Chrudim – Jak říká, Chrudimí dříve vždy spíše jen projížděl. V Divadle Karla Pippicha vystavoval kupodivu naposledy před 22 lety. V Galerii Art Chrudim vystoupil naposled v roce 2022 při vydařené dernisáži své výstavy, během které zároveň pokřtil i knihu. Je držitelem Ceny Jindřicha Chalupeckého. Všestranně talentovaný a uznávaný umělec Petr Nikl se rozpovídal u příležitosti jedinečného loutkového představení Reunion, které odehrálo Mehe-Daha v rámci 73. ročníku festivalu Loutkářská Chrudim. Předtím vidělo publikum hru poprvé letos v únoru až v dalekém Tokiu, na Shimokitazawa International Puppet Festival. 

Po úspěšném představení.  Foto: Chrudimské noviny

Jak se na dnešní představení připravujete, když je to vlastně, jak říkáte z velké části improvizace?

Musím ještě navázat čtyři udice s provázky, děláme na tom osm hodin, je to strašně náročné, žádná generálka, nebo zkouška není. Už jsme to párkrát hráli, samozřejmě jsme si řekli posloupnost toho, jak kdo s čím hraje, jinak bychom se v tom ztratili.

Není to úplně improvizace, nemáme to secvičené, ale choreografie je naplánovaná, i proto, abychom věděli, které loutky po kterých hrají, ale pak v těch jednotlivých obrazech už to necháváme volnější, nemáme to jako spartakiádu, že bychom věděli, kam s těmi loutkami půjdeme nebo ne, ale ta posloupnost, kdo po kom v rámci čeho hraje, ta živá hudba, kterou hraje Tomáš Absolon a v rámci čeho se svítí, tak ten scénář máme.

O čem představení je?

Není to hra, která by měla příběh, je to spíše taková vizuálně hudební libůstka, která trvá asi hodinku.

Kdo jsou členy Mehe-Daha?

My všichni jsme výtvarníci. Základ tvoří tři lidé, kteří spolu studovali, a teď jsme si po třiceti letech řekli, že si spolu znova zahrajeme. Takže jsme měli takovou velkou pauzu. Jeden z nás je mladší, takže jsme celkem čtyři. Tomáš Volkmer celý život dělá v loutkovém divadle v Ostravě, ale vystudoval střední školu, prumku, užitou grafiku. Podobně jako František Petrák. Já jsem studoval jiný obor, protože tu užitou grafiku tam učil můj otec a oni chodili k němu, to je další pikantnost. A čtvrtým hráčem je zeť Franty Petráka, Tomáš Absolon, takže je to vlastně takové rodinné divadlo, nebo divadlo starých spiklenců, kteří si chtěli po třiceti letech zase udělat radost a dokázat si, že na to ještě mají!

Co vás dalo dohromady?

Donutilo nás k tomu to, že jsme byli pozváni k tomu, udělat představení pro japonské divadélko v Tokiu. Byl to takový festiválek, na kterém jsme hráli letos v únoru. Postavili nám tam nové divadlo, podobné podle našich plánů, abychom to nemuseli letecky stěhovat, což by bylo strašně drahé.

Je to něco, co vzniklo loni na podzim, kdy jsme oprášili různé loutky, i starší, třeba i některé, které jsem dělal před 35 lety. Přidali jsme nové prvky a od podzimu to teď hrajeme po osmé.

Každý z nás dělá nějaké divadlo, méně nebo více improvizovanější. Ale žijeme na různých místech. Tomáš Volkmer v Ostravě, Franta Petrák v Luhačovicích. Já v Praze.

Jak se zrodil ten nápad, že si výtvarníci řekli, že budou hrát loutkové divadlo?

Děláme to vyloženě pro radost, žádné instituce. Nemáme žádnou skupinu, nejsme žádný soubor. Prostě čtyři kamarádi a je to pro nás taková radost, jak přenést výtvarné zkušenosti třeba i do divadla. Pro to je loutkové divadlo ideální. Protože nás baví komplexní zážitek světel, zvuků, pohybu, hudby. A to v tom čistě výtvarném komplexu není. Pak se třeba zase na týden zavřu a maluju obrazy sám, u sebe. A pak se zas těším, že vyrazím na nějakou akci.

V čem je vaše představení jiné?

Tohle je jedno z našich herních hřišť, které máme, a je to novinka v tom, že kombinujeme horizontální hru, kde se pohybují samohybné věci nezávisle na nás a prostřídávají hru marionetového typu, kde my nejsme vidět.

Prostřednictvím marionetového systému ovládáme různé loutky, některé jsou klasické, některé jsou fantazijní, jako třeba ti ptáci, kteří jsou stylizovaní. Pak tam máme třeba skupinu javajek, které ale používáme nikoliv s tím spodním vedením, ale naopak jako marionety.

Jak byste to celé charakterizoval?

Je to takové uklidňující představení. Jen mi prožíváme nervně tu situaci. Teď jsme třeba řešili, jak si tam rozsvítíme.

Jde o to, že ty loutky si zahrají hudbu, malují obrazy, tančí, dělají balet. A zkoušíme, co všechno dokážou. A takhle nás to baví. Je to divadlo, kde ti vodiči nejsou vidět. Vlastně klasické loutkové divadlo. Výjimečně já v jednou chvíli jako jediný vylezu a pochytám ty mršky, co jezdí, protože jinak se to udělat nedá, ale princip je ten, že nejsme vidět a že nekombinujeme loutkové divadlo s hraním činoherním. Je to standardní konzervativní hra, kdy ten důraz je kladen jen na magii toho oživlého obrazu předmětu a zvuků a tance. A to nám stačí. Nemáme tam text taky z toho důvodu, že je to hra, kterou jsme dělali pro Tokio, tak co s textem, Nemá to ani jasně daný příběh.

A jaké je publikum v Japonsku?

Výborné. Bylo to super. Oni jsou strašně nadšení a vděční. Viděli jsme všechna ta divadelní představení, protože jsme tam strávili celý týden a všechna vystoupení měla úžasný ohlas. Byl to výborný zážitek.

Japonské publikum reaguje víc homogenně, třeba když je něco tajuplného, tak celým sálem zazní taková vlna údivu, nejsou to takové individuální výkřiky jako tady, ale je to hromadný smích a hromadné ticho, absolutní. To je velice zajímavá zkušenost zpětné vazby, která se tímto liší.

Jakoby dávají víc najevo emoce, nebo jsou spontánnější v těch okamžitých reakcích. Hráli jsme večer a nebyly tam děti, jen dospělí, ale ta zpětná vazba byla někdy stejná jako u dětí, jsou jako očarovaní a dávají to najevo. Je to úžasné.

A co očekáváte od českého publika v Chrudimi?

Nemáme žádná očekávání, To by nebylo to dobrodružství. Hráli jsme to v Praze, v Plzni, předtím v divadle Archa na podzim a ještě předtím v divadle Spektákula, které se odehrává v Ostravě, takže máme zkušenost s českým publikem. Také reagují na různé uchechtávačky a to mám taky rád.

Co vás na tom nejvíce baví?

Ta vzájemnost toho setkání je zásadní, kdy se člověk setká s lidmi, ať už se známými nebo neznámými, ale které má rád, protože nás spojuje stejný zájem. Po představení se podívají na naše loutky a ještě dlouho vždycky zůstávají, pokud to není festivalové hraní. Jdou se podívat zblízka, jak ty loutky vypadají, jak to vypadá v tom zákulisí, nahlédnou do té kuchyně, což je úžasné.

Kolikrát jste už představení odehráli a co bude dál?

V Japonsku jsme to zahráli dvakrát a teď je to takový dozvuk toho, že jsme hráli před čtrnácti dny v Alfě, v Plzni ve Skupovce a teď ještě tady, a jestli to ještě někdy budeme hrát, tak to je otázka.