Kulturu jde definovat těžko. Pro jednoho je kulturou koncert finské metalové skupiny Lordi, pro jiného večerní představení Našich furiantů. Jen zřídka se množiny vyznavačů metalu a české divadelní klasiky protnou.

Dá se najít objektivní hledisko, podle nějž lze některou akci hodnotit jako „kulturní“ a jinou jako „brakovou“? A není i "brak" svým způsobem výrazem nějaké kultury? Pro křesťanské filosofy musí být hodnocený projekt dobrý, pravdivý a krásný. Pro jiné neexistuje jiné kritérium, než zisk. Zisk materiální a, zřídka, též zisk duchovní. Pokud se pohybujeme v oblasti zisku materiálního, jsou počty snadné. „Má dáti – dal“. Čísla hovoří jasnou řečí.

U duchovního zisku je počítání o poznání složitější.

V jednom z dílů kultovního seriálu „Jistě, pane ministře“ hovoří hlavní postavy i o kultuře. Dojde řeč na výstavy, které vlastně nikdo nenavštěvuje. Jaký mají tyto ztrátové podniky elitářů význam? Pro ministra vlastně žádný. Tajemník se proto ministru snaží vysvětlit jednu prostou věc – je dobré vědět, že v galerii obrazy visí, i když já sám jejich hodnotu neocením. Proč je to tak důležité?

Odpověď se skrývá v přístupu benediktinských mnichů, kteří po staletí opisovali knihy, jejichž obsah byl často s křesťanstvím neslučitelný. Podobné poselství nabízí i dílko „Chvalozpěv na Leibowitze“.

Jde o uchování znalostí, zkušeností a mnohdy – v případě našich barokních soch – výtrysku nejniternějšího zákoutí lidské duše zhmotněného v kameni či dřevě. Umění, jež ateistické společnosti dávno nic neříká, přesto, když už pro nic, tak z úcty k předkům, má povinnost jej zachovat pro časy budoucí.

Nemusím chápat, proč má poustevník v ruce lebku, svatý Jan Křtitel kol pasu velbloudí kůži a už vůbec ne symboliku mariánských barev. Mohu je směle ignorovat, jsem-li člověk, jehož kulturní život obstarává blikající obrazovka.

Nesmím je však míjet a hovořit o zisku ve chvíli, kdy jsem veřejný činitel, navíc zvolený, který má morální povinnost o umělecká díla a kulturní život pečovat tak, jak nejlépe umím. Ve Francii, například, ani na okamžik nezaváhal jinak přísně sekulární prezident a ujistil své občany, že poničenou katedrálu Notre Dame samozřejmě opraví. Myslel v tu chvíli na zisk, jejž katedrála generuje, nebo spíše na kulturní dědictví, srdce národa, které gotické pilíře symbolizují?

Pokud by totiž přišlo zrušit vše, co nevytváří zisk, první na řadě by byla místní samospráva.

Se starostou a radními v čele.