Kresba Jaroslava Korečka

Když procházíte kolem Šapitó za divadlem, připadá vám, že se připravuje nějaká kapela. Na pódiu je připravena kytara ve stojanu velký buben.

Kresba Jaroslava Korečka

Omyl. Do Chrudimi přijel Teátr Pavla Šmída z Hosína u Hluboké v Jižních Čechách. Zahraje pohádku z budíku. Ne tak ledajakého. Z jedné strany jsou věžní hodiny. Z druhé se dá otevřít jeviště. Principál s nim dokáže různé kousky. Když na něho nevidí první řada a vstává, nevidí zase další řady. Stačí budík naklonit a je klid. Ono dokázat zaujmout padesát nezbedů je opravdový kumšt. To si troufne málokdo. Samotná příprava je zhruba stejná, jako délka představení celého.

Příběh začíná tím,jak se tatínek míjí s maminkou, jako ručičky na hodinách. Později spolu chodí a drží se za ručičky. Potom spolu odjedou na dlouhý výlet, kde mají svatbu. Za devět měsíců z maminky vyskočí klučina. Všechno šlo velice rychle, a tak mu začali říkat Pospíchálek. Za rok se těšili na další miminko. Tentokrát to byl pravý opak. Všechno šlo velice pomalu a těžko. Proto začali chlapečkovi říkat Loudálek.

Kluci rostli jako z vody. Hnedle začali chodit do školy. Později se rozhodli, že se vydají do světa hledat čas. Ten zatím ještě nikdo neviděl a nikdo ho nemá. Cestou necestou je provází písničky s kytarou. Malí diváci jsou udržování v napětí až do konce představení. Atmosféra skvělá, diváci jsou spokojeni. Dlouhá cesta Pavla Šmída nebyla zbytečná.