížila postavení světové velmoci.

Éra sinocentrické globalizace

Projekt Hedvábné stezky je mimo jiné reakcí na zpomalování čínské ekonomiky. Znamenal by poskytnutí čínských mnohamiliardových úvěrů do infrastruktury přibližně šedesáti rozvojových zemí, čímž by je učinil na Číně beznadějně závislé.

Peníze by putovaly mezi čínskými bankami a státem vlastněnými čínskými podniky, které by realizovaly projekty za použití čínských materiálů stejným způsobem, jako je realizují v Africe, aniž by to mělo pro hostitelské státy větší pozitivní efekt.

Hedvábná stezka by znamenala masivní expanzi již tak mimořádně zadluženého čínského bankovního systému do zemí s velmi nebezpečným ekonomickým a politickým klimatem, čímž by se jejich nestabilita mohla ještě zvýšit.

Tento globální plán by zcela změnil pravidla hry, protože Hedvábná stezka by fungovala zcela podle čínských pravidel. Nezlepšila by průmyslovou nebo produkční kapacitu zemí, které by zahrnovala, ale rozšířila a posílila přepravní kapacity nezbytné pro čínskou ekonomiku, kterou by tím stimulovala.

Tato stimulace by v krátkodobém a střednědobém výhledu byla způsobena stavebními a telekomunikačními projekty a v dlouhodobém výhledu ještě masivnější penetrací čínského zboží do zemí pásu Hedvábné stezky.

Jednalo by se tak o novou éru, kterou bychom mohli nazvat sinocentrickou globalizací.

Není možno ztratit z patrnosti, že Hedvábná stezka nebyla jen politickou a ekonomickou spojnicí mezi civilizacemi, díky níž se obchodovalo se zbožím, šířila se náboženství, filozofie a technologie, ale také mor a další choroby.

Stejně tak by mohla být nová Hedvábná stezka prostředkem pro šíření čínských bezpečnostních, pracovních, environmentálních a lidskoprávních standardů, na čemž lze spatřovat stěží něco pozitivního.

Markéta Šichtářová, blog.idnes - Když se v Paříži v listopadu 2015 střílelo v klubu Bataclan, do 24 hodin byly facebookové a jiné profily na sociálních sítích zahalené v barvách francouzské trikolory. Když se vraždilo před pár dny v Manchesteru – nic.

 Možná jsem britské barvy jenom přehlédla, možná jsem se nedívala dostatečně pečlivě. Možná veřejnost usoudila, že 130 mrtvých v Paříži je o tolik víc než 22 mrtvých v Manchesteru, že to za tu práci s vlajkou nestojí.

(Popravdě se přiznám – byť je to číselně vzato nepoměr, mnou Manchester otřásl víc, protože v něm šlo o malé děti. A na to jsem jako máma pěti prcků obzvláště citlivá; ale o to teď nejde.)

Abychom si rozuměli: Já nejsem žádný „vlajkař“. Nehalím si svůj profil do emotivních malůvek, když se někde stane neštěstí. Nedělala jsem to tehdy, nedělám to ani teď. Nic proti symbolům, ale taky si přiznejme, že jsou zhola zbytečné. Nepomohou mrtvým, neodvrátí ani riziko od dosud živých, kteří se příště ocitnou v nevhodnou chvíli na nevhodném místě. Pouze a jen pomohou těm živým, kteří cítí lítost nad mrtvými, aby se cítili trochu líp: Vystavením vlajky získají pocit, že vyjadřují sounáležitost (to je jistě pěkné), svůj smutek trochu ventilují navenek, a tím se jim uleví.

Jestliže tentokrát – na rozdíl od vraždění v Paříži – nikdo v mém okolí neuznal za vhodné vyjádřit svou frustraci vystavením vlajky či jiného symbolu, mám pro to jen jediné vysvětlení: Tentokrát byla patrně suma smutku ve společnosti menší. A to si opět umím vysvětlit jen jediným způsobem: Společnost si na vraždění už zvykla. Jak zvrhlé.

Všichni víme, že tenhle druh vražd, kterým se říká terorismus, mají jedno společné: nelegální imigraci těch, kdo nejsou skutečnými uprchlíky před skutečným nebezpečím. A neargumentujte mi tu s IRA, Basky a podobně – kdy bylo o těch slyšet naposledy? Jistě, tohle je milionkrát omleté téma. Ale jedna věc je přece tak trochu „nová“.

Ještě před pár lety by bývalo stačilo neprodyšně a třeba za pomoci hrubé vojenské síly uzavřít vnější hranice Schengenu. Hlavní lákadlo ekonomické migrace, tedy státy jako Německo, Belgie, Francie a další, by tak bylo nedostupné, takže relativně za vodou by tím pádem byla celá Evropa. Tedy i země mimo schengenský prostor – protože který ekonomický a nelegální migrant by stál o azyl třeba v takovém Bulharsku, Chorvatsku a dalších vesměs chudých evropských zemích? Jenomže tahle logika dneska už dávno neplatí. A snad protože jsme si jako společnost na terorismus, nelegální imigraci a multikulturalismus už příliš „zvykli“, ještě jsme si nestačili tak docela všimnout, že se nad Evropou stahují nové mraky, které s imigrací bytostně souvisí.

Dlouho jedinou převážně islámskou zemí Evropy byla Albánie. V poslední době přibyly země nové: Kosovo a do jisté míry i Makedonie. Kosovo je už na druhém břehu: Nejen že v Kosovu jede na plné pecky systematická snaha o islamizaci již dospělého obyvatelstva prostřednictvím imámů, kteří tamní muslimy obracejí na radikální formu islámu wahhábismus, ale navíc také zcela přirozeně tamní islámské, tedy zejména albánské, etnikum má vyšší porodnost než pravoslavné, katolické a další. Takže i díky zcela spontánním demografickým trendům radikální islamizace Kosova nabírá na síle. Ví se také, že Kosovo se stejně jako Albánie stává řízenou líhní sympatizantů Islámského státu. Například německá vláda to nedávno veřejně připustila jako známý fakt v odpovědi na interpelaci z Bundestagu.

Makedonie na druhém břehu dosud není. Stále v ní převažují pravoslavní Makedonci. Jenomže o nárůstu velikosti a radikalizaci islámské menšiny platí to samé, co o Kosovu. A hlavně: Jak už to bývá, islámské obyvatelstvo je koncentrováno do určitých enkláv, není rovnoměrně s Makedonci promícháno. A jak by se dalo čekat, albánská a tedy muslimská menšina se stává majoritou v oblastech sousedících s Kosovem a Albánií. A tím je na průšvih zaděláno.

Etnické spory v Makedonii bublají dlouhodobě. Ovšem s rostoucím islámským radikalismem a s rostoucím počtem muslimů stále sílí. Vzhledem k tomu, že touhou Islámského státu je vytvořit jediný rozsáhlý chalífát, je velmi logické čekat, že místní albánské obyvatelstvo se dříve či později pokusí vytvořit jakousi Velkou Albánii, která by spojovala dnešní území Albánie, Kosovo a také část dnešní Makedonie. Vlastně by se tak v bledě modrém opakoval scénář, který známe z války o Kosovo z roku 1999. Tehdy vlastně nešlo o nic jiného, než že se albánská menšina v Srbsku rozhodla od Srbska odtrhnout, jakkoliv to bylo nazýváno různě, nejčastěji jako „právo na národní sebeurčení“. Srbsko tehdy nechtělo Kosovo pustit; vzdalo se ho teprve až poté, co NATO začalo Srbsko bombardovat a v podstatě ho donutilo část jeho území pustit.

Chci se mýlit. Nicméně já osobně se domnívám, že dříve či později v Makedonii vypukne válka.

Protože Evropská unie použije stejnou logiku, jakou použila v Kosovu, řekne, že makedonští Albánci mají právo na sebeurčení, a bude podporovat rozpad makedonského státu. Zda se k tomu stejně jako v případě Kosova připojí i USA, těžko soudit, protože Trumpova administrativa v tomto ohledu není tak snadno čitelná, jako byly americké administrativy předešlé. Každopádně, i kdyby USA nebyly rozpadu Makedonie tak nakloněné jako rozpadu Srbska, pořád nevidím v dnešním světě žádnou reálnou sílu, která by tomu dokázala zabránit. Která by dokázala zabránit vytvoření Velké Albánie nakloněné podoře Islámského státu (či v té době už nějaké jiné radikální organizaci).

Řekla jsem, že se nad Evropou stahují nové mraky. Když říkám Evropa, mám tím skutečně na mysli celá Evropa, ne jen malá část Balkánu. Kosovo, Makedonie – obojí je krystalickým příkladem salámové metody. V obou zemích nejprve nenápadně začaly vznikat minoritní enklávy. Sílily díky přirozeně vyšší porodnosti tak dlouho, dokud se z menšiny nestaly v konkrétní oblasti většinou. A pak se od území historicky patřící jiné zemi jednoduše odtrhly.

Ve valné většině zemí EU dnes vznikají díky nezvládnuté imigrační politice podobné enklávy. Londýn, Paříž, některá německá města – všechna tato místa dnes vypadají zcela jinak než před deseti lety. Data z trhu práce jednoznačně dokládají, že začleňování imigrantů je mýtus. Ba co víc, například nedávné turecké referendum o ústavě ukázalo, že turecká menšina v EU se dokonce ještě víc vymezuje proti kultuře hostitelské země než samotní Turci žijící na území Turecka. Imigranti z některých kulturně velmi odlišných zemí se do původní evropské kultury nezačleňují ani v několikáté generaci, současně ale jejich enklávy stále sílí.

Dnes se Brusel tváří, že jednotlivé národní menšiny mají právo na sebeurčení. Je to falešný alibismus. Když se chtěli „sebeurčit“ Britové a hlasovali o odtržení od EU, Brusel se najednou kupodivu tak smířlivě netvářil, a to přitom šlo o zcela jinou ligu „odtržení“. Jsem náramně zvědavá, jak se bude Brusel tvářit, až si jednoho krásného dne kupříkladu převážně muslimská Paříž odhlasuje, že se chce národně sebeurčit a odtrhnout se od Francie. Že by NATO trochu rozbombardovalo francouzský venkov, aby Paříž pustil, zatímco manchesterským masakrem už dávno zcela otupělé evropské publikum bude raději hltat v televizi jakousi infantilní reality show?

Já v takové pokrytecké Evropě žít nechci. Evropská komise tento týden oznámila, že prý má plán, „který se neodmítá“, jak přesvědčit zbývající členy EU, které ještě nejsou v eurozóně, aby do ní vstoupily. Plán má být představen příští týden. Tím by byla integrace dokonána. Iluze, že se nás salámová metoda netýká a že bychom si pak snad dokázali ochránit naše hranice, by definitivně padla. Chci, aby naše diplomacie tuhle nabídku na větší integraci, „která se neodmítá“, tvrdě odmítla, ať už budou její technikálie jakékoliv.

Parlamentní listy - Je to už drahně let, kdy vláda naposledy dělala něco skutečně velkého, co zásadně měnilo ekonomiku země. Podle Markéty Šichtařové dnes Sobotkova vláda, která se momentálně zmítá ve sporech dvou hlavních stran, hlavně omezuje naše svobody. Ekonomka je také přesvědčena, že na českém hospodářství by se pozitivně podepsalo, pokud bychom v důsledku Brexitu dostávali z Evropské unie méně peněz. Vadí jí i pobídky, které jen parazitují na domácích firmách, protože jim nedávají stejně výhodné podmínky jako příchozím investorům.

Po úterním oznámení premiéra Bohuslava Sobotky, že vláda podá demisi, prohlásil ministr financí Andrej Babiš, že „tímhle činem pan premiér ničí jednu z nejúspěšnějších vlád po revoluci“. Hodnotila byste ji také tak díky tomu, že jako první vláda po více než dvaceti letech dokázala alespoň v jednom roce hospodařit s přebytkem a že dokázala snížit nezaměstnanost?

Ano, vláda dokázala hospodařit v loňském roce s přebytkem. Má to ovšem jednu zásadní vadu na kráse: vůbec to nebyla její zásluha. Důvodů, proč se to podařilo, bylo více, ale v podstatě téměř všechny šly mimo vládu. Mezi ty malichernější důvody patřily třeba intervence ČNB. Díky nim jako vedlejší efekt poklesly úrokové sazby, a to zase vedlo k lepšímu než plánovanému hospodaření vlády. A pak tu byly podstatné důvody. A to hlavně ten, že skončilo rozpočtové období pro evropské fondy. A protože jsme nečerpali evropské peníze, nemuseli jsme je ani spolufinancovat a zatěžovat tak náš rozpočet. Tudíž opět to nebylo zásluhou vlády.

K podobným závěrům dojdeme, když budeme hodnotit nezaměstnanost. Ano, máme ji nejnižší v EU, tedy podle metodiky Eurostatu. Ale není to zásluha naší vlády, ale toho, že sousedíme s Německem a tomu se daří a má s námi srovnatelnou míru nezaměstnanosti. A jelikož jsme subdodavatelé pro německý průmysl, německý úspěch se přenáší i na náš trh práce. Nic víc, nic míň. Vláda se chlubí cizím peřím.

Jak vypadá ve vašich očích výčet hlavních neúspěchů či přehmatů za více než tříleté působení Sobotkovy vlády, které se významným způsobem promítly do fungování ekonomiky u nás?

Vládě nemohu odpustit EET. Elektronická evidence tržeb společnost rozdělila; část lidí ji vítá, protože věří, že skutečně pomáhá minimalizovat daňové úniky. Část lidí – jako třeba já – je naopak přesvědčena, že náklady EET vysoce převyšují přínosy. Těmi náklady nemyslím náklady peněžní, nýbrž klima ve společnosti. Taky jste si všimli, jak v poslední době začalo opět kvést udavačství, jak se v lidech uvolnily všechny ty potlačované temné lidské vlastnosti? Podnikatelé už jsou zase považováni za lumpy, kteří se musí preventivně ospravedlňovat. Přitom s filozofií, že všeci kradnú, přišel ministr, který sám nedokáže vysvětlit otazníky kolem své osoby – což davy lidí nechává v klidu, a namísto toho svou zlobu tyhle davy směřují na své spoluobčany, snažící se uživit svou drobnou živností. Právě tohle zhoustnutí ovzduší, které poslední tři roky vlády přinesly, je pro mě neodpustitelné.

V souvislosti s rozhodnutím předsedy vlády se také začalo skloňovat slovo stabilita, ať už politická nebo ekonomická. Může některý ze scénářů vládní krize způsobit nestabilní situaci ohrožující prosperitu země, jak po úterní původně ohlášené demisi kabinetu premiérem Bohuslavem Sobotkou varovala Hospodářská komora?

Je to už drahně let, kdy vláda naposledy dělala něco skutečně velkého, něco, co zásadně měnilo ekonomiku země. Dnes vláda – jako celek, protože jednotlivé rezorty samozřejmě nelze házet do stejného pytle – hlavně omezuje naše svobody. Třeba nám zakazuje kouřit, buzeruje nás nesmysly, jako když například nutí předškolní děti povinně do školek, šmíruje nás, jako když zavádí elektronickou evidenci tržeb, a rozdává předvolební dárky na všechny strany, aby si koupila toho a onoho voliče.

Takže si položme otázku: Přinese snad nová vláda něco, co by mohlo naší ekonomikou skutečně otřást? Vystoupení z Evropské unie? Dramatickou reformu v podobě snížení daní? Penzijní reformu takovou, která vydrží déle než jen jedno volební období? Všichni moc dobře víme, že nic z toho se minimálně v příštích čtyřech letech nestane. Takže o jaké nestabilitě je tu řeč? Jistě, situace ve vládě stojí za starou bačkoru, ale také to ekonomicky není zase taková tragédie.

Při úterní debatě v rámci projektu Česko 20+, který představuje vizi ČSSD, kam se má ČR posunout v příštích 20 letech, uvedl ministr průmyslu a obchodu Jiří Havlíček, že chce změnit zákon o investičních pobídkách. Podporu státu by měli dostávat investoři, kteří přinesou do České republiky kvalitní a kvalifikovaná pracovní místa, tedy ta, která se týkají zejména výzkumu, vývoje, inovací, prostě věcí, které jdou po vyšší přidané hodnotě. Jaký je váš názor na investiční pobídky obecně a je reálné, že tyto konkrétní pomohou proměnit strukturu pracovních míst v Česku?

Tak zaprvé: Některé pobídky jsou vysloveně škodlivé. Takový sklad Amazonu a další nám vůbec nic nepřinesl. Respektive přinesl pár pracovních míst, která jsou ovšem na té nejnižší odborné úrovni, proto zakonzervovávají nízké mzdy v daném regionu, berou potenciální pracovní síly našim domácím zaměstnavatelům a navrch tyto pozice zmizí, jakmile se sklad plně robotizuje, což nebude dlouho trvat.

Zadruhé: Ostatní investiční pobídky sice nejsou tak škodlivé, pokud nabízejí kvalifikovaná pracovní místa, ale nevěřím z ekonomického pohledu tomu, že je rovnítko mezi investičními pobídkami a zrychlením růstu země. Prostě tyto pobídky jen parazitují na domácích firmách, protože jim nedávají stejně výhodné podmínky jako příchozím investorům. Přečerpávají tedy bohatství od domácích k zahraničním investorům. Nejlepší pobídkou jsou nízké daně pro všechny firmy zde podnikající bez rozdílu, tedy i pro ty české.

V Česku letos připadá den daňové svobody podle výpočtů Liberálního institutu na 29. května, takže na stát budeme pracovat 149 dní, což je nejméně od počátku sledování ukazatele v roce 2000. Dojde k tomu, ačkoli rostou vládní výdaje, protože ještě rychleji roste produkce. Jak lze tento údaj interpretovat ve světle toho, že třeba ve Finsku si na daňovou svobodu počkají až do 28. července a ve Francii do 25. července?

Fatální chybou by bylo interpretovat to takto: Protože mají vysoké daně, mají vysoký růst. Nikoli. Kauzalita je přesně opačná. Protože dosáhli v minulosti vysoké životní úrovně, mohli si dovolit mít vysoké daně. Ovšem pozor: Když se podíváte na konkurenceschopnost jednotlivých regionů Evropské unie, vámi zmiňovaná Francie mezi konkurenceschopnými není! Zato Praha ano … Francie pomalu ale jistě začíná na své vysoké daně, příval imigrantů a rozvrat veřejných financí skomírat.

Dubnovým omezením ČNB, podle něhož by banky neměly půjčit na vyšší podíl hodnoty nemovitosti než 90 procent a nově je navíc regulované i pásmo 80 až 90procentních hypoték – v tomto rozmezí si dřív bralo hypotéku asi 40 procent klientů bank – se výrazně ztížil přístup méně movitých lidí v Česku k vlastnímu bydlení. I když regulacím zpravidla nefandíte, není v tomto případě namístě s ohledem na možná rizika v případě masívní neschopnosti je splácet?

Opět chybná kauzalita. Na počátku budiž řečeno, že riziko nafouknutí nemovitostní bubliny hrozí celé Evropě, zejména ale Německu. Mnohé ukazatele již naznačují, že se realitní bublina, která předcházela krizi v roce 2008, už opět nafukuje. A viníkem jsou centrální banky, které ve svém hysterickém a veskrze naprosto hloupém, neopodstatněném, strachu z deflace natolik uvolnily měnové podmínky, že tento stav umožnily. Snížily úrokové sazby až do záporných čísel a nutily banky, aby půjčovaly každému. Tak čemu se teď diví, když je banky poslechly, daly úvěr každému, a nafoukla se realitní bublina? Teď zatáhnou za ruční brzdu a začnou regulovat hypotéky? Je to naprosto schizofrenní.

A zadruhé, například v Praze není růst cen nemovitostí dán ani tak tím, že by byly příliš levné úvěry, ale spíš tím, že regulace v Praze znemožňuje masově stavět byty, alternativně se staví byty jen drahé. Schvalovací proces je totiž velmi drahý a zdlouhavý, je příliš mnoho stavebních uzávěr, příliš mnoho účelově založených spolků může do stavebního řízení mluvit. Pak není divu, že ceny nesmyslně rostou. Opět to není o tom, že by se měla uvalit větší regulace na hypotéky, ale o tom, že zaprvé je nesmyslně uvolněná měnová politika, zadruhé je příliš regulovaná stavební legislativa. Cesta je tedy naopak přes zrušení regulace.

V závěru minulého týdne se v Bruselu konal první summit sedmadvaceti lídrů EU od té doby, co Británie oficiálně zažádala o vystoupení z Unie. Britové odmítají, že by v rámci Brexitu měli do evropského rozpočtu zaplatit až 100 miliard eur, tedy přes 2,6 bilionu korun. Pokud by ti největší plátci nechtěli navyšovat své příspěvky, jak už avizují, a Britové by v roce 2019 z Evropské unie skutečně vystoupili a přestali takto přispívat, jak by se to podepsalo na Česku, Polsku, Slovensku či Maďarsku, které by v důsledku toho dostávaly z EU méně?

Podepíše se to na nás – podržte se – pozitivně. Už jsem řekla při vaší první otázce, že loni jsme přebytek rozpočtu dosáhli jen proto, že jsme dostali méně peněz z Evropy. A přitom jsme rostli velmi solidně, hospodářský růst to nepoškodilo. Pokud bychom tedy nedostávali peníze z Evropské unie vůbec, budeme mít zdravější veřejné finance, ubyde korupce a bude se u nás investovat jen do skutečně užitečných projektů, ne do uměle vymyšlených.

Informace o Řecku už neplní titulní stránky novin, a tak informace, že se předlužená země dohodla s Mezinárodním měnovým fondem na plnění podmínek, za kterých letos v létě obdrží další část půjčky nutné pro udržení ekonomiky v chodu, prošla spíše v tichosti. Součástí podmínek je další zvyšování daní a snižování penzí. Jaký smysl má to, že Řecko dostává další půjčky, provádí reformy a přesto má stále velké finanční problémy? Nebo už je vidět nějaké světlo na konci tunelu?

Já světlo na konci řeckého tunelu nevidím. Opět jen dluh vytlouká dluh. Opět nic neřeší. Dokud Řecku nebude dluh odpuštěn celý a Řecko nebude vyloučeno z eurozóny, na vlastní nohy se nepostaví.