Chrudim - Zvýšená intenzita dopravy, stará auta s řidiči v kloboucích a čepicích, věnečky z chvojí. Neklamné známky toho, že se blíží Dušičky nebo také Památka všech věrným zemřelých. O atmosféře dušičkového týdne jsme hovořili s chrudimským arciděkanem Jiřím Hebltem.

„S tím, že byl jeden den v roce zasvěcen památce všech zemřelých věřících, se poprvé setkáváme u biskupa Isidora ze Sevilly (+636). Ten svým mnichům předepisoval, aby mše v den po Seslání Ducha sv. byla sloužena za duše zemřelých. Vlastním rokem vzniku Dušiček je pak rok 998; v něm opat Odilo z Cluny (994 – 1048) nařídil slavit památku všech zesnulých věřících na den 2. listopadu všem jemu podřízeným klášterům. Tato památka se rychle šířila po Francii, Anglii a Německu. V Itálii, zejména v Římě, zdomácněla teprve ve 13. století. Na konci 15. století se u Dominikánů ve španělské Valencii ustálil zvyk, že každý kněz sloužil 2. listopadu tři mše jako o Vánocích. Benedikt XV. je roku 1915 rozšířil na všechny kněze univerzální církve,“ vysvětluje arciděkan na úvod vše, co je známé o historii současných dušiček z pohledu církve.

Jiří Heblt.  Foto: Chrudimské noviny

Proč je důležité na zemřelé vzpomínat?

Řekl bych, že je to na prvním místě vyjádření uvědomění si vlastních kořenů. Vděčnost za své předky, za to dobré, co nám předali, i smíření a odpuštění toho, čím nás zatížili, to vše je nesmírně důležité pro naši pokojnou přítomnost. Bez zdravých kořenů neroste a neplodí žádný strom. Proto na své zemřelé vzpomínáme s vděčností a odpuštěním.

Klášter v Cluny před devastací.

Čím je, podle vás, způsobeno současné vytěsňování tématu smrti a umírání z našich životů?

Žijeme v době, která za pomoci vědy, techniky a ekonomiky vyřešila řadu problémů lidstva. Jsme zvyklí, že téměř vše je možné nějak zvládnout. Smrt řešení lidskými prostředky však nemá. Domnívám se, že právě proto je dnes silná tendence téma smrti z prožívání vytěsňovat. Na jedné straně vidíme na obrazovkách denně umírat množství lidí, na druhé straně se dozvídáme o pohřbech bez obřadu. Kdesi jsem slyšel rčení: „Žijí, jako by nikdy neměli umřít, a umírají, jako by nikdy nežili.“ Smrt a umírání patří k životu a není třeba se jich bát. Je to „kus života těžkého“, ale je to život. Kdo z nás měl možnost doprovázet při odchodu ze světa své blízké, tak ví, že ho to nezlomilo, ale naopak spíš obohatilo i přes protrpěnou bolest.

Hroby jsou obvykle plné věnečků a květin.  Foto: Chrudimské noviny

Zaznamenal jste vy osobně vyšší počet účastníků mše svaté 2. listopadu?

Ten den sloužíme tradičně tři mše, účast je vyšší než běžný všední den. Když jsem sloužil na venkově, byl kostel tento den nabitý věřícími. To v Chrudimi v takové míře nezaznamenávám, přesto lidé přicházejí, protože věří, že skrze tajemství mše svaté mohou být se svými zemřelými reálně v Boží lásce spojeni.

Jak se díváte na stále častější spojování předcházejícího svátku Všech svatých s americkým Haloweenem?

Tento svátek považuji za cizí tradici, jakýsi kulturní import. Mně to blízké není. Název vznikl zkrácením anglického „All-Hallows-eve“, tedy „Předvečer Všech svatých“. Křesťanský svátek Všech svatých s tím však mnoho společného nemá. Křesťané věří, že cílem lidského života je Bůh sám. Prvního listopadu si připomínáme ty, kteří již jsou plně v Bohu, dosáhli tohoto cíle, někdy říkáme, že jsou v nebi. Věříme, že se s nimi můžeme spojit v modlitbě a sdílet s nimi to, co oni znají ze svého pozemského života. Prosíme je o přímluvu a na pozadí tohoto svátku si znovu uvědomujeme, že smysl a cíl našeho života je tam, kde oni už jsou - ve světle Boží slávy. Nejedná se o nějaké vyvolávání duchů zemřelých, to je vždy nebezpečné, byť by bylo myšleno jen jako zábava.

Šklebící se dýně najdeme i v Chrudimi.

Co byste nakonec vzkázal těm, kdo v těchto dnech míří na hřbitovy?

Aby u hrobu svým drahých prožili vděčnost, smír a naději, že se s nimi jednou znovu setkají. Aby se rozpomněli na to nejlepší, co pro ně jejich zesnulí za života udělali a aby se znovu rozhodli žít podobně. Vždyť čas je vzácná surovina.

Děkuji za rozhovor.