Bývalý dlouholetý chrudimský senátor Petr Pithart (KDU-ČSL) před pár dny prohlásil: "Netušil jsem, jak budou lidé pohrdat politikou." Měl tím na mysli uplynulé čtvrtstoletí a renomé, které naši politici od 17. listopadu 1989 mezi prostým lidem získali. Už dávno se totiž ví, že jen málo z těch schopných a soudných je ochotno riskovat dobrou pověst svého jména a vrhnout se do boje s kořistnickou smečkou, které jde jen o moc, vliv nad druhými a finanční bohatství. Není to samozřejmé u všech a nelze všechny politiky házet do jednoho pytle, přesto je zřejmé, že je a bylo ze státního rozpočtu, tedy ze společné kapsy nás všech, vyvedeno nespočet miliard a za pakatel rozprodáno až na drobné výjimky veškeré rodinné stříbro této země. Tohle vše byla tedy daň, kterou jsme zaplatili za svobodu slova, právo sdružovat se, demokraticky volit, cestovat, podnikat, nebo se veřejně hlásit k jakékoliv víře či náboženství.

Jenže to není všechno. Ta daň je ve skutečnosti daleko vyšší a začíná se projevovat stále zřetelněji v posledním období, kdy český lid ve své většině naprosto rezignoval na správu věcí veřejných a odmítá volit ty, kteří mnohokrát zradili jeho důvěru. Proto jsme svědky tak nízké voličské účasti v celé zemi i u nás v Chrudimi a obávám se, že se bude tahle rakovina ještě dál prohlubovat. Většina totiž nevidí světlo na konci tunelu a začíná proto stále častěji slyšet na silácká řešení, jež vycházejí z úst některých "současných" politiků, kteří vystoupili v posledním období ze tmy dřívější komunistické nomenklatury nebo se vrátili na politické výsluní jak kometa převlečená do jiného kabátu a začínají s podporou nespokojené menšiny určovat další chod této země. Sice plíživě pod pláštíkem demokratických stran a hnutí, ale o to důrazněji a bez skrupulí se hlásí o svou odpovědnost i výhody. To také v podstatě otřásá v posledních měsících se základy naší demokracie a odkazem prezidenta osvoboditele T. G. Masaryka i jeho následovníka Václava Havla, protože se nechceme zbavit života na dluh a raději snad kvůli tomu jednou i zaprodáme krví našich předků vykoupenou samostatnost.

Ptáte se, proč jsme nechali věci zajít tak daleko? Protože jsme si od začátku lhali, intrikovali proti sobě, nahrávali tučná sousta svým kamarádům bez ohledu na dopady, jaké to přinese. A čím déle budeme tento stav tolerovat, tím hlouběji budeme zabředávat do marasmu bez dobrého konce. I když, jak se to vezme, čím více totiž padneme na hubu, tím více jsme pak schopni se pozvednout a dávat věci do pořádku. Každopádně jsem 17. listopadu vyrazil do Prahy a měl jsem možnost nasát tamní "sváteční" atmosféru, která více než důstojné oslavy připomínala chvílemi boj na barikádách. Demonstrovalo se proti prezidentovi a vzduchem létala vejce, tedy zatím, avšak mlelo se to tady jako v natlakovaném papiňáku, který co chvíli hrozil, že bouchne. A v Chrudimi? Dostála své pověsti o zaprděnosti, protože až na hrstku pamětníků a přímých účastníků se sem přišli nechat zvěčnit ještě někteří místní politici, a to bylo z tehdejší slávy všechno, co zbylo. Z mého pohledu tak trochu tragikomická sestava složená z těch, kteří do toho šli tehdy opravdově bez jakékoliv vypočítavosti, nebo těch, které později dohnala jejich minulost (spolupráce s StB), anebo také těch, kteří si udělali ze 17. listopadu doživotní slogan jako svého času Velká říjnová revoluce nebo 25. únor byly mantrou pro kované bolševiky. Není tedy divu, že ta současná mantra přestává na lidi fungovat, protože byla obsahově dávno vykradena, zneuctěna a mnohokrát konkrétními činy některých odpovědných osob i některými z nás pošlapána, a zdá se být proto už prázdná.

"Ať mír dál zůstává s touto krajinou, zloba, závist, zášť, strach a svár, ty ať pominou, ať už pominou..." Tolik nádherný a přitom velice pravdivý text písně Modlitba pro Martu od Marty Kubišové, který zůstal, bohužel, zatím v rovině nesplněného přání, protože mír je jen zdánlivý - před pětadvaceti lety i nyní. Naše srdce jsou z větší části pořád neklidná, stále totiž mezi sebou hledáme viníky za vše, co se kolem nás děje, a nikdo z nás si přitom vůbec nechce připustit, že se naše budoucnost rodí v přítomnosti, kterou všichni nerozdílně tvoříme tím, že se chováme tak, jak se chováme, tj. že když dostaneme sami příležitost něco řídit nebo o něčem důležitém rozhodovat, vzroste přímo raketově naše ego a hledáme možnosti, jak se ze společného majetku pokud možno doživotně zajistit. Proto si nejprve dejme ruku na srdce a zeptejme se sami sebe: "Jsem ochoten tohle změnit? Jsem ochoten přistupovat s pokorou ke svěřenému úřadu a chovat se k ostatním jako sám k sobě? Mít se rád, neokrádat se, nelhat si, neintrikovat proti sobě stejně jako proti ostatním? Vždyť jsme všichni jedno - lidé..."

Až tohle všichni pochopíme, nastane ten správný čas k oslavě, protože to bude teprve ta opravdová změna k lepšímu v našich životech, kterou se tak rádi a často zaklínají současní politici. Neslibujme, ale konejme a hlavně, začněme každý sám u sebe, jinak nemáme šanci něco změnit a Praha bude dál připomínat papiňák, který až zase bouchne, tak s sebou opět strhne i tu zaprděnou Chrudim a tak pořád dokola. Nezdá se vám to už únavné? Naplňuje vás takový život? Jste doopravdy šťastní? Vždyť co je nejkrásnější? Na to vám odpověděl dávno další bard sametové revoluce Jaroslav Hutka v písní Náměšť, no přeci... "usměvavé tváře." A my se přitom pořád mračíme a něco si nalháváme...