Bilancovat končící rok není nikdy snadné. Pro mnohé byl důvodem k oslavám, pro jiné k depresím a zoufání si. Osobně ho mám za jeden z nejhezčích. Na svět vykoukl můj první syn, který se má čile k světu. Co může pro muže radostnějšího býti?

V politice naší země však došlo k tomu, co sýčkové prorokovali již několik let. Naštvaní lidé, odkojení sliby, skandály a především nepravdami vládnoucích socialistů, dali vale zavedeným politickým stranám, aby svou přízní zahrnuli jiskřičky naděje změny. Jakékoliv změny. Výsledky voleb pak pro mnohé nebyly ničím jiným, než šokem. Vyhrál bývalý agent StB. Významný úspěch si připsal populistický xenofob a partička pseudokomunistů. Samotní rudí sice spadli na své historické dno, agent jim však dopomohl k moci, o níž se jim od roku 1989 asi ani nesnilo. To vše zaštiťuje prezident neštítící se lživě přisoudit obdiv k Hitlerovi dávno mrtvému novináři, uctivě stojící v předklonu před vládci komunistické Číny a autoritativního Ruska. Může být něco hrošího?

Samozřejmě může. Ale stejně tak lze uvažovat o lepších variantách.

Slušnost se dnes nenosí, kdo snad naivně ve svém životě preferuje zásady formulované třeba v knihách „Jestřába“ Jaroslava Foglara, brzy sezná, že je postižen jakousi formou malomocenství. A to doslova. Hrubost, falešné slovo, lži a machiavellské „účel světí prostředky“ vládnou nejen světu velkých politických šíbrů, ale často i v každodenních, rodinných vztazích. Takový člověk s Jakubem Demlem musí smutně konstatovat, že „...není kam jít...“.

Ale ono je kam jít.

Stará otřepaná pravda praví, že nejtěžší vítězství musí každý z nás vybojovat nad sebou. Mezi výhry nezanedbatelné hodnoty řadím schopnost udržet si vnitřní integritu. Názorovou i mravní. Vnitřní sílu, vnitřní svět, v němž nemůže zvítězit manipulátor, lhář a budižkničemu. „Palác mysli“, kde vládne Old Shatterhand, Rikitan, Winston Churchill, Aragorn, Ježíš Kristus.

Velká vítězství vyžadují velké a dlouhotrvající přípravy, roky disciplíny. V neposlední řadě však také radost z maličkostí a obrovskou porci cílevědomosti.

Přeji každému, kdo dokáže zastavit své kroky, sednout na mez a jen tak hledět na červánky malované zapadajícím sluncem, aby nikdy onu dětskou naivitu neztratil. Takoví lidé totiž ve skutečnosti formují své okolí více, než by se na první pohled zdálo.