Dušičkový týden pomalu mizí v minulosti a nám se vracejí běžné denní starosti. Vzpomněli jsme na své zemřelé, radosti a časem vyhlazené strasti, které jsme s nimi zažili. Jejich úsměvy, obětavost, dobrotu a často i charaktery, které se dnes už nacházejí tak zřídka. Každé další vzpomínky na smrt a umírání mne osobně posunují.

Nejvíce mi na mysli vyvstává děda Řezníček. Byl to první a taky na dlouho poslední chlap v mém dětském životě. Když nás opustil otec a maminka zůstala se dvěma kluky sama, byl to právě on, kdo se nám ze všech sil snažil nahradit tátu. Jezdili jsme společně na chatu, na výlety. Když se doma něco porouchalo, byl to on, kdo přišel a opravil kohoutek.

Za minulého režimu hodně zkusil. Svého času napsal článek, který obsahoval odvážné tvrzení, že by si přál, abychom se měli stejně dobře jako na Západě. Odměnou mu od rudých soudruhů bylo přeřazení do uranových dolů. Tady se asi vzala moje povaha, která nepřipouští, aby nebyl slyšen i jiný názor, než většinový. 

Byl synem prvorepublikového četníka - vrchního strážmistra, jehož hrob jsem o Dušičkách také navštívil. Praděda odpočívá se svou manželkou v nedalekých Pardubicích. Čestný a zásadový člověk, jenž odmítl vstoupit do SNB a vyměnit prvorepublikovou uniformu za tu, v níž se často skrývali bezcharakterní bijci, kteří na dlouhá léta poškodili pověst policie u nás.

Někteří z nás o těchto Dušičkách mnohé ztratili. Jako by to bylo symbolické, že k takovým událostem dochází právě teď. Někoho opustila po letech slečna, jiný se musel rozloučit s milovaným členem rodiny. Každý z nás denně ztrácí a moc dobře ví, že ztráta, bolest ho posunuje dál. Jako se víno musí dostat do lisu, aby z něj vznikl lahodný nápoj, v němž se prý ukrývá pravda, i člověk potřebuje na své cestě životem trní zrad, křivd a smrti. Někoho to možná zlomí, jiný - a věřím, že je nás většina - se zamyslí, vyhodnotí, co mu z toho plyne pro jeho další směřování a pokračuje dál svou stezkou, kterou má na tomto světě určenou.

Jedna stará modlitba hovoří o vezdejším životě jako o slzavém údolí. Jako by každou chvilku štěstí bylo nutné doslova ukrást. Nevím, nakolik je to pravda. Spíš bych si dovolil tvrdit, že to záleží na našem vnitřním nastavení. Pokud je člověk dokonale sebepřijatý, zná své dobré a špatné vlastnosti, dokáže se i na nezdar podívat objektivně. Mnohé jednoduše ovlivnit nelze. Nelze zachránit ze smrti, nelze předejít mnohým neštěstím. Takové věci můžeme jen přijmout a dál z nich těžit.

Kéž naši zemřelí odpočívají v pokoji.

P.S. Jeden z redaktorů Chrudimských novin je zrovna singel, takže dámy ;-)