Co se ukradne, má se vrátit. Základní pravidlo slušnosti a většiny relevantních morálních systémů na celém světě. Krádež se dá definovat různě, ale pokud mi odpustíte jisté zjednodušení, jedná se o přivlastnění si věci, myšlenky, která patří někomu jinému. Ať osobě fyzické, Jardovi od naproti, nebo nefyzické - podniku, spolku, církvi. A je to tu.

Církev samozřejmě disponovala od samého počátku majetkem. Dokonce i samotní apoštolové vlastnili pokladnu, z níž se hradily nejrůznější nezbytnosti a rozdávalo chudým. On totiž, kdo nic nemá, nemůže ani rozdávat. Prvním správcem pokladny byl nechvalně proslulý Jidáš, o němž se ví, že ze společných prostředků kradl pro svá povyražení. Protože mu to bylo málo, svého mistra později zradil pro bídných třicet stříbrňáků. Ale o tom třeba jindy.

Prvním velký zlodějem byli pochopitelně husité, respektive šlechta, která se vrhla na majetek oslabené církve poté, co hrdinní bratříci povraždili bezbranné mnichy a laiky tam i onde. Několik jich upálili i na chrudimském náměstí. Kdo si někdy omylem položil ruku na rozpálenou plotnu, ví, jak je to příjemné.

Další zloděj byl oslavovaný Josef II., který potřeboval prostředky, jež mu neříkaly pane. Ano, jedná se o jednoho z nejpopulárnějších vladařů, který zrušil to i ono. Mimo jiné i spoustu klášterů, a to včetně rozjímavých. Od této chvíle se začínají psát dějiny morální a duchovní devastace českého národa, protože národ, za který se nikdo nemodlí a neobětuje, brzy zajde. Nu, současnost dokazuje, že tomu tak skutečně je.

Další zloděj se jmenoval Tomáš Masaryk a za slavné první republiky ukradl tolik, že ani nemám prostor vyjmenovat všechna ta pole, lesy a pozemky, které se ze dne na den přesunuly od církve k republice. Inu, budování demokracie je třeba zaplatit a komu se bere snáze, než tomu, kdo se nemůže bránit silou? I proto byla první republika vůbec prvním zřízením, které zavedlo registraci zbraní a zbrojní průkazy. Žalář národů - staré Rakousku nic takového neznalo. Symptomatické, co říkáte, milí čtenáři?

Následovali samozřejmě nejznámější komunisté, kradoucí ve velkém. Ti dostali církev u nás na kolena. V kriminálech se modlily stovky kněží, řeholníků a laiků, plat byl těm nezavřeným vyplácen ze státní kasy, jež si notně přihýbala ze zisků plynoucích ze zabaveného majetku církve. A tak tomu bylo, a vlastně stále je, až do dneška. Stát profituje z majetku, který není jeho, už po čtyřicet let, odhlédnu-li od pana Masaryka. Protože to není majetek zrovna malý, částky, jež stát čerpá do vlastní kasy, nejsou také zrovna titěrné. Z této sumy pak naprosté minimum platí kléru jako plat, přispívá občas na opravy kostelů, klášterů a far. Doporučuji návštěvu pohraničí, tam poznáte, jak se stát stará. Zbytek přerozdělí tu na novou kanalizaci, onde na platy svých věrných úředníků, politiků, a to i těch lokálních, jako je třeba náš pan starosta Řezníček.

Pan starosta Řezníček dnes na tiskové konferenci hovořil o laskavosti, s níž město poskytuje finanční výpomoc farnosti na opravu zborcené hřbitovní zdi. Mluvil o dobrých vztazích. Milí čtenáři, přiznám se vám, že vědom si souvislostí uvedených výše, nenacházel jsem pro slova pana starosty správné synonymum.

Jistě, jsem zaujatý, protože jsem katolík. A jako katolík si myslím, že ukradené by mělo být vráceno. Co se svým majetkem majitel následně udělá, je jen jeho věc. Vám taky nikdo nemluví do toho, kolik brambor si dáte na zahrádku a proč na ni raději nepostavíte chlívek. Tak by to totiž ve slušné a normální společnosti mělo fungovat.