Po roce republikáni opět slaví a letos možná někteří z nich i uroní slzičku. Připomínka republiky, která dávno neexistuje, byla založena na loupeži majetku šlechtě a církvi, zradě vlasti, mocnáře, je i letos dokonale absurdní ukázkou krátké české paměti a neochoty připustit chybu.

Málokdo z takzvaných „pravicových“ politiků, jakkoli v mainstreamové politice, chrudimský rybníček nevyjímaje – prakticky žádná ze stran čistě pravicové ideály nerazí –, si při vzpomínání na tatíčka zakladatele uvědomí, že od doby likvidace Rakouska-Uherska neměla republika prezidenta, který by byl pravičák. Ani slavně neslavný Václav Klaus, v současnosti koketující s prapodivnou formou kvazikonzervatismu, nenaplňoval tuto definici. Tím, že český národ už více než sto let formuje zhoubné levicové smýšlení, je vysvětlen i současný marasmus.

Vláda a nikým nevolený oficír osekali tolik občanských svobod, že si to ani starý Procházka v době své největší slávy nedovolil. Žalář národů byl totiž zemí svobodnější a fakticky i liberálnější, než totalitními levičáky těžce zkoušená vlast na počátku jednadvacátého století.

Lidé jsou po celé jedno století zvyklí na stát, který se postará. V době nedávno minulé i o pracovní místo, dnes zachrání své dojné kravičky, daňové poplatníky před zákeřným covidem, čínskou chřipkou. Jen pro naše dobro zakáže prakticky vše, co máme garantováno Listinou základních práv a svobod, ústavou. Nemůžeme se shromažďovat – pokud by snad někdo měl takové „cukání“, policie ho vykropí nesvěcenou vodou z vodního děla. Nemůžeme se svobodně pohybovat, nemůžeme dýchat bez náhubku, ozývají se hlasy volající po omezení svobody slova pro ty, kdo nerezonují s hysterickou, apokalyptickou náladou většinové společnosti. V represích a trestech za krádež pytlíku kafe chybí už jen polní soud, poprava za úsvitu, případně deportace na Ďábelské ostrovy.

Místo toho, aby takzvaní demokraté volali po svobodě volby, liberalismu, jímž se tak rádi zaklínají, a doporučeních ze strany státu, souhlasně přikyvují v rámci boje za zplošťování křivky k příkazům, zákazům a tyranii.

Svátek svobody a demokracie, vymanění z habsburského jha získává letos dokonale pitoreskní podobu.

Nezbývá, než připomenout Benjamina Franklina, bezpochyby nejslavnějšího samouka v dějinách: „Ten, kdo se ve jménu bezpečnosti vzdává svobody, nezaslouží si ani svobodu, ani bezpečnost.“