Tvrdit, že je vztah některých Čechů k vojákům, kteří padli za první světové války za císaře pána, poněkud rozpačitý, je jistě správný postřeh. Tvrdit ale, že položili svoje životy za svoji tehdejší vlast, je přinejmenším neznalost dějinných událostí, která je v přímém rozporu s prvním tvrzením daného řečníka u příležitosti zdůvodnění finanční podpory rekonstrukce válečných hrobů na chrudimském hřbitově u sv. Kříže, k němuž se odhodlala zdejší římsko-katolická církev. Tedy ta církev, která byla až do začátku 20. století pravou rukou tehdejšího c.k. mocnářství.

Pojďme si tedy krátce připomenout, na jakých základech stálo Rakousko - Uhersko, za které musela řada Čechů, Moravanů a Slezanů položit v první světové válce život. Vím, že se dnes najde celá řada staromilců, která nostalgicky vzpomíná na staré pořádky velké říše, rozléhající se od Jadranu až k Haliči (dnešní Ukrajina), které vládli pevnou rukou po několik staletí Habsburkové. Nutno ale jedním dechem dodat, že v českých zemích nenávidění Habsburkové, kteří si 8. listopadu 1620 po vítězství na Bílé hoře za pomoci armád Katolické ligy násilím přisvojili Země Koruny české.

Svoji vládu nad Českým královstvím přitom začali rituální vraždou (popravou) sedmadvaceti českých pánů na Staroměstském náměstí a takřka tři sta let trvajícím útiskem, na jehož konci zůstalo z celkem 256 českých šlechtických rodů jen okolo třiceti, zatímco více než 400 cizích jich sem bylo pod příslibem zisku zkonfiskovaných majetků přivedeno. Proto tak špatně ovládají současní potomci těchto rodů český jazyk a mají znatelný německý dialekt. Prakticky veškerý český majetek přešel do cizích rukou a katolické církve a nelze ho dnes dohledat, protože veškeré archiválie z období před rokem 1620 až s výjimkou královských byly nenávratně zničeny. Ředěním zlata byla pak vytunelována česká měna a český trůn se stal dědičným a české stavy ztratily v zemi definitivně jakoukoliv moc. Nastala germanizace, Karlova Universita byla předána jezuitům a podstatná část elit národa musela emigrovat. Náboženská svoboda byla potlačena a došlo k násilné rekatolizaci. Říkalo se tomu "doba temna". Čechům pak dalo hodně práce, než se jim alespoň podařilo během národního obrození pozvednout český jazyk zpět na úroveň jazyka vzdělanců. Někteří z nich to zaplatili i těžkým žalářem, jako třeba Karel Havlíček Borovský.

Zhruba v takové atmosféře tedy vyrůstali naši pradědové, kteří měli v podvědomí zafixováno, že jsou Habsburkové našimi kolonizátory, kteří pošlapali učení Mistra Jana Husa nebo Jana Ámose Komenského a začlenili bez jakékoliv možnosti odvolání suverénní národ pod jho vlastní monarchie, která rozpoutala po atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este do té doby svým rozměrem nevídanou válku a přinesla neštěstí do mnoha českých rodin. Ruku na srdce, chtělo by se vám za takovou "vlast" bojovat a dokonce za ni položit svůj život? Věřím, že určitě ne, stejně jako se to nechtělo mnohým našim pradědům během první světové války. Proto také trpěla rakousko-uherská armáda demoralizací a postupně se zevnitř rozkládala. Není divu, že největšími "vlastizrádci" byli Češi, kteří takřka tři sta let toužili po skutečné vlasti a nikoli po životě v kolonii národů, které drželi Habsburkové na řetězu. Proto se patří poklonit památce těch, kteří zaplatili tuto zkušenost vlastním životem, a spravovat jejich hroby s náležitou úctou. Nikoli ale démonizovat "žalář národů" a tvrdit o něm, že byl jeho rozpad chybou. Nebyl naší vlastí, byl jen daní za to, že Češi předběhli svého času dobu a otevřeli lidstvu nové možnosti v podobě nejsvobodnějšího politického zřízení v Evropě a zaručených náboženských svobod. Proto museli nejprve padnout na kolena a svoji svobodu pak vykoupit krví. Proto vyvolává boj na straně Rakouska - Uherska v první světové válce i po tolika letech mezi Čechy stále rozpaky a nelze se tomu divit.