Víte, kolik lidí vás sleduje na sociálních sítích?

Přes 30 tisíc lidí na Facebooku. Asi se na středně stará kolena stávám influencerem nebo co. Něco jako Dominik Feri po 20 letech a bez toho hára. Samozřejmě mi spousta lidí píše, že jsem debil a ať zalezu a už nikdy nevystrkuju hlavu. Ale zase jiní lidé mi říkají v tramvaji, že mi fandí. A firmy chtějí, abych jim na svém Facebooku dělal reklamu. Což mě překvapilo. Nejsem vyloženě náctiletá youtuberka s hodně malými bikinami.

A berete ty reklamní zakázky?

Ne, nikdy. Lidi tyhle triky poznají. Když něco pochválím, tak proto, že mi to připadá dobré, ne proto, že mi to někdo dá zdarma.

Dává tento počet reálnou politickou sílu k tomu něco udělat?

To ještě ne. Volby se u nás zatím nevyhrávají na Facebooku, na to jsou ty naše bubliny moc malé. Vzpomeňte si, jak to vypadalo před poslední prezidentskou volbou. Celý Facebook byl zblázněný do Karla s čírem. Na sociálních sítích to vypadalo, že pan Schwarzenberg dostane tak 300 procent. A vidíte, nakonec stejně vyhrál ten druhý pán, co ovládá akorát teletext. Takže buďme realisti.

Ale nějaký dopad sociální sítě přece jen mají. Třeba ten zmíněný Dominik se nejspíš dostal do sněmovny právě díky Facebooku. Ale proti němu já jsem podmírák. Jsem na začátku cesty.

Kam vás ta cesta vede? Ptám se proto, že z vašich příspěvků začal být v určitou dobu jasně patrný zájem ovlivňovat politické dění, případně přímo do něj vstoupit.

U nás když řeknete, že chcete do politiky, tak si vás lidi automaticky zařadí jako psychopata, co chce vytunelovat minimálně místní čističku odpadních vod. Je to stigma. Myslíme si to tak silně, že nám pak do politiky opravdu chodí hlavně psychopati, co tunelují čističky.

Já si říkám, pojďme to změnit. I ta naše bídná politika se začne pomalu zlepšovat, když do ní půjde víc normálních lidí. Takže to klidně přiznám – chtěl bych vstoupit do veřejného života a až se vrátím domů, tak to udělám.

Proč? Co byl prvotní impuls?

Podle mě potřebujete dvě věci – jednak musíte být vnitřně připravený, jednak musíte mít něco, co dokážete lidem nabídnout a čím můžete přispět.

To první ke mě přišlo časem. Víte, je mi 41 let. Už téměř dvacet let se snažím tvrdě pracovat. Prošel jsem si všemi těmi normálními stresy – budu mít kde bydlet, dokážu splácet leasing na auto, budu mít na dudlíky pro děti? Všechno jsme to s mou paní zvládli, i když někdy s odřenýma ušima. Teď najednou vidím, že máme život docela uspořádaný, že jsme sami o sobě šťastní a spokojení. V tu chvíli si logicky řeknete, že teď byste měli pomáhat ke štěstí ostatním. Začali jsme přispívat na spoustu věcí, pomáhat konkrétním lidem, co k nim život nebyl fér – no, a angažovat se v politice je jen další krok.

Druhá věc je ta vize. Víte, já myslím, že Česko může být jednou nejbohatších a nejúspěšnějších zemí ve světě. Určitě v první sedmičce v Evropě. Jsem o tom skálopevně přesvědčen. A strašně mě žere, že tam nejsme, že se zlepšujeme tak pomalu, že svůj potenciál nenaplňujeme. Jestli můžu jakkoli pomoct k tomu, aby se Česká republika dostala do první ligy, tak to udělám.

Co ve vás ten pocit vyvolalo?

Vandrování po světě. Víte, my Češi strašně rádi nadáváme sami na sebe a na všechno české. Ale dost si tím křivdíme. Já jsem žil ve třech zemích, pracoval jsem s lidmi všech kultur a můžu vám říct, že Češi jsou hvězdy. Měl jsem vždy i hodně českých kolegů a těžko bych našel někoho jiného, kdo je tak pracovitý, kreativní, technicky nesmírně zdatný (hlavně v IT), a přitom si umí poradit s problémy. Já prostě vím, že naši lidé na to mají. Dobře znám takzvaný Západ. Můžu vás ubezpečit, že lidé ze Západu nejsou žádní nadlidé. Máme na ně. Můžeme žít i líp než oni. Potřebujeme spravit tři věci, které jsou u nás zanedbané – školství, infrastrukturu a naši zastaralou státní administrativu. A cíleně budovat Česko jako světovou mocnost v oboru, který nám jde mimořádně dobře – to jsou chytré hlavy u počítačů. Pak nás nikdo nezastaví. Za chvíli bude tahle země zase tam, kam patří.

Lze to ilustrovat na nějakém konkrétním příkladu?

Že Češi jsou chytří? Pane, když to řeknu anekdoticky, tak na to mi stačila cesta metrem dneska ráno. Kluk vedle mě si skládal rubikovku, asi pět lidí kolem mě si četlo knížku – takovou scénu uvidíte málokde. Češi jsou velcí čtenáři – není náhoda, že máme nejhustší síť veřejných knihoven na světě. A naše IT dovednosti už začínají být vidět v globálním měřítku. Když jsem přišel do Kataru, viděl jsem, že každý používá české antiviry Avast, moji kolegové básnili o sociálních analýzách od Socialbakers. Já jsem jim říkal, vždyť já je znám, vždyť ty založil jistý Honza Řežáb v Praze… Češi jsou těžké váhy v bitcoinu, české e-shopy teď berou střední a východní Evropu útokem, od Alzy až třeba po Pilulku.cz. Tyhle věci nám prostě jdou. Máme talent na věci, které znamenají budoucnost světa. Připadá mi šílené, že česká politika tohle nijak nereflektuje a nestaví na tom svou vizi.

Proč váš plán vstoupit do politiky ztroskotal?

Nejdřív jsem zkusil rozjet takové hnutíčko na internetu. Zažil jsem úžasnou podporu a potkal spoustu lidí, kteří mě pozitivně nakopli. Ale bylo příliš pozdě před volbami a já jsem ještě nebyl připraven odjet domů a vložit se do toho na sto procent. Bez toho to nejde, na dálkové ovládání to nedáte. Z druhého kontinentu neuřídíte ani dobrou restauraci v Praze, natož stranu. Nebo aspoň já na to nejsem dost dobrý. A tak jsem půl roku před volbami udělal druhou nejlepší věc. Řekl jsem si, sám na to nemám, které z existujících hnutí a stran mi tedy nejvíce vyhovuje? Sešel jsem se spoustou politiků a vyšli mi z toho Piráti. Jejich program se mi tak ze 70 procent líbí, i když nepokrývá vše, co bych chtěl, a jejich tým a duch na mě udělal dojem. Tak jsem Piráty podpořil, když to ještě nebylo cool, a dokonce jsem jim i přispěl na nějakou konferenci, když to potřebovali. Tehdy ještě neměli peníze. Se svou volbou jsem spokojen, postupují velmi konzistentně. Kdo ví, třeba je moje cesta v tom, že se k nim jednou přidám. Pokud tedy oni budou chtít. To je celý můj politický příběh, nestydím se za to. Něco jsem se přitom naučil.

Řekl jste, že ještě zůstáváte v Kataru. Co konkrétně máte na starost?

Jako téměř celý svůj život dělám reklamu a marketing. Mám svou práci moc rád. Pracuji pro velkého telekomunikačního operátora (Ooredoo, pozn. aut.), který působí asi v deseti zemích. Jsem tam přes pět let, a měl bych to zaklepat na dřevo, na trhu nám to funguje a jsme úspěšní. Je to exotický trh a kultura úplně jiná než v Česku. Zpočátku jsem si ani nevěřil, že v takových podmínkách dokážu dělat marketing. A vidíte, teď už reklamní angličtinu beru skoro jako svůj rodný jazyk a o všech těch kulturách něco vím. Jsem na to docela hrdý.

Nějaké kulturní střety jste tam zažil?

No samozřejmě, je to úplně jiný svět. Je to muslimská země a to musíte respektovat. V reklamě nemůžete ukázat ani ženu s odhalenými vlasy – z těch krasavic, které na nás útočí v Česku, by je trefil šlak. Ani hudba moc neletí. Takže z toho rejstříku, ve kterém jsem zvyklý hrát, přijdete třeba o polovinu kláves. Ale získáte zase jiné. Zpočátku mi to přišlo hrozně těžké, pak jsem tomu začal přicházet na kloub a teď už mě to vyloženě baví. Už si dávám pozor i na nepsaná pravidla.

Lze znovu zmínit nějaký konkrétní příklad?

Jednou jsme třeba měli točit reklamu v Libanonu. Tam se natáčí, protože jsou tam zasněžené hory, moře i zelená příroda na jednom místě a je to snadno dostupné. Z naší strany tu kampaň vedla jedna místní kolegyně, výborná profesionálka. A ta za mnou přišla, že by moc ráda na to natáčení taky jela. Já jí říkám, samozřejmě musíš jet, vždyť ty jsi tam užitečnější než já. Ona byla moc ráda a druhý den přinesla dopis v arabštině a já že ho musím podepsat. Tehdy jsem ještě moc nerozuměl, a tak jsem se ptal, co podepisuji. Ona že dopis pro bratra, aby ho uvolnili z práce a on mohl jet s ní jako gardedáma. Ovšem i bratr musel vzít svou manželku a děti, takže nakonec jsem jel já a pak mikrobus plný lidí, kteří na tu moji kolegyni dávali pozor, abych ji snad nějak nezkazil. Podotýkám, že jí bylo 31 let a bylo to poprvé, co se takhle služebně dostala do ciziny – hodně to pro ni znamenalo. Je to jiný svět. Zkuste si tohle navrhnout českým ženám – dají vám facku.

Nebo něco méně zjevného. Velká bota z mojí strany. Jednou jsme dělali nějakou interní akci, námětem konference byl růst, a tak jsme dali zaměstnancům tematické dárky – semínka rostlin, konvičku, lopatku na zahrádku. Tehdy si mě zavolal samotný generální ředitel a umyl mi hlavu, že jsem tou lopatkou nejen znevážil konferenci, ale navíc taky urazil všechny slušné lidi. Vůbec jsem nevěděl, o co jde a proč je obyčejná lopatička takovým zločinem. Až potom mi někdo vysvětlil, že dřív lidi žili ve stanech. A když se jim chtělo na záchod, tak se šlo za dunu – s lopatičkou. Takže věnovat někomu lopatičku je asi tak trapné jako darovat někomu u nás toaletní papír. A takových drobností jsem poznal stovky. Naučí vás to určitému respektu k jiným kulturám.

Zavadil jste o hodně diskutovanou věc, což je strach z migrační vlny a z toho, že nově příchozí požadují dodržování svých kulturních odlišností i v evropských zemích, kde přitom platí jiná pravidla. Poznal jste lidi v muslimské zemi zblízka – jsou oni ochotni podřídit se kultuře země, do které přicházejí?

Podívejte, uprchlíci, to je velké téma. Můj názor je takový. Když někdo opravdu trpí a utíká před válkou, tak mu samozřejmě musíme pomoci. Jsme přece lidi, ne? Copak vy byste dokázal nechat malé děti ležet ve sněhu a v blátě? Já ne. I podle soucitu se pozná velikost společnosti, a já bych rád, aby naše země měla velké srdce.

Na druhou stranu, když si do domu pozvu hosty, tak očekávám, že se budou chovat podle pravidel hostitele. Já když jsem na návštěvě, tak taky nesmrkám do fíkusu. Takže když někdo chce do domu zvaného Evropa, tak si musíme zajistit, že bude dodržovat evropské hodnoty.

Ale které to jsou? 

Já jsem liberál a věřím na svobodu. Do náboženství lidem nekecám a nechci tady šermovat nějakými našimi křesťanskými kořeny. Jednak to v Česku opravdu není moc relevantní, jednak vůbec není fér třídit lidi podle náboženství. Podle mé zkušenosti jsou fajn lidi mezi ateisty, křesťany, muslimy i třeba pastafariány.

Já evropské hodnoty vidím jinak. To, co je na Evropě opravdu skvělé, to je svoboda. To je ten největší výdobytek, který nám závidí celý svět. Svoboda slova, svoboda vyznání, rovnost před zákonem, svoboda vědeckého bádání a velké ano technickému pokroku. Když souhlasíš, že všichni můžeme svobodně a bez trestu vyjadřovat názory, když mi podepíšeš, že muži a ženy jsou si naprosto rovni a nesmějí být nijak omezováni, když uznáš, že náboženství nemá co lézt do veřejného života, tak jsi můj člověk a v Evropě jsi vítán. Pokud ti tyhle hodnoty nevyhovují, OK, dáme ti najíst a něco na cestu, protože jsme soucitní, ale jdi si hledat jiný domov, který ti bude vyhovovat víc. Evropa pro tebe není.

A máte pocit, že hodnoty Západu dodržuje sám Západ?

Bohužel ne vždycky. Západ byl nejdřív v imigrační politice příliš měkký a neprozíravý. Nechal na svém území vyrůst ghetta lidí, kteří hodnoty Západu nepřijali – neměli proč – a podněcováni určitými vykuky se proti nim dokonce otevřeně staví. To pak vede Západ k opačné reakci – objevují se takoví Okamurové a spol., kteří hodnoty Západu porušují zase ze své strany. Nemají soucit, hlásají nenávist, diskriminují a používají kolektivní vinu. To je vždy špatně, vždy. Kdo hlásá nenávist a kdo soudí děti za chyby strýčků, ten nakonec vždy způsobí utrpení cizím i vlastním.

Kudy z toho ven?

Mně se líbí, jak tyhle věci dělá třeba právě ten Katar. Katar cizince vítá – taky jich má skoro 90 procent, nejvíce na světě. Ale inteligentně a logicky si hájí vlastní kulturu. Dám vám příklad. Emír třeba věnoval pozemek a pro nás křesťany nechal vystavět velký kostel. To byl od něj opravdu dobrý skutek a významné gesto. Kostel je denně narvaný, slouží se tam až šest bohoslužeb denně, protože je tu velká filipínská a indická křesťanská komunita. Ale třeba i naše dcera v něm absolvovala kompletní nedělní školu katechismu a první přijímání. My jsme za to vděční. Na druhou stranu ten kostel nesmí mít zvenčí zvony a kříže, aby nedělal reklamu, a vůbec nějaké získávání nových dušiček nepřipadá do úvahy. Tohle chápu – vyjdete vstříc hostům na svém území, ale zároveň nepřijdete o vlastní kulturní identitu. Funguje to pro mě a tleskám. V Evropě bych samozřejmě byl pro větší míru svobody – je mi úplně jedno, co si namalujete na svůj dům setkání – ale na těch hodnotách, co jsme zmínili výše, bych trval.

Víte, mezi námi, Česko bude cizince potřebovat. Já bych je klidně bral, ale bral bych je na základě bodového systému. Jako v Austrálii. Máš dobré vzdělání? Jsi IT expert nebo ovládáš řemeslo, které u nás potřebujeme? Je u tebe vysoká pravděpodobnost ovládnutí jazyka a integrace? Bereme tě všema deseti. Tohle bych samozřejmě uplatňoval na ekonomické migranty,

Zmínil jste dceru a o svých dětech často píšete i na sociálních sítích. Co myslíte, budou žít spíš tady nebo venku ve světě?

Vychováváme je jako Čechy, aby znali naši kulturu a historii a byli na ni hrdí. Ale samozřejmě zároveň na ně působí škola, kde mají kamarády 60 národností. Jsou to světoobčané, vidí svět jako otevřené místo, můžou se vydat kamkoli. Když mluví anglicky, mluví krásnou angličtinou rodilých mluvčí bez přízvuku. Mnohem lépe než já. Za to jsem rád, tohle jsem jim chtěl dát. Byl to jeden z hlavních důvodů, proč jsme chtěli na chvíli do ciziny. Otevřít dětem svět.

Překážel vám váš přízvuk někdy v uplatnění?

Práci v Kataru mi kdysi nabídl nějaký britský headhunter. Postupoval jsem od pohovoru k pohovoru, měl jsem z toho výborné pocity. Říkal jsem si, že se mi lidé z té firmy zamlouvají a že snad i jim se líbí, co říkám. No a ten headhunter mě někdy po třetím kole taky chtěl pochválit. Řekl mi do telefonu: je to dobré, děláte na ně dobrý dojem, ani jsem to nečekal, když máte tak těžký slovanský přízvuk". Takhle jeho „pochvala“ mě docela ťala. Vím, že mi ten člověk na další pohovor trošku podlomil sebevědomí. Naštěstí jsem tu práci stejně dostal, ale dodneška to v sobě mám zapíchnuté jako osten. Není důležité jen to, co říkáte, ale i jak to podáváte. Třeba zrovna pro Brity tohle hraje velkou roli. Teď už plavu v angličtině jako ryba ve vodě a psané titulky opravuji i rodilým mluvčím. Ale jsem rád, že moje děti už nikdo kvůli přízvuku škatulkovat nebude. Uměj to ve světě, ale zároveň jsou Češi a jsou na to hrdí. Je důležité být hrdý.

Proč?

Víte, my jsme v Kataru taková sbírka národností. Už jsem to říkal, že jen ve škole mají děti spolužáky asi ze 60 zemí. A čím víc o nich víte, tím víc si uvědomujete, jakou my máme kliku, že jsme z Česka. Spousta našich známých se za žádnou cenu nechce vrátit domů. Protože je tam hlad nebo se tam střílí nebo je tam taková korupce, že v té zemi prostě nemají budoucnost. To my máme krásnou zemi, do které se jednou vrátíme a můžeme v ní důstojně žít. Narodit se v Česku znamená vyhrát v životní loterii.

Ale když zmiňujete školu, má třeba české vzdělání tu hodnotu, aby v cizích zemích bylo respektované?

České školství, to je oříšek. Já být premiérem, tak bych největší podíl energie a klidně 30 procent času věnoval právě školství. S jasným cílem – mít nejlepší školství v Evropě. Protože nic nerozhoduje o našem budoucím bohatství jako školy. Pokud teď začneme cíleně budovat nejmodernější a nejlepší školství v Evropě, budeme za 20 let špičkovou zemí.

Co je na českém školství špatně?

Znalosti hustíme do dětí dobře. Proti tomu nic neříkám. Ale způsob, jakým to děláme, je kasárenský a zastaralý. Učitelé se fakt snaží, ale dusí je byrokracie. Ředitelé nemají pravomoci. Státní maturity a jejich ustavičné změny a nekvalitní práce úředníků z Cermatu, to je zlo.

Nechci být příliš kritický, ale řeknu vám pravdu. Moje dcera Timi chodila v Česku dva roky na základku, do dobré benešovské školy, kterou nechci nijak pomlouvat. Moje žena tam i učila a viděla, jak se učitelé snaží. Pak jsme se odstěhovali do Kataru. Myslel jsem, že děti první měsíce probrečí, protože anglicky neuměly ani pípnout a nerozuměly, ani když jim učitel řekl „sedněte si“. No, a světe div se – žádné brečení se nekonalo. Po dvou měsících, někdy v listopadu, mi dcera řekla, že už nikdy nechce v Česku do školy. Že už chce chodit jen do téhle školy v Kataru. To mě dost zasáhlo. Mimochodem, stejnou transformací prošla i moje paní, která v této mezinárodní škole začala taky učit a už je tam čtyři roky. Říká, že ty metody jsou přesně to, o čem ona vždycky snila. A že ať se nezlobím, ale až se vrátíme do Česka, že ona už na státní školu taky nemůže.

Jak to?

Důvodů je spousta. Učitelé – minimálně na té naší škole – jsou velmi dobře placeni a mají respekt. Jsou to často mladí Britové nebo Australané, muži stejně často jako ženy, a děti je mají rády. Mají k ruce asistenty, takže mají čas na kreativní náplň hodin. Hodnocení nesráží dětem sebevědomí – účelem známek není vás ocejchovat jako trojkaře či čtyřkaře, který si s sebou nese do života, že je loser. Děti se obvykle svoje hodnocení ani nedozvědí. Hodnocení si dělá učitel jen sám pro sebe, a to výhradně s tím účelem, jak má přizpůsobit další výuku. Například děti napíšou diktát, učitel vidí, že dělají chyby v čárkách, tak příští týden budou probírat interpunkci. Říkají tomu formative assessment – na rozdíl od českého hodnocení, které přichází většinou až po látce a znamená ortel.

Navíc se děti lépe učí svou práci prezentovat. Dcera od třetí třídy dělá powerpointové prezentace a musí své domácí úkoly obhájit v tvrdé debatě. Mluvit na veřejnosti a stavět argumentaci je pro ni normální.

Znám proti tomu jednu námitku od českého učitele, že děti sice milují diskuse, ale o tom, kolik je pět a dvanáct, se nedá diskutovat. Pokud nebudou mít své diskuse podložené znalostmi, jež získají do určité míry drilem, tak z nich vyrostou sice dobře diskutující, nicméně ignoranti.

V praxi potřebujete to i to. Tvrdé znalosti i ty prezentační dovednosti. Naši čeští žáci se perfektně vyznají ve skladbě lišejníků. To je fajn, tyto znalosti bych ponechal – alespoň tedy z 80 až 90 procent. Místo těch chybějících 20 procent bych vyučoval kritické myšlení (aby lidi nevěřili každé blbině ze lživých serverů), praktické životní finance (aby lidi neupadali tak snadno do exekucí) a schopnost prezentace (protože často vidím technicky velmi zdatné Čechy, kteří svou kvalitu nedokážou prodat).

Na čem teď v Kataru pracujete?

Začínáme zavádět sítě 5G. Musím říct, že právě v telekomunikacích je Katar hodně napřed, a když se teď vracím na svátky domů, tak vidím, že čeští operátoři mají co dohánět. Ve všem. V pokrytí, v cenách. Což říkám jako člověk, který pro ně pracoval. Mě to mrzí, protože v letech, kdy jsem do tohoho odvětví vstoupil – pro Oskara jsem začal dělat někdy v roce 2001 – byli čeští operátoři vývojově na špici Evropy. Pak to začínalo usínat a já si raději hledal práci v cizině.

Máte pocit, že se Češi příliš snadno spokojí s tím, co je?

Ano, to je náš obecný problém. Vysoké ceny tu zůstávají roky, zatímco jiné národy už si vymohly jejich snížení. Stejně je to se špatnou kvalitou potravin, s nízkými platy. Neumíme se ozvat a dupnout si. U nás hrozí, že HDP pomalu dotlačíme nad evropský průměr, ale platy budeme mít pořád třetinové. Dáváme našim firmám i zahraničním investorům velmi pohodlný polštář. Není potom divu, že české pobočky koncernů či třeba bank patří k nejziskovějším v Evropě. To pak přispívá k určité frustraci a špatné náladě, kterou doma cítím. Všichni se tváří, jako kdyby jim uletěly včely. Částečně je to objektivní nedostatek blahobytu, částečně je to naše pošmourné počasí, částečně je to naše národní hobby – remcání.

Je to jen české specifikum? Nejde o určitý fenomén bývalého socialistického bloku?

Máte recht, že v tom jede celý socialistický blok. Ale my budeme ve stěžování mistři světa. Třeba moje paní je Maďarka. To jsou taky skeptici k pohledání. Ale přece je tam rozdíl. Víte, Maďarsko je objektivně o dost chudší než Česko. Zvlášť východomaďarský venkov, který velmi dobře znám. Ti lidé mají o třetinu nižší platy než u nás, přitom velmi podobné ceny. Ale máte je slyšet. Na Maďarsko jsou tak hrdí, Maďarsko je úžasné, Maďaři vymysleli všechno na světě. Maďarská prezentace je lepší než maďarská realita. U nás je to naopak. Máme se objektivně dost dobře, ale držkujeme. Naše realita je lepší než naše sebeprezentace.

A co je lepší? Lhát si do kapsy, nebo si třeba cynicky přiznat pravdu?

Tuhle otázku jsem už také několikrát položil. Nakonec jsem taky Čech. A jsem docela rád, že si nelžeme do kapsy a že jsme schopni si mezi sebou přiznat holou pravdu. Ale my jdeme až do mínusu. My ten cynismus a negativismus a sebemrskačství přeháníme. Třeba mnozí Katařané se teď zajímají o cesty do Prahy, protože Qatar Airways zavedly přímý let. Někteří moji čeští známí říkají, nejezděte tam, je tam zima, v Praze vás všichni okradou, u nás je to hrůza. Já říkám – jeďte do Prahy, je to nejkrásnější hlavní město v Evropě, ta architektura vás ohromí, samozřejmě si přitom dávejte pozor na taxikáře a veksláky jako v tolika zemích na světě. Cítíte ten rozdíl?

Aby bylo jasno, mně nevadí pravdivé stížnosti jako takové. Zrovna v mé reklamní práci je český cynismus skvělý. Mně vadí, když se v té negativitě utápíme, ale přitom od těch stížností ani nepřekročíme k činům, jak jsme o tom mluvili u těch cen či platů. Já mám rád akci. Když ti něco nesedí, jdi to spravit.

V čem je přednost českého cynismu?

Umíme si dělat srandu sami ze sebe. Neznám jiný národ, který by to takhle zvládal. To je třeba v reklamě požehnání. Jednou jsem měl na návštěvě v Praze skupinku Katařanů. A nekecám, jejich největším zážitkem byla plastika dvou nahých mužů, kteří čůrají na siluetu České republiky (jde o plastiku sochaře Davida Černého Čůrající postavy ve dvoře Hergetovy cihelny v Praze, pozn. aut.). Vlastně doslova „chčijou na Česko“. Už jenom to, že jde o sochu čůrajících mužů, to je věc, kterou v Kataru hned tak neuvidíte. Ale když jsem navíc Katařanům vysvětlil, že ten rybník, do kterého močí, je naše mapa, tak nemohli pět minut mluvit. A ještě po týdnech to zůstává první věcí, kterou při vyprávění o Praze dávají k dobrému. Protože za tohle byste šli v půlce zemí na světě do vězení. V Česku ne. Proto tak miluju svobodu. A proto chci, aby to tak zůstalo. Jenže už i u nás začíná vypadat, že si z některých věcí nemůžete dělat legraci. To je špatné.

V Kataru chcete být ještě rok, máte představu, co budete dělat po návratu?

Můj sen bylo vždycky založit tu nejlepší reklamní a obsahovou agenturu v Česku. Léta jsem se to učil, teď už snad na to začínám být zralý. Vím přesně, co chtějí klienti jako já a co jim normální agentury nedokážou dát. To je můj velký sen. Když se to povede, jsem si jist, že mě to bude naplňovat ještě víc než práce v Kataru. A pokud to uživí mě i rodinu, tak bych se snad vedle toho mohl věnovat i veřejné práci a být tak nezávislý, jak jen člověk může být. To je můj sen i plán.

Agentura má být česká, nebo máte širší ambice?

Znám výhody mezinárodního přístupu. Můžete si vzít levné grafiky ze Srí Lanky, kteří vám ten obrázek či animaci vyfiknou za desetinu ceny. Ale mezi námi, věci za desetinu ceny podle toho taky vypadají. Já bych chtěl začít doma, po česku. Ve vlastní kultuře stejně odvedete nejlepší práci. Jsem hrdý na to, co dělám v angličtině, ale když přejdu do češtiny, stejně se cítím, jako kdybych si sundal rukavice. Najednou je všechno o řád jemnější a přesnější. Proto chci začít v Praze, s těmi nejlepšími lidmi. A časem můžeme růst a přikupovat partnery, ano. Ale vyrůst chceme z domácích kořenů.

Rozmlouval Jaroslav Krupka, Dotyk

Martin Jaroš

Dlouhodobě působí v oblasti marketingu a reklamy. Svou kariéru zahájil v Hospodářských novinách, kde pracoval tři roky jako redaktor rubriky Podniky a trhy a současně provozoval blog Vosa na jazyku. V roce 2001 nastoupil do oddělení public relations mobilního operátora Oskar a poměrně brzy dostal na starost firemní časopis Čilichili, jemuž v následujících letech šéfoval. V roce 2006 se stal šéfem reklamního oddělení ve firmě Vodafone. V témže roce se podepsal pod jednu z nejznámějších českých vánočních kampaní "My jsme řekli ne", která se zapsala do české reklamní historie také pod názvem "Falešní sobi". Později Martin Jaroš přestoupil do čela marketingu mobilního operátora T-Mobile, kde pod jeho vedením vznikla například vánoční kampaň s Chuckem Norrisem nebo dlouhodobý reklamní koncept s dvojicí Vojta Kotek a Lukáš Pavlásek. Ve službách mobilních operátorů dále působil v Turecku a v Maďarsku. V současnosti už několik let pracuje v Kataru pro mobilního operátora Ooredoo. Mluví sedmi jazyky. 

Info.cz - Před pár lety o něm nikdo nemluvil, dnes jej do politické diskuse vnášejí samy strany, které se dostaly do parlamentu. „Nejde o čistě hypotetickou záležitost, kterou by bylo velmi nebezpečné nevnímat nebo o ní vůbec nediskutovat,“ říká v rozhovoru pro INFO.CZ politolog z brněnské Masarykovy univerzity Zdeněk Sychra. Půjde Česko ve stopách Spojeného království, které už s EU vyjednává o podmínkách svého vystoupení? Jak moc je takový scénář reálný? Jaké můžou být další dopady brexitu na českou politiku vůči EU? A co v tomto ohledu čekat od nové vlády Andreje Babiše? I o tom se v rozhovoru mluvilo. 

Během druhé světové války se otec a strýc Jiřího Drahoše zapojili do spolupráce s partyzány na Vysočině. Gestapo Drahošova otce zatklo a naštěstí pro něj výslech skončil jen zmrzačením několika prstů. Hůře však dopadl strýc Josef. V říjnu roku 1944 přechovával ve škole legendárního odbojáře generála Josefa Svatoně. Po vyzrazení byl strýc zatčen gestapem a později uvězněn v koncentračním táboře v Terezíně. Dočkal se osvobození, ale v lounské nemocnici 20. května 1945 zemřel na otravu tyfem.

Málokdo ví, že předkové Jiřího Drahoše, současného kandidáta na prezidenta ČR, byli pevní a odhodlaní muži bojující za svobodu českého národa. Jeho otec Jiří se za druhé světové války účastnil protifašistického odboje. Patřil mezi nejužší přátele a spolupracovníky poštovního úředníka Jana Hartmanna, zapojeného do odboje. V sobotu 18. listopadu 1944 bylo těchto několik lidí zatčeno protektorátními četníky a převezeno na místní četnickou stanici. Stalo se tak na rozkaz služebny gestapa v Pardubicích. Na stanici pak probíhaly tvrdé výslechy, například lámání prstů ve svěráku, a stačilo málo, aby Jiří Drahoš starší prozradil něco nepatřičného, a koncentrační tábor by jej i jeho blízké jistě neminul.

Jiří Drahoš mladší se k této události vyjádřil na Facebooku následovně:
“Můj otec Jiří, povoláním učitel, pocházel z Proseče u Skutče. Během druhé světové války spolupracoval s partyzány na Vysočině. Jeho výslech na gestapu skončil naštěstí ‚jen‘ zmrzačením několika prstů.” 

[[img:chrn_fullwidth:15213:Proseč u Skutče v době války. Foto: internet]]

Strýc Josef Drahoš se stejně jako jeho bratr věnoval kantorskému povolání a byl řídícím učitelem v nedalekém Perálci. Za protektorátu se zapojil do odbojového hnutí hasičské župy Vysoké Mýto a v říjnu 1944 přechovával ve škole odbojáře generála Josefa Svatoně. Na konci října se smyčka stahuje a gestapo zasahuje proti ilegálním organizacím hasičů, které byly součástí legálního svazu. 27. října 1944 zatýká odborného učitele Václava Hegera, člena Svatoňovy odbojové skupiny R3, který velel hasičskému odboji. Gestapo jej odváží do Pardubic, kde, podroben krutému výslechu, Heger vypovídá. Vše je vyzrazeno a gestapo začíná pronásledovat členy skupiny. 1. listopadu 1944 jsou velitelé skupiny, generál Josef Svatoň a kapitán Eduard Soška, na Pasekách u Proseče obklíčeni gestapem a po nerovném boji umírají hrdinskou smrtí. Ještě téhož dne je Josef Drahoš v perálecké škole před zraky svých žáků zatčen gestapem.

„Po příchodu gestapa přímo do vyučování, paradoxně na právě probíhající hodinu němčiny, byly všechny děti nevybíravě a pod hlavněmi samopalů vyhnány ze školy. Vyděšené se potom ukrývaly na několika místech po Perálci, na zahradách, na hřbitovech a v křoví,“ řekla pamětnice a současná starostka Perálce Milada Drahošová. Jiří Drahoš starší v době dopadení podplukovníka Svatoně a kapitána Sošky a po zatčení svého bratra převedl rodinu dalšího ohroženého odbojáře do bezpečí na Vysočinu.
Po výsleších byl Josef Drahoš uvězněn v koncentračním táboře Terezín, kde se sice dočkal osvobození, ale na následky otravy tyfem 20. května 1945 v lounské nemocnici zemřel.

[[img:chrn_fullwidth:15212:Jiří Drahoš se svými rodiči a mladším bratrem]]

Jméno rodiny Drahošovy figuruje ve všech čtyřech publikacích, které město Proseč vydalo na téma odboje za druhé světové války. „Za okupace se podílela na druhém odboji, a významně tak pomohla řadě občanů, a to nejen z Proseče, ale i z okolí,” sdělil iDnes prosečský starosta Jan Macháček.

[[img:chrn_fullwidth:15214:Pamětní deska v Perálci.]]

Komunistický stát se však rodině Jiřího Drahoše za zásluhy v odboji zrovna neodvděčil. Otci obou hrdinů Josefu Drahošovi staršímu, který jako dýmkař proslul výrobou špiček ze slonové kosti, byla při pronásledování živnostníků v 50. letech během domovní prohlídky podstrčena zbraň a na základě toho byl odsouzen k trestu odnětí svobody na dva roky, které si odseděl ve slovenské Ilavě.

Václav Pokorný, Extrastory

„Aktivní opatření“ ušité jako v Kremlu

Aktuálně.cz - I kdyby Jiří Drahoš nevyhrál (a on má šanci vyhrát), tak tento moment první volby stál za to.

Více než 80 % ruských občanů v produktivním věku nemá dovednosti a znalosti pro práci v současném tržním prostředí. Tento závěr obsahuje studie společnosti Boston Consulting Group, jíž se účastnily podniky z 22 průmyslových odvětví s více než 3,5 miliony zaměstnanců.

Studie konstatuje, že struktura zaměstnanosti se v současném Rusku od dob SSSR nezměnila a stále odpovídá úrovni surovinové kolonie: 35 % obyvatelstva se zabývá nízkokvalifikovanou prací, patřící do kategorie “mechanická práce” (typicky jde o mechanické, opakující se úkoly, či základní fyzickou práci.)

Ruští občané pracují nejčastěji jako řidiči (7,1 %), prodejci (6,8 %) a zaměstnanci bezpečnostních agentur (1,9 %), přičemž celkový podíl tohoto typu profesí ve struktuře zaměstnanosti za posledních 15 let stále roste.

Pouze 17 % obyvatel se zabývá vysoce kvalifikovanou prací patřící do kategorie “znalostní” (intelektuální práce, tvůrčí a nerutinní, nestrukturované úkoly). Jde o 1,5 krát nižší ukazatel, než je tomu v Japonsku nebo v USA, 1,7 krát nižší, než v Německu, 2 krát nižší, než v Singapuru a 2,6 krát, než ve Velké Británii.

Podle odhadů BCG bude nedostatek kvalifikovaných pracovních sil nezbytných pro rozvoj ekonomiky a její přechod na novou cestu mezi nejrozvinutější státy světa do roku 2025 činit 10 mil. lidí.

Nicméně, vzdělávací systém se jejich přípravou nezabývá: skutečné vzdělávání je nahrazováno prostým “absolvováním” a ze získání univerzitního titulu se stal bezobsažný společenský rituál, jehož účelem je jednou jakýsi “vstup” do společnosti, jindy třeba odložení vojenské služby.

Vzdělávací systém v Ruské federaci je připraven pro zaměstnance kategorie “podřízený” (zaměstnanci, úředníci, manažeři), nikoliv “expert” (vědci, ředitelé, inženýři). V důsledku toho se 91 % ruských zaměstnavatelů domnívá, že absolventi nemají praktické dovednosti a 83 % považuje úroveň odborné přípravy na vysokých školách za střední až nízkou.

Podle studie jsou však kořeny tohoto problému hlubší: v Rusku totiž neexistuje kritická míra poptávky po znalostech. Důvodem je i to, že zde nejsou vytvořeny dostatečné podmínky pro realizaci talentu a schopností. Rozdíl v platu řidiče a lékaře v Rusku činí pouhých 20 % (pro srovnání: v Německu je to 174 %, v USA 261 %, v Brazílii 172 %). V celosvětovém hodnocení konkurenceschopnosti lidského kapitálu GNCI 2017 (Index konkurenceschopnosti talentů) podle kritéria přitažlivosti země pro talentované lidi, se Rusko umístilo až na 107. místě z celkových 118.

Důsledkem takového vývoje je, že 98 % obyvatel preferuje stabilitu, nikoliv příležitosti k růstu, a vybírá si “bezpečnou” práci s jednoduchými požadavky a zárukami. Více než 30 % obyvatel pracuje ve veřejném sektoru (včetně státních korporací a jejich mnohočetných dceřinných společností), přičemž počet úředníků vzrostl z 2,4 milionu v roce 1995 na 5,3 milionu v roce 2015. Naproti tomu, malým a středním podnikáním se zabývá pouhých 15 % občanů, oproti 40 % v Indii, 52 % v Brazílii, 63 % v Německu.

Pokrokové hodnoty (tj. ochotu učit se nové věci, převzít zodpovědnost a rizika) sdílí v Rusku pouhá 2 % obyvatelstva, v západní Evropě je to 24 % a ve Spojených státech 32 %.
Podíl technologicky inovativních firem v zemi je nižší než jedno procento a na trh práce nemají žádný vliv. Na 10 tisíc pracovníků připadá jeden průmyslový robot, oproti 531 v Jižní Koreji, 176 ve Spojených státech či 49 v Číně. “V tomto ohledu země zaostává za skupinou vyspělých států o 7 – 10 let,” uvádí se ve studii.

“Pokud se současná struktura zaměstnanosti v průběhu dalších 7 – 10 let významně nezmění, existuje pro Rusko významné riziko, že jeho zaostalost za světovými ekonomickými lídry se stane nevratnou,” varuje Vladislav Butěnko, generální ředitel a předseda BCG v Ruské federaci. Nízká úroveň technologií, rostoucí volatilita, vysoká pravděpodobnost výskytu “černých labutí”, dělají scénář “pádu do propasti”, tj. prudkého zhoršení ekonomické situace v zemi, více pravděpodobným.

Zdroj: finanz.ru

Jejich cesty se kdysi zkřížily s byznysem Andreje Babiše a nedopadlo to právě nejlépe. Tedy – pro ně. Andrej Babiš vždycky dostal, co chtěl. Ti muži a ženy jsou výjimeční, protože o své zkušenosti s jedním z nejmocnějších Čechů promluvili. A nedopadlo to právě nejlépe. Tentokrát pro Andreje Babiše. Přinášíme sedmý díl projektu Ukradené duše AB, které původně vyšly v tištěném magazínu Neovlivní.cz.

Michal Kovárník před sedmnácti lety vybudoval v Chrasti na Chrudimsku malou rodinnou firmu. Zabývala se výrobou chemikálií, měla zhruba desítku zaměstnanců a na vrcholu obrat kolem 30 milionů ročně. Před pár lety se Kovárník rozhodl s pomocí šestnáctimilionové unijní dotace rozšířit záběr firmy o výrobu plastových lahví, v nichž by dodával své výrobky. Za dotační peníze koupil tři stroje a rozjel výrobu.

Jenže na základě dodnes nedoloženého podezření zasáhl finanční úřad. Vydal několik zajišťovacích příkazů a během pár hodin byla Kovárníkova firma KM Plus po smrti. “Přišli loni v létě, obstavili účty, majetek, datové schránky odběratelů se zaplnily informací o zajišťovacích příkazech na naši firmu a během jednoho dne byl konec. A dodnes mi nikdo nepředložil důkazy o tom, co jsem udělal, na základě čeho byly ty zajišťovací příkazy vydány,” říká Michal Kovárník.

Případ zveřejnili reportéři Sabina Slonková a Jiří Kubík tento týden v pořadu Zvláštní vyšetřování na portálu Seznam Zprávy.

Podnikatel Kovárník se stal obětí takzvaných zajišťovacích příkazů, které se rozmohly v éře dosluhující vlády, v níž na financích seděl lídr hnutí ANO Andrej Babiš. Až po jeho vynuceném odchodu z vlády se ukázalo, že finanční správa využívá tento instrument i v situacích, kdy k tomu není důvod.

Babišovi podřízení nadto čelili podezření, že v některých případech postupovali na příkaz shora proti jeho byznysové konkurenci. Jak to lídr hnutí ANO v souvislosti s jinou zničenou firmou sám řekl na uniklém odposlechu zveřejněném na Twitterovém účtu Julia Šumana: “Naši na ně klekli.”

V případě Kovárníkovy firmy KM Plus finančnímu úřadu stačilo podezření, že Kovárník za peníze z dotací nekoupil stroje tři, ale dva a ošidil tak stát na daních. Kontrola z ministerstva průmyslu a obchodu ale při osobní návštěvě fabriky všechny tři stroje našla, stejně tak advokátka a daňový poradce podnikatele doložili v dokumentech pro finanční úřad existenci všech tří strojů, včetně evidenčních štítků a fotografií. Finanční úřad to ale nezajímalo.

“Za pětadvacet let, co tu práci dělám, jsem se s takovým postupem nesetkal. Ztrácím víru ve spravedlivý právní stát,” prohlásil Kovárníkův daňový poradce Jaroslav Řezka.

Pohledávky finančního úřadu vůči firmě Michala Kovárníka přitom odmítl uznat i insolvenční správce, kterého do jeho společnosti poslal soud.

Finanční úřad na dotaz reportérů Seznam Zprávy odmítl případ jakkoli komentovat. “Obraťte se na tiskovou mluvčí,” řekl jim při osobní návštěvě Robert Hlaváček, který osobně velel akci proti Kovárníkově firmě.

Tisková mluvčí následně zaslané dotazy rovněž ponechala bez odpovědí s odkazem na zákonnou mlčenlivost. Michal Kovárník přitom reportéry už během natáčení pořadu vybavil notářsky ověřeným souhlasem se zbavení mlčenlivosti.

Stejně jako finanční úřad odmítl na jakékoli otázky k případu i obecně k zajišťovacím příkazům odpovídat i lídr hnutí ANO Andrej Babiš. “Nebudu vám odpovídat vůbec na nic. Lžete o mě…Chcete mě dostat do tepláků,” reagoval na opakované žádosti o rozhovor Babiš.

Otázek na lídra hnutí ANO je přitom víc. Případ Michala Kovárníka totiž spojuje s Babišovým holdingem Agrofert, momentálně zaparkovaným ve svěřenském fondu, jméno Mudrák.

“Když jsem viděl jednu z vašich reportáží o Bohumírovi Radovi, všiml jsem si, že mezi těmi jmény, které Agrofert pověřil převzetím Radova Agro Jevišovice, bylo jméno Mudrák. To samé vystupuje v mém příběhu,” řekl reportérům podnikatel Kovárník.

Jde o Mariána Mudráka, který s Kovárníkovou firmou dlouhodobě spolupracoval a podle podnikatele jej od výroby plastových lahví odrazoval. Do nákupu nových strojů totiž Kovárník odebíral lahve právě  od Mudrákovy rodinné firmy. Ve firmě působí i jeho otec Vlastislav a bratr téhož jména. Právě bratr Vlastislav Mudrák byl do loňského roku manažerem Babišova holdingu, účastnil se řady klíčových transakcí jako například se Správou státních hmotných rezerv. A s holdingem spolupracovala i rodinná firma Mudrákových.

Sám Mudrák si pouhý jeden den před zásahem finanční správy a celníků ve firmě Michala Kovárníka ze společnosti “vytáhl” svoji pohledávku a přeprodal ji. Nikdy před tím to podle účetnictví Kovárníkovy firmy neudělal. Svým krokem ochránil své peníze, jinak by spadly do insolvence a dostával by se k nim vzhledem k situaci Kovárníkovy firmy jen stěží.

Když Mariánovi Mudrákovi Kovárník v pořadu zatelefonoval a zeptal se jej, jestli věděl o chystaném zásahu státu proti jeho firmě, Mudrák řekl: “To víte, republika je malá.”

Michal Kovárník se hodlá se státem soudit. Čeká jen, až doběhne kolečko povinných odvolání k nadřízeným finančního úřadu v Chrudimi. Zásah úřadů totiž nezlikvidoval jen jeho firmu, obstavený má i osobní majetek. I přesto, že dodnes nebyl z ničeho obviněný. “Dá-li pánbůh a já to nakonec vyhraji, okamžitě emigruji. Nechci už  v tomhle státě žít. V tomhle humusu,” říká Michal Kovárník. “Víte, nechápu jednu věc. Máme s panem Babišem stejný problém: oba jsme podle úřadů podváděli s dotací. Pak ale nechápu, proč moje firma byla zlikvidovaná, barák mám obstavený a přišli jsme úplně o všechno. A on nepřišel o nic a kandiduje na premiéra. Vážně by mě to vysvětlení zajímalo.”

www.neovlivni.cz

video zde

O zdraví rozhoduje nejen rovnováha mezi tělem a duší, ale i vztahy k bližním, k životnímu prostředí, dění ve společnosti. Podle jednoho z průkopníků české komplexní a psychosomatické medicíny Jana Hnízdila lidé, kteří nejvíce věří politikům typu Zemana, Babiše nebo Okamury, jsou odsouzení k životu v nemoci a nesvobodě, tady je lékařská věda bezmocná. Autor a spoluautor celostně-medicínsky zaměřených odborných a popularizačních knih v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz přiznává, že to někdy vypadá, jako by pacienti do ordinace dotlačili životní fekál a chtěli ho tam vypustit, neboť se mu často snaží vypovědět všechny svoje strasti, selhání a křivdy.

Býváme unavení, nemožní, nemocní, lékaři si s námi nevědí rady. Až přijde rada, která spojí odjakživa spojené, tělo a hlavu, a zdraví se vrací. To jsem si mimo jiné přečetl o vaší nové knize Příběhy obyčejného uzdravení. Můžete pro účel tohoto rozhovoru vybrat jeden příklad, na kterém byste ilustroval, jak léčba radou funguje?

Mohu se pochlubit i několika uzdraveními na dálku. Před časem mne na ulici oslovil neznámý muž: „Pane doktore, jen Vám chci poděkovat, jak jste mne na dálku uzdravil. Trpěl jsem na bolesti zad, na cétéčku mi našli vyhřezlou plotýnku, doporučili operaci. Pak jsem ve Vaší knížce přečetl příběh vystresovaného manažera. Jako byste ho psal o mně. Denně až deset hodin u počítače, ve stresu, bez pohybu, bez dovolené. Tak jsem na měsíc vysadil, odjel do lázní, začal se hýbat, uklidnil se, shodil pár kilo. Záda už mne nebolí, termín operace jsem zrušil.“

Kniha je složená z příběhů lidí, kteří se uzdravili, protože změnili přístup ke svému tělu a ke svému životu. U jakých lidí a jakých zdravotních potíží způsob vaší léčby nejčastěji účinkuje?

Komplexní medicína je určená pro omezenou skupinu lidí. Pro ty, kteří pochopili, že jsou zodpovědní za svoje zdraví a svůj život. Bez rozdílu věku, pohlaví či diagnózy. Knížku jsem složil z příběhů pacientů, kteří za mnou přišli s nějakou nemocí, brali léky. Já jim vysvětlil, kde dělají v životě chybu, oni změnili svoje chování, uzdravili se, léky neberou. Abych nebyl obviňován, že si příběhy vymýšlím, domluvil jsem se s pacienty, aby příběh svojí nemoci napsali sami a já ho jen krátce okomentoval. Asi nejsilnější jsou příběhy dětí. Rodiče požádám, aby mne s nimi nechali chvíli o samotě, a pak se jich zeptám, co by se u nich doma mělo změnit, aby byli zdraví a spokojení. Obvykle mi odpoví: „Aby se naši nehádali, hráli si se mnou, jezdili jsme na výlety...“ Pak bez jakékoliv interpretace přečtu rodičům, co jim dítě chce nemocí povědět. V knize je řada příběhů dětí, které se uzdravily jen díky zklidnění rodinných vztahů.

Psychosomatická medicína, která vychází ze vztahu mezi tělesným stavem a psychickými i emocionálními složkami, je často vnímána jen jako problematika omezeného druhu chorob. Souhlasíte s tím? A co potom radíte pacientům, kteří trpí něčím jiným než těmi omezenými druhy chorob, při nichž jsou tělesné obtíže podmíněné duševním stavem?

Dělení nemocí na psychosomatické a jiné neuznávám. Všechny nemoci jsou psychosomatické, protože každý člověk je psychosomatický, každý má tělo i duši. Stres oslabuje imunitu, což vytváří podmínky pro vznik infekcí nebo nádorů. Ty pak zpětně ovlivňují psychiku. U každé nemoci je nutné posuzovat nejen objektivní nálezy, ale i stavy duše, životní souvislosti. O zdraví ale rozhoduje nejen rovnováha mezi tělem a duší, ale i vztahy k bližním, k životnímu prostředí, dění ve společnosti. Lidé, kteří podle průzkumů veřejného mínění nejvíce věří politikům typu Zemana, Babiše nebo Okamury, jsou odsouzení k životu v nemoci a nesvobodě. Tady je lékařská věda bezmocná.

Vaším krédem je, že dobrý doktor musí být zvědavý a nesmí se zajímat jen o nemoc, ale o pacientův život a jeho problémy. Jak mohou takové informace od pacienta dát lékaři víc než nejrůznější vyšetření špičkovou technikou nebo odběry krve? Nehledě na to, že některé problémy mohou být natolik choulostivé povahy, že se pacient s nimi nemusí hned svěřit lékaři, obzvlášť když jde o jejich první vzájemný kontakt.

Jeden příklad za všechny. U naprosté většiny pacientů s bolestí zad se automaticky dělá rentgen – aby se něco nepřehlédlo. Ve Švédsku udělali výzkum, který prokázal, že jen u jednoho z 2400 rentgenovaných měl snímek význam pro další léčbu. Ostatní byli snímkovaní zbytečně. Ze studie vyplynulo, že je potřeba věnovat pozornost nejen objektivním nálezům, ale také kontextu stonání. Jestliže ke mně přijde vystresovaný manažer s bolestí zad, poví mi, že když týden lyžoval v Alpách, tak potíže neměl, mohu s vysokou pravděpodobností usoudit, že to má ze stresu, a na rentgen ho nepošlu. Se sdělováním choulostivých informací při prvním setkání mám opačný problém. Pacienti jsou přesvědčení, že mi musí vypovědět všechny svoje strasti, selhání, křivdy. Někdy to vypadá, jako by do ordinace dotlačili životní fekál a chtěli ho tam vypustit. Když zjistím, že se k tomu chytají, okamžitě je zastavím a řeknu jim: „Položím Vám jednoduchou otázku, prosím jednoduchou odpověď.“ Potřebuji se zorientovat, jak jsou na tom fyzicky, abych nepřehlédl nějaký tělesný problém, jak jsou na tom psychicky, abych nepřehlédl úzkost nebo depresi, a jak si vedou v životě. To ke stanovení příčiny nemoci úplně stačí. Problémy choulostivé povahy pak mohou řešit s naším psychologem.

Často tvrdíte, že základem medicíny nejsou špičkové a drahé kliniky, ale kvalitní rodinný doktor, který zná pacienta, jeho rodinu, způsob života a jeho potíže dokáže zasadit do souvislostí. To vypadá jako dobrá myšlenka, ale není její uskutečnitelnost mizivá? Jednak kvůli tomu, že by bylo zapotřebí mnohem více lékařů, ale i proto, že se přerušila tradice rodinných lékařů, kteří byli s okruhem svých pacientů nejrůznějšími pouty spjati.

Komplexní medicína není revolučním objevem. Je to návrat k tradici, zkušenosti a moudrosti rodinných lékařů. V současné době ale vybavených možnostmi moderní diagnostické techniky a léky. Takový lékař dokáže zasadit nemoc do souvislostí pacientova života ještě ve fázi funkčních potíží a předejít progresi do nevratného stavu, který vyžaduje drahou péči špičkových klinik. Kdyby fungovala první linie, přineslo by to obrovskou úsporu. Navzdory tomu největší investice jsou do velkých nemocnic a linie praktiků je na okraji zájmu.

Není idea rodinných lékařů předem odsouzena k neúspěchu i z toho důvodu, že většina lékařů by se dříve, nebo později vydala cestou maximalizace počtu pacientů z důvodu maximalizace svých příjmů? Co by lékaře mohlo přimět, aby tak nepostupoval? Existuje přece nepřímá úměra: čím více pacientů, a tedy i vyšší příjmy lékaře, tím méně času na ně při stejném objemu pracovní doby.

V modelu, který popisujete, jsem léta pracoval. Třicet pacientů za den, na každého pár minut, maximalizace výkonu, maximalizace zisku. Byl jsem placený za to, kolik pacientů otočím, ne za to, kolik se jich uzdraví. Stonání pacientů jsem nerozuměl, práce mne neuspokojovala. Tak jsem ze systému vystoupil. Dneska mám na každého pacienta hodinu. Medicína mne zase baví, pacienti se uzdravují. Na kliniku za mnou chodili s požadavkem: „Doktore, jsem nemocný, něco se mnou dělejte.“ A divili se, když jsem jim hned nepředepsal léky. Dneska chodí se zakázkou opačnou: „Doktore, beru spoustu léků a je mi pořád blbě. Poraďte, co v životě změnit, abych se uzdravil.“ Lidí, kteří chtějí porozumět svojí nemoci, je čím dál víc. Za radu si rádi zaplatí.

V jednom z rozhovorů, které jste poskytl, jste prohlásil, že našemu zdravotnictví chybí schopnost navázat s pacientem kvalitní vztah, což není možné ve velkých nemocnicích, kde pacient nezná lékaře, lékař nezná pacienta, takže v tak neosobním prostředí se kvalitní medicína dělat nedá. Do kontrastu jste dával vaše Hnízdo zdraví, kam pacienti přicházejí pro vysvětlení a porozumění. Ale jak se vypořádáte s námitkou, že když jsou u vás čekací doby přes půl roku, o jak kvalitní vztah mezi pacientem a lékařem může jít?

Zájem o komplexní medicínu je obrovský, na stáže přijíždějí i lékaři. Zařízení inspirovaná Hnízdem zdraví už vznikají třeba na Slovensku. I když ordinuji každý den, čekací doby jsou kolem osmi měsíců. Má to i své výhody. Na zadní stranu obálky knížky jsem dal mail od pacientky, která si měsíce čekání krátila četbou mých knížek. Než na ni přišla řada, pochopila, že její nemoc pramení z nedobrých vztahů, změnila je, uzdravila se a termín uvolnila dalším pacientům. S pacientem musím vztah navázat, ale zase ho rychle rozvázat. Jestliže se denně napojíte na pacienty s depresí, úzkostí, s autoimunitními nebo onkologickými nemocemi, je to obrovský výdej energie. Nejde tedy o hluboký a trvalý vztah, nýbrž o porozumění nemoci.

Považujete české zdravotnictví za bezednou jámu, do které se jen sypou peníze, ale ať se jich tam bude sypat sebevíc, pořád jich bude málo, jak tvrdí nejen někteří politici? Je financování zdravotnictví nějak lépe řešitelné, než je současný systém? Má být zdravotnictví byznys jako každý jiný a zdraví obchodovatelná komodita? Pokud ne, jak toho dosáhnout?

Nedostatek peněz není příčinou krize zdravotnictví. Nedostatek peněz je důsledkem toho, jak se medicína v praxi provádí. Důsledkem toho, že obrovská spousta vyšetření a léků se ordinuje úplně zbytečně. Medicína soustředěná na biologické nálezy a zdravotnictví zaměřené na zisk jsou smrtící kombinací. Medicínsko-farmaceutický komplex – propojení farmaceutických firem, pojišťoven, zdravotnických institucí, podnikatelů, politiků a medicínských špiček – je tak obludný a provázaný korupcí, že se podle mého názoru vůbec reformovat nedá. Vlastní vahou se rozpadá. Rozhodl jsem se nečekat na jeho konec a vydal se vlastní cestou.

Co si myslíte o vlivu farmaceutických firem na zdravotnictví u nás a svodům, jimž jsou z jejich strany vystaveni lékaři, ale i další, kdo se v tomto systému pohybují? Vy jste na opačné straně barikády mezi hrstkou těch, kteří jsou proti nadužívání léků. Nepřináší vám tento postoj problémy, a to nejen od farmaceutických firem, kterým by klesaly zisky, pokud by lidé dali na vaše doporučení?

Moderní medicínu a farmacii mám ve velké úctě. Na prvním místě ale je vysvětlit pacientovi, jakou informaci mu tělo nemocí sděluje, kde dělá v životě chybu. Poradit mu, co má změnit, aby se uzdravil. Jestliže zjistím, že by pacient nemoc vlastními silami nezvládl, předepíši mu léky: antibiotika, kortikoidy, antidepresiva. Snažím se je ale používat jen dočasně, aby pacient využil jejich efektu odražení se ode dna, k životní změně. Představte si ale, že by lidé hromadně porozuměli svým nemocem, změnili chování a uzdravili se. To nelze dopustit. Celý pracně budovaný medicínsko-farmaceutický komplex by se zhroutil. Mezi mými pacienty je i řada špičkových manažerů farmaceutických firem. Sami nevěří systému, který spoluvytvořili.

Tou předchozí otázkou jsem mířil i na to, že vám Český klub skeptiků udělil Zlatý Bludný balvan za diskreditaci psychosomatické medicíny v očích odborné i laické veřejnosti. Jak jste tohle vyhlášení přijal?

Moc mne to potěšilo. Kromě toho, že mohu za jménem používat titul Bl.B., klub skeptiků také výrazně přispěl k popularizaci komplexní medicíny. Po udělení balvanu se pacienti jen hrnou.

I když nejste zastáncem užívání léků, věděl byste o nějakém pro české zdravotnictví? A jakou jeho chorobu by měl léčit?

Moderní medicína je vynikající při zvládání akutních stavů. Při řešení zdravotních problémů běžného života selhává. Řadu let jsem se pokoušel zdravotnickým institucím nabízet koncept komplexní medicíny. Byla to ztráta času. Rozhodl jsem se proto oslovit přímo pacienty. Vysvětlovat jim příčiny nemocí na „příbězích obyčejného uzdravení“. A společně s nimi budovat nový systém.

Jiří Hroník, Parlamentní listy

Se zájmem jsem si přečetl úvodní článek Chrudimského zpravodaje 09-2017. Chtěl bych jen “světově zářivé“ informace vrátit do reality všedních dnů našeho ospalého městečka. Snad proto, že nepocházím z Chrudimi, vnímám víc ničení města, než zdejší zkostnatělí starousedlíci, kteří v tom vyrůstají a žijí, a kteří si říkají patrioti. 

Město je živý organizmus, vyvíjí se s lidmi, není to nějaká konzerva středověkých či jiných slohů. Na druhé straně by jej dnešní lidé, nejen s úcty ke stavebnímu dědictví, měli ničit co nejméně, protože mají čím dál větší problém postavit něco hodnotnějšího, než to minulé. Na naši “kulturní vyspělost“ se lze podívat i přes architekturu a urbanizmus. Tedy skrze člověkem stále ničené zbytky přirodního a kulturního dědictví. Místo různě přihlouplých “prestižních“ ocenění se nyní podíváme na realitu. 

Když jsem dočetl úvodník Chrudimského zpravodaje, vybavil se mi rovněž článek Viléma Mrštíka z roku 1897, který reagoval na slavné pražské asanace. “Bestia triumphans“ je zde představena jako míra nevzdělanosti, jako demarkační čára kde inteligence přestane, jako opak humanity, kulturnosti a vyspělosti člověka, společnosti a národa. Píše se zde, že ji lze prý potkat na každém kroku. Takže procházka Chrudimí může začít: 

0. Město jako správný hospodář opravilo svou radnici, muzeum, bytový dům, objekt kláštera. 

1. Městem byla nenávratně zničena Kateřina podél Husovy ulice od Masarykova náměstí, Borznu po Vrchlického ulici.

2. Za spoluúčasti města byla zničena městská čtvrť Kateřina. Některé domy byly odstraněny, řada domů podlehla polystyrenizaci, plastifikaci, barevným výkřikům, kterými se dnes vyvažuje zničení domů a fasád. Došlo ke zničení čtvrti od Havlíčkovy ulice po stadion. Zničená zástavba se odráží v nekvalitním veřejném prostoru. Lidé ve světě by se podobných výkřiků snažili město a svou čtvrť uchránit, lidé v Česku a Chrudimi NE. Spisovatel Mrštík tomu v roce 1897 říkal také “Wohnmaschin“.

3. Stejně jako Kateřina byla zničena čtvrť města kolem Střelecké ulice.

4. Za účasti města byla zničena Kopanice. Stavebně zničeno, veřejný prostor v majetku města příšerný.

5. Město nechalo stavebně zničit čtvrť na Novém městě, tedy zlikvidovalo původní zástavbu kolem Novoměstské ulice.

6. Město zničilo za účasti Pardubického kraje chrudimský pivovar.

7. Město nechalo zničit sídelní krajinu kolem sebe. Město nechalo zničit celý sever a pardubické předpolí, které nesmyslně proměnilo v jednu hnusnou zónu průmyslu bez nároku na lepší podobu a život. Město si neváží svého okolí. Když jedu z Pardubic, říká mi to jen, Vlasto, jedeš do humusu.

8. Město nechalo zničit krajinu mezi Chrudimí a Slatiňany, krajinu kolem Sobětuch a Rabštejnské Lhoty, krajinu mezi Chrudimí a Pardubicemi, krajinu směrem na Topol a vůbec kolem dokola, kam se člověk podívá.

9. Město je zodpovědné za hnusnou, zoufalou a provozně i dopravně kolizní podobu veřejného prostoru kolem chrudimských škol. Jsou v chrudimské politice učitelé? Možná to jen svědčí o nízké úrovni českých škol.

9. Město nechalo zničit řadu ploch výstavbou nesmyslných obchodních a nákupních center.

10. Město nechalo zničit řadu veřejných prostor parkovišti.

11. Město zničilo západní i východní stranu Masarykova náměstí. Nyní se snaží jeho obnovu řešit pomocí parkoviště před Bohemkou.

12. Město nechalo zničit původní zástavbu na Resselově náměstí. S rozplizlým prostorem si dodnes zástupci města neví rady.

13. Město nechá možná zničit Moravovu zahradu parkovacím domem.

14. Město zničilo a nenašlo lepší využití prostoru bývalého ČSAD.

15. Město nechalo zničit Sokolovnu a vedle stojící výstavní objekt bývalého úřadu. S Tyršovým náměstím si dodnes neví rady.

16. Město zničilo Pippichův dům v Poděbradově ulici, který určilo k demolici.

17. Město zničilo veřejné prostory kolem městského centra. Jsou hnusné, nenápadité, bez fantazie. Město je dlouhodobě neřeší, neví jak.

18. Dlouholetým úsilím města byla vytvořena chrudimská dopravní stoka, tvořená Masarykovým náměstím a ulicemi Palackého, Obce Ležáků, Milady Horákové, SNP, Topolskou a Poděbradovou. Zástavba kolem dopravní stoky byla cíleně zdemolována, její zbytky jsou zoufalé.

19. Zbytky zástavby v Husově ulici včetně zdejší základní školy jsou v hrozném stavu. Obnova se řeší nesmyslným zateplením a barvičkami!

20. Město udělalo z původního historického náhonu ekologickou grotesku. Cíleně vytěsnilo z města i všechnu ostatní vodu. Zbyla pouze řeka, která připomíná stoku a kolem které se ani nedá městem projít.

21. Město zničilo za dotace nábřeží v ulici V Průhonech. Město zničilo i protější ulici U Stadionu. Nábřeží mezi mosty od Vrchlického ulice až po ulici Dr. Milady Horákové u Tesca je zničeno. Souvisí to i se zastaralým pojímáním sportovišť a toho, co sport lidem, městu a veřejnému prostoru může přinést.

22. Město dlouhodobě (desítky let) odpírá lidem zpřístupnit zbytky přírody a krásnou pěší procházku kolem říčních ramen Chrudimky od muzea přes Střelecký ostrov ven z města na Tuněchody. Problém to není, je to jen vytrvalá nechuť zdejších politických dinosaurů.

23. Zástupci města nechali zničit nesmyslnou zástavbou krajinný horizont nad řekou Chrudimkou na Vlčí hoře. Tohle je neodpustitelné a dnes v územně plánovací legislativě dokonce trestné. Nicméně stačí pohled do Sobětuch a Rabštejna, že něco na chrudimské radnici není v pořádku.

24.  Dotacemi byl zničen veřejný a uliční prostor pod nádražím. Zbytky odvážené kamenné dlažby mám někde vyfocené. Byl vytvořen inertní a hloupý veřejný prostor, členěný nesmyslně na proužky betonové zámkové dlažby, asfaltu, zeleně atd. Jsme zase o dvacet let zpět, než to někdo napraví.

25. Nemám rád toho, kdo nechal znovu udělat silnici a parkoviště před ZŠ Husova. To mohl udělat jen blbec.

26. Město je zodpovědné za špatný urbanizmus okolních obcí. Ten je v mnohém v přímém rozporu s politikou územního rozvoje ČR!!!

27. Jak vypadají veřejné prostory města? Kdo může za jejich kvalitu, či lépe řečeno nekvalitu? Kdo může za vybavenost? Jaké jsou detaily ve veřejném prostoru? Ostatně obnova schodiště do díry a podoba svahů pod městskými hradbami napoví.

28. Město nechalo zničit Kopanici.

29. Jak vypadají chrudimská náměstí?

30. Na co má město hlavního architekta? Na to, aby jeho firmě cpalo prachy za nízkou úroveň jeho služeb?

31. Ať pokračuje někdo jiný, třeba nějaký politik, který dohlédne i za padesáti dvou hektarovou památkovou zónu . . . . . . . . . . 

Tohle není desatero o kulturním a přírodním dědictví pochybně zdravého města. Je mi z toho smutno. Pokračovat se mi už ani nechce, stačí si ostatně projít web veřejného prostoru pro Chrudim. Těším se, až budu psát o věcech krásných. Až přidám do webu další kolečko, kde bude Chrudim, jako noblesní město daleko před Litomyšlí, Prahou a Brnem. Někteří chrudimáci jsou možná přímo posedlí sbíráním zbytečných cen. Stejně tak, je úplně jedno, jestli město má či nemá hloupou památkovou zónu. Ostatně tenhle socialistický ochranářsky památkově či přírodně selektivní přístup k Česku mne slušně řečeno za ta léta štve.  Vznikl za komoušů jako relikt, kdy památková a přírodní ochrana byla ještě spojená. Dnes je tenhle přístup pozůstatkem minulé doby, která neumí obnovovat a zacházet se zbytky toho, co tu máme. Je přežitý. Tady skončí hranice ochrany a tady se budeme chovat jako barbaři? Co to je za blbost? Vždyť celé Česko je cenné. Důležitější než sbírat ceny, je město a okolní krajinu neničit. To řadě chrudimáků naprosto uniká. Město a jeho podoba není o cenách, je o lidech. Chrudim se může chlubit tak akorát mizejícím městem, mizející okolní krajinou, tedy nenávratně ničenými zbytky města a krajiny. Snad se lidé na nedělní mši pomodlili i za to, ať neblbnou a váží si obyčejných věcí. Tragikomicky a dlouhodobě přispívá ke Dnům evropského dědictví i Chrudimský zpravodaj a jeho kapitola “Chrudim včera a dnes“, svědčící o velkém zoufalství místních politiků a historiků. O čem to srovnání je? Je to o nás.

Politici dlouhodobě podporují rozklad města a jeho okolí. Jsem tu už dost dlouho na to, abych to mohl říct. Město není stvořeno ze zbytečných cen, diplomů a lezení na bedny. V diplomech a cenách se krásně žít a bydlet nedá. Město je obrazem lidí. Je jako zrcadlo. Bohužel někteří političtí dinosauři si do něho možná už několikanásobně stačili prokopírovat svůj obraz.

Vlasta Koupal, prostorprochrudim.cz